ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1700.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1700/2022-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1345, proti povinnému M. Š. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Václavem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, za účasti manželky povinného O. O. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Durďákova 335/27, pro 1 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 563/2020, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2022, č. j. 14 Co 277/2021-90, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“ nebo „nalézací soud“) usnesením ze dne 7. 1. 2022, č. j. 14 Co 277/2021-90, potvrdil k odvolání povinného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 6. 2021, č. j. 72 EXE 563/2020-45, jímž soud prvního stupně zamítl návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce.
2) Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že exekuce je vedena podle rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 7 Cm 49/2019-30 (dále rovněž „exekuční titul“) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 300 000 Kč s příslušenstvím představující dluh ze směnky vlastní s doložkou bez protestu, která byla vystavena povinným dne 27. 6. 2016. Povinný s manželkou uzavřeli sňatek dne 17. 9. 2001, jejich manželství dosud trvá a manželé v jeho průběhu zúžili smlouvou ve formě notářského zápisu sepsaného dne 30. 4. 2018 jménem notářky JUDr. Aleny Procházkové její zástupkyní Mgr. Lucií Procházkovou pod sp. zn. N 466/2018, NZ 380/2018 (dále „smlouva o zúžení SJM“ či „notářský zápis“) a vloženého do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Manželka povinného po doručení exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Petra Micky, Exekutorský úřad Rokycany (dále „exekutor“), postihujícího nemovité věci v jejím výlučném vlastnictví (pozemky parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení XY č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, veškeré v katastrálním území XY, obec XY - dále „nemovité věci“), vyjádřila písemně s dluhem manžela nesouhlas, neboť takový závazek převzal manžel bez jejího vědomí a souhlasu a nejednalo se s ohledem na vymáhanou částku o obstarávání každodenních či běžných potřeb rodiny; uvedený nesouhlas předala k poštovní přepravě dne 18. 6. 2020, povinnému byl doručen 23. 6. 2020. Krajský soud v Praze na základě insolvenčního návrhu povinného s datem podání 7. 5. 2020 zjistil úpadek povinného a povolil řešení úpadku oddlužením (viz usnesení ze dne 29. 5. 2020, č. j. KSPH 64 INS XY), přičemž do tohoto doposud neskončeného insolvenčního řízení přihlásili oprávněný a exekutor vymáhané pohledávky.
3) Odvolací soud v rámci právního posouzení věci citoval (především) ustanovení §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), §42 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a §710, §731 a §732 zákona. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), k čemuž označil za „klíčové, zda nesouhlas s dluhem projevila manželka povinného vůči oprávněnému bez zbytečného odkladu“, tj. za jeden měsíc poté, co se o závazku dozvěděla. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ (na rozsudek ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, rozsudek ze dne 29. června 2010, sp. zn 33 Cdo 1508/2008, rozsudek ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, a další), na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) a na rozhodovací praxi Ústavního soudu (jeho nález ze dne 15. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05) dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu manželka povinného projevila nesouhlas opožděně, tudíž ustanovení §732 o. z. aplikovat nelze. Odvolací soud k tomu upřesnil, že se manželka povinného o vymáhaném závazku dozvěděla z doručeného exekučního příkazu dne 22. 5. 2020 a nemusela zjišťovat žádné další okolnosti dluhu. Dne 5. 6. 2020 udělila plnou moc advokátce Mgr. Martině Procházkové, která byla s její situací obeznámena. Ačkoli nesouhlas s dluhem manžela není složitým právním jednáním, manželka povinného jej projevila až po cca čtrnácti dnech od sjednaného zastoupení advokátkou, lze-li akceptovat předchozí dva týdny, během nichž manželka povinného právní zastoupení hledala. Existence insolvenčního řízení vůči povinnému není důvodem k zastavení exekuce se zřetelem k tomu, že exekuční příkaz na nemovité věci byl vydán před zahájením insolvenčního řízení, v důsledku něhož nelze v exekuci prodejem nemovitých věcí bez souhlasu insolvenčního soudu pokračovat.
4) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, stejně jako se odvolací soud v tímto dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Zároveň odvolací soud napadeným usnesením porušil ústavně zaručená základní práva a svobody dovolatele, konkrétně právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo vlastnit majetek a právo na ochranu rodiny (články 11 odst. 1 a 32 Listiny základních práv a svobod).
5) Nevyřešenou otázkou podle názoru dovolatele je vzájemná aplikační souvislost ustanovení §732 o. z., §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2012 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „IZ“), §140 odst. 1 a 2 IZ, základních zásad insolvenčního řízení, zejména zákazu zvýhodňování věřitelů, ve vztahu k možnosti manželky povinného účinně se bránit návrhem na částečné zastavení exekuce, a to za předpokladu, že se povinný nachází v insolvenčním řízení, má schváleno oddlužení, během něhož je po manželce povinného vymáhána pohledávka vzniklá za trvání manželství, která je výlučným dluhem povinného, oprávněným byla do insolvenčního řízení ve věci povinného řádně přihlášena a v exekuci je pro tuto pohledávku postihován výlučný majetek manželky povinného. Dovolatel „v tomto ohledu rovněž částečně spatřuje odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 ICdo 37/2012.
6) Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu ve výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ podle §732 o. z., a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2583/2020, v němž dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí obsahující závěr odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně), že za postup „bez zbytečného odkladu“ nelze považovat nesouhlas manželky povinného vyjádřený po 32 dnech od okamžiku, kdy se o dluhu dozvěděla. V posuzované věci však manželka dovolatele nesouhlas projevila již po 27 dnech, k čemuž dovolatel odkázal na §13 o. z.
7) Ve zbývající části dovolání povinný polemizoval s názorem odvolacího soudu, že se „v případě nesouhlasu manželky povinného nejedná o nijak složité právní jednání“, poukázal na hlavní smysl úpravy §732 o. z., jímž je ochrana nezadluženého manžela před provedením exekuce vedené proti zadluženému manželovi, a na motiv uzavření smlouvy o zúžení SJM. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž usnesení soudu prvního stupně.
8) Oprávněný a manželka povinného se k dovolání nevyjádřili.
9) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
10) K předestřené otázce „vzájemné aplikační souvislosti“ §109 odst. 1 písm. c) IZ ve vztahu k jiným ustanovením IZ, k §732 o. z. a k možnostem obrany manželky povinného v exekučním řízení si dovolatel v první řadě neujasnil hledisko přípustnosti dovolání, neboť ohlásil otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, zároveň v řešení otázky „částečně spatřuje odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (jeho rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 ICdo 37/2012, který na posuzovaný případ nedopadá, protože řeší na podkladě odlišného skutkového stavu věci především otázku definice a rozsahu majetkové podstaty dlužníka ve vazbě na institut společného jmění manželů). Nejvyšší soud v dané souvislosti musí opakovaně zdůraznit, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či jej jakkoli domýšlel.
11) Krom přiřazení zákonného hlediska přípustnosti dovolání otázka (sub 5/ tohoto odůvodnění) očividně trpí formulační nejasností, plynoucí především z dovolatelem komplikovaně strukturované právní věty. Měl-li povinný na mysli účinky ustanovení §109 odst. 1 písm. c) IZ na exekuční řízení (a v jeho rámci posuzování důvodnosti návrhu na zastavení exekuce), nečiní v praxi jakékoli výkladové potíže skutečnost, že zahájení insolvenčního řízení není důvodem pro zastavení exekuce, neboť účinkem zahájení insolvenčního řízení na exekuci postihující majetek ve vlastnictví dlužníka je „pouze“ nemožnost již nařízenou exekuci provést (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 2137/2017). V napadeném usnesení odvolací soud uvedené a přímo ze zákona plynoucí „rozhraní“ insolvenčního a exekučního řízení poznamenal, a mohl se proto zabývat splněním podmínky včasnosti či opožděnosti projevu nesouhlasu jednoho z manželů s dluhem druhého manžela ve smyslu §732 o. z.
12) Právní otázka výkladu pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ byla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi v různých skutkových a právních variacích řešena a odvolací soud se v tomto ohledu od judikatury Nejvyššího soudu (na níž sám v podrobnostech odkázal) neodchýlil. Pojem je nejčastěji definován jak velmi krátká lhůta, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (právního jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu, a to v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout; jedná se tedy o ad hoc lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018, z judikatury Ústavního soudu viz např. nález ze dne 15. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 159/2005).
13) Dovolatelem k této otázce přiřazené hledisko přípustnosti spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2583/2020, neobstojí, protože v uvedené věci požadavek na právní jednání „bez zbytečného odkladu“ vycházel - oproti nyní posuzované věci - z odlišných konkrétních okolností daného případu (do hodnocení předmětné lhůty tehdy vstoupila okolnost vánočních svátků a čerpání dovolené advokáta osoby, která měla bez zbytečného odkladu jednat).
14) Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu