ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1770.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1770/2022-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Krupičárně č. 1672/5, proti povinné D. K. , narozené dne XY, bytem XY, pro 190 938 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, pod sp. zn. 127 EXE 1040/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2021, č. j. 9 Co 13/2021-138, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2021, č. j. 9 Co 13/2021-138, se ruší , a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 23. dubna 2020, č. j. 127 EXE 1040/2020-22, pověřil soudního exekutora JUDr. Vratislava Pospíšila, Exekutorský úřad Ústí nad Labem, vedením exekuce na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 190 938 Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, které budou stanoveny, a to podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 41 Cm 17/2007-471 (dále též jen „exekuční titul“).
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 19. října 2020, č. j. 127 EXE 1040/2020-54, výrokem I. nepřiznal povinné osvobození od soudních poplatků a neustanovil jí zástupce a výrokem II. zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Povinná v návrhu ze dne 19. května 2020 navrhla zastavení exekuce s tím, že je vedena proti osobě, jenž ve věci není pasivně legitimována, neboť zde má správně vystupovat jako „D. K., narozená dne XY, správkyně dědictví po zemřelém L. K., bytem XY“ . Zároveň povinná požádala o osvobození od soudních poplatků kvůli nepříznivé finanční situaci a o ustanovení advokáta z důvodu vysokého věku a nedostatku právního vzdělání.
Soud prvního stupně, aniž by posuzoval poměry povinné, uvedl, že u návrhu povinné se zjevně jedná o bezúspěšné uplatňování a bránění práva, protože jediným důvodem pro zastavení exekuce má být údajné nesprávné označení povinné jako fyzické osoby, avšak exekuční soud se již před vydáním pověření soudního exekutora zabýval řádným označením osoby, která je povinna splnit vymáhanou povinnost a má za to, že touto osobou je nepochybně povinná coby fyzická osoba. Uvedené vyplývá z exekučního titulu a exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou správnost. Poukazovala-li povinná na to, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2019, č. j. 3 Cmo 136/2018-834, vydal opravné usnesení v nalézacím řízení, exekuční soud k uvedenému usnesení nepřihlédl, neboť se jednalo o odvolací řízení pro odvolání podané žalovanými 7, 8, 9 a 10 a nikoli oprávněnou v tomto exekučním řízení.
K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. prosince 2021, č. j. 9 Co 13/2021-138, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se exekuce zastavuje a žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení ani na náhradu nákladů odvolacího řízení a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že exekuce má být na základě exekučního titulu vedena proti povinné D. K. jakožto fyzické osobě, a že k opravě jejího označení v nalézacím řízení nelze přihlédnout. Soud přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017, a ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 2356/2018, podle kterých se správce dědictví může stát účastníkem občanského soudního řízení jen ve vztahu k majetku zůstavitele, označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení a je-li správcem dědictví fyzická osoba, označuje se v procesním postavení účastníka řízení jako (jiné) fyzické osoby. Od uvedené judikatury se projednávaná věc odlišuje v tom, že nalézací soud (zejména soud odvolací) zcela nepochybně s žalobkyní jednal jako s osobou v postavení správce dědictví, což ve svých rozhodnutích výslovně deklaroval, s tím, aby odstranil případné pochyby o tom, kdo je účastníkem řízení. Provedená oprava označení žalobkyně se podle odvolacího soudu vztahuje k celému exekučnímu titulu, když opravné usnesení bylo doručeno všem účastníkům. Exekuční soud je tímto označením a posouzením nalézacího soudu vázán a nepřísluší mu přezkoumávat jeho správnost, byť má důvodné pochybnosti v tomto směru (kupř. byl-li předmětem žaloby skutečně majetek zůstavitele či překročila-li správkyně rámec obvyklého hospodaření apod.), neboť by se jednalo o v zásadě nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu. Pro exekuční soud je tedy rozhodující závěr, že povinnou z exekučního titulu je osoba v postavení správkyně dědictví a exekuci nelze vést na osobní majetek fyzické osoby D. K. Exekuční řízení tak bylo zahájeno vůči osobě, která není povinnou a jejíž osobní majetek nemůže být postižen, což představuje důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná ve výroku II. dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení otázky, zda může být exekuce vedena proti povinné jakožto fyzické osobě a na její osobní majetek za situace, kdy pohledávka oprávněné na náhradu nákladů řízení má původ v rozsudku vydaném v řízení, ve kterém povinná sice formálně vystupovala jako správkyně dědictví, věcně se ale podaná žaloba správy dědictví netýkala, respektive je-li oprava označení povinné jako správkyně dědictví důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především z usnesení ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017, nebo ze dne 13. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 2356/2018, podle dovolatele vyplývá, že označení fyzické osoby v konkrétním rozhodnutí jako správce dědictví nemá žádný význam z hlediska určení, kdo je účastníkem daného řízení. Proto ani oprava v označení povinné jako správkyně dědictví v záhlaví exekučního titulu nemá vliv na skutečnost, že účastníkem nalézacího řízení byla D. K. Uvedl-li odvolací soud, že povinnou z exekučního titulu je osoba v postavení správkyně dědictví, je touto osobou věcně i právně povinná, neboť nelze oddělit fyzickou osobu D. K. od správkyně dědictví D. K., stejně jako nelze oddělit majetek fyzické osoby od majetku správce dědictví. Nadto podle dovolatele nemůže mít oprava exekučního titulu dopad do předmětné exekuce i proto, že opravné usnesení bylo vydáno v řízení o odvolání jiných účastníků řízení než oprávněné.
Dále oprávněná namítala nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož soud v nalézacím řízení jednal s povinnou jako se správkyní dědictví. Podle oprávněné se nalézací řízení věcně netýkalo správy dědictví a povinná zde sice sama sebe označovala jako správkyni dědictví po zesnulém L. K., ale (jak vyplývá i z odůvodnění exekučního titulu) povinná z titulu správkyně dědictví nebyla aktivně legitimována vést uvedený spor, jehož předmětem byla výhradně tvrzená nekalá soutěž, neboť i přesto, že se stala správkyní dědictví týkající se části majetku akciové společnosti X..C., kterou měl v uvedené společnosti zůstavitel L. K., nevstoupila do jeho práv a povinností předsedy představenstva a za společnost X..C. tedy jednat nemohla. Oprávněný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, podle kterého je správce dědictví oprávněn činit pouze úkony, které nepřesahují rámec obvyklého hospodaření, a jenž směřují k uchování zůstavitelova majetku pro dědice, jinak jsou jeho právní úkony neplatné. Z výše uvedené podle oprávněné vyplývá, že povinná ve skutečnosti v nalézacím řízení jako správkyně dědictví nevystupovala a ani vystupovat nemohla, a proto je vedení exekuce proti ní a jejímu majetku po právu.
Odvolací soud měl podle oprávněné přihlédnout i ke skutečnosti, že povinná je nejen správkyní dědictví po zesnulém L. K., ale podle dostupných informací i jeho jediným dědicem, a vzhledem k tomu, že mezi nabytím dědictví a jeho potvrzením jsou z právních úkonů týkajících se dědictví vůči jiným osobám povinni i oprávněni přímo všichni dědici zůstavitele společně a nerozdílně, povinnost uhradit náklady nalézacího řízení by tak jako tak tížila povinnou jakožto jedinou dědičku. Povinná je proto v exekučním řízení v každém případě věcně legitimována a to buď jako fyzická osoba, vůči které povinnost podle exekučního titulu směřuje anebo jako jediný dědic po zesnulém L. K. Podle oprávněné proto nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud změnil výrok II. napadeného rozhodnutí tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky účastenství správkyně dědictví v občanském soudním řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje "aktivní postoj k majetku zůstavitele" , avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se zákonem neplatné (viz např. rozsudek ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, nebo usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 865/2009).
Nejvyšší soud dále opakovaně uvedl, že označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení, byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se – je-li účastníkem řízení – stejně, jak se označují fyzické osoby (viz např. usnesení ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017, ze dne 27. ledna 2021, sp. zn. 27 Cdo 654/2020, nebo ze dne 23. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 1764/2020). Správce dědictví se může stát účastníkem občanského soudního řízení toliko ve vztahu k majetku zůstavitele, a to pokud byl majetek zůstavitele předmětem sporu (viz např. usnesení ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 2356/2018).
Z výše uvedeného zřejmě vyplývá, že označení účastníka v nalézacím řízení coby správce dědictví je irelevantní, není-li předmětem sporu majetek zůstavitele. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se nezabýval tím, zda předmětem sporu v nalézacím řízení byl majetek zůstavitele, a zda vyvolání uvedeného sporu směřovalo toliko k uchování zůstavitelova majetku a nepřesahovalo rámec obvyklého hospodaření, není v projednávané věci možné učinit závěr, zda povinná v nalézacím řízení fakticky vystupovala jako správkyně dědictví (na jejíž osobní majetek by v projednávané věci nebylo možné vést exekuci) nebo jako fyzická osoba (jejíž osobní majetek by bylo možné v projednávané exekuci postihnout), případně jako fyzická osoba, jejíž osobní majetek by bylo možné v projednávané exekuci postihnout, neboť je „přímou“ dědičkou, která nabytí dědictví neodmítla, což z dosavadního průběhu řízení nevyplývá, a proto i když se označuje za správkyni dědictví, ve svém důsledku majetek po zemřelém nabývá, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu