ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1841.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1841/2022-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s.r.o. se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova č. 510/3, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinnému M. J. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova č. 621/19, pro 4 873 783,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 Nc 5167/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. února 2022, č. j. 83 Co 250/2021-230, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci opětovným usnesením (předcházející usnesení odvolacího soudu bylo společně s rozhodnutím soudu prvního stupně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1373/2021, zrušeno) ze dne 22. 2. 2022, č. j. 83 Co 250/2021-230, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 11. 2021, č. j. 11 Nc 5167/2007-211, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce v projednávané věci byla nařízena v roce 2007 k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 4 873 783,60 Kč, že na vymáhanou pohledávku nebylo dosud ničeho vymoženo, že soudním exekutorem nebyl dohledán žádný majetek, nebyly zjištěny žádné účty povinného, povinný je nezaměstnaný a nepobírá žádný postižitelný příjem. Povinný je v současné době v důchodovém věku a ode dne 23. 5. 2018 splňuje předpoklady pro výplatu starobního důchodu; žádost o přiznání starobního důchodu však povinný nepodal, proto mu žádné dávky důchodového pojištění nejsou vypláceny. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť sice nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek, avšak povinný svým chováním zavinil, že pohledávka oprávněné nemohla být doposud ani z části uspokojena, když bez zjevného důvodu nepodal žádost o starobní důchod, přestože na jeho výplatu má právo a za období od června 2018 do listopadu 2021 by bylo možné z přiznaného starobního důchodu realizovat exekuční srážky ve výši 107 330 Kč. Povinný se tak bezdůvodně vzdal exekučně postižitelného příjmu a lze důvodně předpokládat, že vyčkává, zda exekuce bude zastavena a poté může o výplatu starobního důchodu požádat až 5 let nazpět. Podání žádosti o starobní důchod není povinností povinného, avšak neučinil-li tak bez zjevného a ospravedlnitelného důvodu v situaci, kdy má neuhrazené pohledávky a je proti němu vedena exekuce, nemůže mu být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl i přes opačný názor jiného senátu odvolacího soudu, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 29 Co 60/2018, neboť naplnění předpokladů pro zastavení exekuce je nezbytné posuzovat v každém případě individuálně a podle stavu ke dni rozhodnutí. Ve věci vedené pod sp. zn. 29 Co 60/2018 odvolací soud vycházel z odlišného skutkového stavu, neboť se nezabýval otázkou, zda a kdy vzniklo povinnému právo na výplatu starobního důchodu a zda by z něj případně bylo možné provádět exekuční srážky, které by stačily byť i jen k částečnému uspokojení oprávněného.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že v projednávané věci je dán důvod pro zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť po celou dobu vedení exekuce nebylo téměř ničeho (kromě jednorázové částky 44 643 Kč) vymoženo, a to ani v rámci projednávané exekuce, ani v žádné z dalších, které jsou proti povinnému vedeny. Od ztráty zaměstnání je povinný veden na úřadu práce, nemá žádný zdroj příjmů a nemá žádný movitý ani nemovitý majetek. Rovněž ani v rámci mobiliární exekuce v místě bydliště povinného nebyla do soupisu pojata žádná movitá věc, neboť povinný žádné movité věci nevlastní. Další vedení exekuce nemůže odůvodnit ani závěr odvolacího soudu, že povinný je starobní důchodce a náleží mu starobní důchod, když k tomuto neprovedl žádné zjištění, zda by výše přiznaného starobního důchodu pokryla alespoň náklady vedeného exekučního řízení. Důvod, pro který povinný nepožádal o přiznání tohoto důchodu je přitom nerozhodný, neboť jde o právo povinného a nikoliv o povinnost. Odvolací soud dále pominul, že proti povinnému je vedeno i další exekuční řízení a exekuce k vymožení částky 14 706 771,10 Kč s příslušenstvím vedená u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byla zastavena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 29 Co 60/2018 pro nemajetnost povinného. S ohledem na výši částky vymáhané v exekucích proti povinnému by proto ani v případě provádění srážek ze starobního důchodu nemohly být pokryty ani náklady všech exekucí vedených proti povinného a vymáhané pohledávky by nebyly uspokojeny vůbec. Řízení je v současném okamžiku vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu (více než 15 let) bezúspěšně a bez reálné perspektivy či možnosti změny poměrů povinného; je tak dán důvod pro jeho zastavení. Soudy při svém rozhodování rovněž porušily zásadu právní jistoty a legitimního očekávání, když nerespektovaly závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který ve skutkově obdobné věci (sp. zn. 29 Co 60/2018) k návrhu povinného dospěl k závěru, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť ani případné srážky z důchodu by nepostačovaly ani na náhradu nákladů exekuce. Povinný rovněž namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a argumentací v odvolání, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje.
3. Oprávněná ve svém vyjádření namítla, že soudy v projednávané věci rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou i předcházejícími rozhodnutími dovolacího soudu ve věci a jejich rozhodnutí proto považuje za správná. Dovolatelem vymezenými otázkami se dovolací soud zabýval již ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1373/2021, odvolací soud byl při svém následujícím rozhodnutí právním názorem dovolacího soudu vázán a vycházel z něj. Odvolací soud zjistil, že v případě, že by povinný požádal (i 5 let zpětně) o přiznání starobního důchodu, mohlo být od května 2018 do současnosti v exekuci vymoženo minimálně 125 705 Kč a tato částka by i po odečtení 15% odměny exekutora, paušálních nákladů exekuce a DPH mohla použita v nezanedbatelné výši na uspokojení pohledávky oprávněné. Nelze tak dovodit, že by případné srážky ze starobního důchodu neměly postačovat alespoň k pokrytí nákladů exekuce a byl by dán důvod pro její zastavení. Povinný se tak svým jednáním účelově vyhýbá nabytí pravidelného příjmu a jeho jednání by nemělo požívat právní ochrany. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popřípadě zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
5. Povinný své dovolání předně staví na otázce procesního práva, zda soudní exekutor učinil všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinného, avšak tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť napadené usnesení odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1242/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018). Pro závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., bylo podstatné zejména zjištění, že povinný neodůvodněně doposud nepožádal o starobní důchod, ačkoliv předpoklady pro jeho výplatu splňuje již ode dne 23. 5. 2018. Zamezil tím možnosti provádění srážek z důchodu, které mohly být za období od června 2018 do listopadu 2021 realizovány ve výši 107 330 Kč.
6. Povinný dále namítá, že exekuční řízení má být zastaveno, neboť po 15 letech jeho trvání byla vymožena pouze minimální částka v poměru k celkové výši pohledávky a je zjevné, že výtěžek, kterého bude exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce, a to i se započítáním případného příjmu povinného ze starobního důchodu, kdy případně vymožená část pohledávky by odpovídala méně než 2 % vymáhané pohledávky, resp. ještě méně s ohledem na další exekuční řízení vedená proti povinnému, a tudíž by nijak nepostačovala ani k úhradě nákladů exekuce. Dovolací soud opakovaně uzavřel, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).
7. Skutečnost, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Exekuční řízení tedy může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Soud prvního stupně i odvolací soud po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1373/2021, se důsledně řídily závazným právním názorem v něm vysloveným, když provedly vlastní šetření ke zjištění, v jaké výši mohl být povinnému případný starobní důchod přiznán (resp. jaké výše dosáhnou případné exekuční srážky z něj) a zda tyto případné srážky (v kombinaci s jinými případnými výtěžky z exekuce) postačí alespoň ke krytí nákladů exekuce. Soudy vzaly v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc (zejména skutečnost, že povinný nevlastní žádný majetek a nemá ani žádný exekučně postižitelný příjem), a to včetně skutečnosti, že povinný splnil podmínky pro výplatu starobního již ke dni 23. 5. 2018 a za tuto dobu mohly být provedeny srážky z důchodu v souhrnné výši 107 330 Kč. Povinný však o výplatu starobního důchodu nepožádal a ani nijak neodůvodnil, proč se vzdal jediného exekučně postižitelného příjmu; soudy proto dovodily, že zjevně vyčkává, zda bude exekuce zastavena, a vyhýbá se tak exekučním srážkám z důchodu, o jehož výplatu, bylo-li by jeho návrhu vyhověno, může požádat i zpětně. Odvolací soud (i soud prvního stupně), vycházeje jak z obsahu spisu, tak z výsledků vlastního šetření, vyhodnotil perspektivu, zda povinný může nabýt exekučně postižitelný majetek, který postačí alespoň ke krytí nákladů exekuce, i s ohledem na skutečnost, že exekuce by mohla být prováděna srážkami z příjmu (starobního důchodu) a tyto srážky se opakují tak dlouho, dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím zaplacena (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4299/2019). Odvolací soud tyto skutečnosti posuzoval jednotlivě i komplexně tak, jak to zásadně koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2153/2021) a jeho závěr, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je tak přesvědčivý a není zjevně nepřiměřený (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 129/2020).
8. Jestliže nadto v posuzované věci mohla být v období od června 2018 do listopadu 2021 ze starobního důchodu sražena částka 107 330 Kč, nelze ani tuto částku samo o sobě považovat za zanedbatelnou. Vzhledem k tomu, že náklady exekuce se vyčíslují z reálně vymoženého plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1956/2021), není korektní úsudek povinného, že plnění, které mělo a mohlo být vymoženo, by nepostačovalo ani ke krytí nákladů exekuce. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce, když svojí svévolí způsobil a i nadále způsobuje její prozatímní neúspěch, je namístě se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že se nepřípustně dovolává své vlastní nepoctivosti. Argument povinného, že o starobní důchod může, ale nemusí požádat, povinného usvědčuje z přístupu, jímž vědomě maří exekuční vymožení pohledávky oprávněného. Tvrzení povinného, že vzhledem k výši plnění, jež je z exekučního titulu vymáháno, by srážky z důchodu ve výši mezi 2 000 a 3 000 Kč měsíčně nevedly v dohledné době k uspokojení celé vymáhané povinnosti (v řádech miliónů Kč), nelze pokládat za přiměřené, jestliže takto vysoké srážky by vedly alespoň vymožení plnění v řádech desítek tisíc Kč ročně, což objektivně nelze pokládat za plnění nicotné.
9. Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces. V dovolání formulovaná námitka je však pouze obecná a povinný jasně neformuluje, které konkrétní námitky měl odvolací soud opomenout. Naopak, odvolací soud jasně a srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že i přes prozatímní nízkou úspěšnost exekuce, není dán důvod k jejímu zastavení, a že tuto neúspěšnost exekuce způsobil povinný i svým svévolným jednáním. Stejně tak odvolací soud řádně objasnil důvody svého odlišného rozhodnutí oproti rozhodnutí jiného senátu téhož soudu ve věci sp. zn. 29 Co 60/2018, proto jeho rozhodnutí nemůže narušit ani princip legitimního očekávání účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017).
10. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 8. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. v. r.
předseda senátu