ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1851.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1851/2022-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných 1) K. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) R. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova č. 808/22, proti povinné M. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na hutích č. 661/9, prodejem nemovitých věcí, o rozvrhu výtěžku dražby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 E 20/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 20 Co 281/2019-337, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 27. února 2019, č. j. 8 E 20/2015-290, rozhodl o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty 620 000 Kč tak, že jako první v pořadí se uspokojuje pohledávka České republiky- Okresního soudu v Nymburce z titulu náhrady nákladů řízení vynaložených na znalecký posudek dle usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. srpna 2016, č. j. 8 E 20/2015-78, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 20 Co 647/2016-112, ve výši 4.497,- Kč. Jako druhé v pořadí se uspokojují pohledávky oprávněné 1) ve výši 205 167,66 Kč a oprávněné 2) ve výši 205 167,66 Kč, a pohledávky oprávněných 1) a 2) z titulu náhrady nákladů řízení dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 20 Co 261/2018-270, 20 Co 262/2018-270, 20 Co 263/2018-270, ve výši 27.808,- Kč, a dále se uspokojuje pohledávka povinné ve výši 177 359,66 Kč. Soud uvedl, že ve věci byl na základě rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví účastnic nařízen výkon rozhodnutí prodejem společných nemovitých věcí, a to stavební parcely č. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY (dále též jen „předmětné nemovité věci“), a následně soud udělil příklep vydražiteli za nejvyšší podání ve výši 620 000 Kč, jenž tvoří rozdělovanou podstatu a soud v souladu s ustanovením §337c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), rozhodl, jakým způsobem se z ní budou uspokojovat pohledávky. Podle exekučního titulu náleží oprávněným a povinné výtěžek v rozsahu 1/3, protože však v průběhu řízení vznikly další pohledávky, a to pohledávka státu na zaplacení znalečného a pohledávka oprávněných 1) a 2) na zaplacení náhrady nákladů řízení z výtěžku zpeněžení připadajícího na povinnou, byl výtěžek o příslušné částky ponížen.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2019, č. j. 20 Co 281/2019-337, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a povinné uložil povinnost zaplatit oprávněným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 274 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce. Odvolací soud uvedl, že výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, a to i prodej nemovité věci při vypořádání spoluvlastnictví, se provádí v několika samostatných fázích řízení, jednou z těchto fází je i určení ceny. Každá z těchto samostatných fází řízení je zakončena pravomocným rozhodnutím, kterým jsou soud i účastníci vázáni, a které nelze v další fázi měnit, pokud to výslovně nestanoví zákon. Jelikož usnesení o ceně nelze ve fázi rozvrhu přezkoumat, odvolací soud nebyl oprávněn zabývat se námitkami povinné, které směřovaly k nesprávně určené ceně pozemku. K námitce odvolatelky, že oprávněným by z rozvrhu neměly být vyplaceny náklady vzniklé v průběhu výkonu rozhodnutí, neboť výkon rozhodnutí pro ně nebyl nařízen, odvolací soud uvedl, že uvedené náklady oprávněným nevznikly v souvislosti s prodejem předmětných nemovitých věcí, ale zaviněním povinné v souvislosti s jejími obstrukčními návrhy jako byly například návrh na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí, kterými povinná nenapomáhala provedení výkonu rozhodnutí, ale naopak mu bránila, a proto jsou oprávněným hrazeny v souladu §270 odst. 1, 2 o. s. ř. z rozvrhované podstaty.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda je soud v řízení o rozvrhu výtěžku dražby vázán výrokem rozhodnutí v řízení o příklepu, zastavení a odklad výkonu rozhodnutí, za situace, kdy je v takovém rozhodnutí stanovena povinnost, jež nemá oporu v o. s. ř.“ . Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že je vázán výrokem o nákladech řízení dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 20 Co 261/2018-270, 20 Co 262/2018-270, 20 Co 263/2018-270, podle kterých má být náhrada nákladů řízení oprávněných 1) a 2) uspokojena z výtěžku prodeje nemovité věci. Podle dovolatelky v uvedených rozhodnutích nebylo odůvodněno, na základě jakého zákonného ustanovení mají být náklady uspokojeny z výtěžku prodeje nemovité věci, která připadne povinné a rovněž není zřejmé, na základě jaké tarifní hodnoty dospěl odvolací soud k částce 27 808 Kč. Uvedené výroky jsou v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 o. s. ř. a takto vadnými výroky není odvolací soud vázán. V projednávané věci se navíc jedná o výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, a všichni účastníci řízení jsou v pozici oprávněných a obstrukčnost návrhů na zastavení výkonu rozhodnutí a na odklad výkonu rozhodnutí lze podle dovolatelky jen těžko shledat toliko v neúspěšnosti uvedených návrhů. Odvolací soud proto dospěl k nesprávnému závěru, že je vázán výrokem o nákladech předcházejícího řízení o zastavení exekuce a na odklad výkonu exekuce, a že by uvedené mělo být hrazeno z výtěžku prodeje nemovité věci, která připadne povinné. Dovolatelka dále napadá usnesení odvolacího soudu pro „projev svévole“ , jelikož dovolatelka nebyla předvolána k místnímu šetření, neúčastnila se ani ohledání předmětných nemovitých věcí znalkyní, a nadto znalkyně neprovedla ocenění nezastavěné části stavebního pozemku dražených nemovitých věcí. Povinná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku II., kterým jí byla uložena povinnost zaplatit oprávněným náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jde-li o dovolání ve zbývajícím rozsahu, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitých věcí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným rozhodnutím, jímž je ukončen určitý úsek a je předpokladem pro další pokračování v řízení. Současně jeho účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, nebo usnesení ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že ve fázi jednání o rozvrhu již není možné opětovně rozhodovat o námitkách povinné vznesených v dovolání, jako jsou nepředvolání povinné k místnímu šetření, neúčast povinné při ohledání předmětných nemovitých věcí znalkyní, neprovedení ocenění nezastavěné části stavebního pozemku dražených nemovitých věcí či nesouhlas povinné s výší pohledávek oprávněných na náhradě nákladů řízení v předcházející fázi výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že o uvedených nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 20 Co 261/2018-270, 20 Co 262/2018-270, 20 Co 263/2018-270, jímž bylo zároveň stanoveno, že tyto náklady budou uspokojeny z výtěžku prodeje nemovitých věcí, který připadne povinné, přičemž odvolací soud je uvedeným usnesením o povinnosti zaplatit náklady výkonu rozhodnutí vázán a je na místě z něj vycházet, stejně jako z ustanovení §270 o. s. ř., podle kterého má oprávněný nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí a nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady, přičemž soud je oprávněn rozhodnout i bez návrhu o povinnosti povinného k úhradě nákladů řízení.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání povinné podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinné na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad právní moci je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím, respektive odmítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu