ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2246.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2246/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné A.P.C. Four s. r. o. , se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1031/4, identifikační číslo osoby 09022902, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinnému R. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Oliverem Urazem, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Eduarda Hamburegera č. 1212/2, pro 1 082 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 11413/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. března 2022, č. j. 27 Co 59/2022-243, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. března 2022, č. j. 27 Co 59/2022-243, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. ledna 2022, č. j. 0 Nc 11413/2009-225, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 12. ledna 2010, č. j. 0 Nc 11413/2009-153, nařídil na majetek povinného exekuci podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 10 T 22/99, k uspokojení pohledávky právního předchůdce oprávněné ve výši 1 082 800 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, Exekutorský úřad Klatovy.
V průběhu řízení došlo několikrát ke změně v účastenství na straně oprávněné. Původní oprávněnou byla společnost GE Money Auto, a. s. (dříve IMP Leas, a. s.), se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743. Na její místo do řízení poté vstoupila společnost Zaclypso, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1332/23, identifikační číslo osoby 01807901, které byla vymáhaná pohledávka postoupena původní oprávněnou jako postupitelem. O vstupu uvedené společnosti do řízení rozhodl soudní exekutor usnesením ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 120 Ex 20961/09-37. Následně podle projektu fúze sloučením vyhotoveného dne 25. května 2020 zúčastněnými společnostmi Zaclypso s. r. o. na straně jedné jako zanikající společností, a A.P.C. Four s. r. o. se sídlem V Praze 1, V Celnici č. 1031/4, identifikační číslo osoby 09022902 (stávající oprávněnou), na straně druhé jako nástupnickou společností, došlo k zániku zanikající společnosti Zaclypso s. r. o. bez likvidace a k přechodu jejího jmění na nástupnickou společnost A.P.C. Four s. r. o., která vstoupila do právního postavení zanikající společnosti. O vstupu této společnosti do řízení poté soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 31. července 2020, č. j. 120 EX 20961/09-83.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 10. ledna 2022, č. j. 0 Nc 11413/2009-153, rozhodl o již druhém návrhu povinného na zastavení exekuce tak, že návrh jako neopodstatněný zamítl. Soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v této věci je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 10 T 22/99. Tímto rozhodnutím byl povinný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. prosince 2009, když jako jednatel společnosti R. T., vystavil dvě fiktivní faktury na prodej dvou neexistujících vysokozdvižných vozíků kupujícím, kteří na jejich základě v dobré víře uzavřeli dvě leasingové smlouvy na profinancování tohoto nákupu s leasingovou společností IMP LEAS, a. s. (právní předchůdkyně oprávněné), přičemž povinný jednal v úmyslu vylákat od této leasingové společnosti částku 1 082 800 Kč, kteréžto finanční prostředky byly poukázány z účtu IMP LEAS na soukromý účet povinného. Povinný se tak svým jednáním obohatil ke škodě cizího majetku tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak značnou škodu. Povinný byl potom za výše uvedený trestný čin odsouzen k trestu a současně mu bylo v tzv. adhezním řízení uloženo nahradit poškozené právní předchůdkyni oprávněné částku ve výši 1 082 800 Kč, která představuje nyní vymáhanou pohledávku.
Oproti tvrzení povinného soud uzavřel, že vymáhaná pohledávka nebyla ke dni zahájení exekučního řízení promlčena podle §408 odst. 1 zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), neboť dospěl k závěru, že při posuzování promlčení je třeba aplikovat relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“), a nikoliv obchodní zákoník. Soud se totiž neztotožnil s názorem povinného, že vztah mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné lze podřadit pod ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., tedy podle soudu nešlo o tzv. relativní obchodněprávní vztah. Tento závěr soud zdůvodnil tím, že ačkoliv se z exekučního titulu podává, že povinný vydal dvě fiktivní faktury jako jednatel společnosti R. T., v úmyslu vylákat od poškozené společnosti IMP LEAS, a. s., částku 1 082 800 Kč, tak z jeho jednání jasně plyne, že povinný takto jednal v úmyslu obohatit se jako fyzická osoba. Prospěch z jednání povinného neměla společnost R. T., ale výlučně sám povinný.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání povinného usnesením ze dne 23. března 2022, č. j. 27 Co 59/2022-243, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že otázka promlčení se odvíjí od posouzení povahy samotného závazkového vztahu mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné. Odvolací soud sdílel i názor, že trestný čin spáchaný povinným, resp. jeho jednání, je protiprávním úkonem ve smyslu občanskoprávní odpovědnosti, tedy závazkem (deliktem) ze způsobené škody podle občanského zákoníku. K posouzení náhrady škody dle odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích není podle odvolacího soudu důvod, přičemž na tomto závěru nic nemění, že povinný skutek spáchal v pozici jednatele obchodní společnosti. Mimo jiné totiž podle odvolacího soudu nelze dovodit, že vztah mezi povinným a právní předchůdkyní byl oprávněné relativním obchodním vztahem ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud neshledal, že by se zmíněné trestněprávní jednání povinného a z něho plynoucí závazek k náhradě škody týkal podnikatelské činnosti mezi společnostmi R. T., a IMP LEAS, a. s. nebo k ní měl přímý vztah. Odvolací soud uzavřel, že je naopak nutno trvat na tom, že jde o závazek ze škody způsobené úmyslným trestným činem podvodu, spáchaným povinným, který sledoval své vlastní zájmy a své obohacení. Byť z exekučního titulu neplyne, zda je vztah mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné občanskoprávního, nebo obchodněprávního charakteru, odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že přisouzený nárok na náhradu škody jakož i jeho promlčení je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení starého občanského zákoníku.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Daná otázka zní, zda v případě, že jednatel právnické osoby, která je podnikatelem, způsobí jinému podnikateli škodu v důsledku trestného činu, kterým od poškozeného podnikatele vyláká plnění ve svůj prospěch, tím že za tuto podnikatelskou právnickou osobu předstírá prodej zboží jinému subjektu, kterýžto poškozený podnikatel leasingově financuje, se práva a povinnosti z takto vzniklého mimosmluvního závazkového vztahu náhrady škody, včetně otázky promlčení, spravují obchodním zákoníkem nebo starým občanským zákoníkem. Dovolatel namítá, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně dospěly k nesprávnému závěru, že na předmětný mimosmluvní (škodní) závazkový vztah včetně otázky promlčení nároků z tohoto vztahu vznikajících dopadá právní úprava občanského zákoníku, a nikoliv obchodního zákoníku. Podle názoru dovolatele škoda vznikla jak v přímé příčinné souvislosti s podnikatelskou činností povinného tak i v přímé příčinné souvislosti s podnikatelskou činností právní předchůdkyně oprávněné. Není přitom rozhodné, že povinný nebyl s právní předchůdkyní oprávněné v přímém smluvním závazkovém vztahu, neboť věcná působnost obchodního zákoníku dopadá rovněž na škodu vzniklou mimosmluvně, resp. z důvodu porušení povinnosti stanovené přímo právním předpisem, k čemuž odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017. Dovolatel nesouhlasí s tvrzením, že se nejedná o pohledávku z obchodního styku, ale z trestné činnosti, neboť podle jeho názoru je třeba respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen, není přitom rozhodné, zda byl daný nárok přisouzen v rámci adhezního řízení nebo v řízení občanskoprávním. Nerozhodná je podle dovolatele i skutečnost, že prospěch z trestného jednání, které vedlo ke vzniku vymáhané pohledávky, měl výhradně povinný, a nikoliv společnost R. T., jejímž byl jednatelem. Jediné rozhodné kritérium podle dovolatele představuje to, jestli základní závazkový vztah, z něhož pohledávka vzešla, tedy vztah prodeje a koupě vysokozdvižných vozíků, ke kterým byly povinným vystaveny fiktivní faktury, je vztahem obchodněprávní povahy mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák., nebo naopak vztahem občanskoprávním. Podle dovolatele lze na nyní řešenou věc aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017, dále se rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního nepřípustně odchylují i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 odo 249/2005. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soud prvního stupně se mění tak, že exekuční řízení se zastavuje, a aby přiznal povinnému náhradu nákladů celého řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že s dovolatelem předloženou argumentací se již vypořádal odvolací soud, jehož rozhodnutí považuje oprávněná za správné. V daném případě se nejedná o porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle §261 obch. zák., povinný nebyl s právní předchůdkyní oprávněné v přímém závazkovém vztahu, nárok na náhradu škody vznikl spácháním trestného činu, kterým povinný sledoval vlastní zájem a obohacení. Došlo-li ke spáchání trestného činu, je takové jednání protiprávním úkonem ve smyslu občanskoprávní odpovědnosti. Při určení, zda se v tomto případě použije právní úprava obsažená v občanském zákoníku, nebo v obchodním zákoníku, je třeba posoudit zejména to, zda povinný sledoval plnění úkolů právnické osoby, tedy zda šlo o činnost konanou pro právnickou osobu, v její prospěch či v jejím zájmu. Byla-li škoda způsobena při činnosti, která sledovala výlučně uspokojení osobních zájmů povinného, je vyloučeno, aby jednal v pozici statutárního orgánu společnosti R. T., a aby bylo jeho jednání této společnosti přičítáno. Oprávněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal oprávněné náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení (řízení o návrhu podle §107a o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v případě, že jednatel právnické osoby, která je podnikatelem, způsobí jinému podnikateli škodu v důsledku trestného činu, kterým od poškozeného podnikatele vyláká plnění ve svůj prospěch, tím že za tuto podnikatelskou právnickou osobu předstírá prodej zboží jinému subjektu, kterýžto poškozený podnikatel leasingově financuje, se práva a povinnosti z takto vzniklého mimosmluvního závazkového vztahu náhrady škody, včetně otázky promlčení, spravují obchodním zákoníkem nebo „starým“ občanským zákoníkem, při jejímž řešení se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uzavřel, že exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem. Jak správně uvedl odvolací soud, v nyní řešeném případě však z exekučního titulu (z trestního rozsudku) posouzení právního vztahu mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné neplyne. Posouzení charakteru tohoto vztahu je tak věcí exekučního soudu.
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 30. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017, na něž dovolatel odkazuje, vysvětlil, že adhezní řízení, jehož předmětem je rozhodování o náhradě majetkové škody způsobené trestným činem, nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody, a při rozhodování v adhezním řízení je proto nutno respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015). Skutečnost, že náhrada škody byla právní předchůdkyni oprávněné přiznána trestním rozsudkem v rámci adhezního řízení, tak není pro určení právního předpisu, jímž se promlčení náhrady škody řídí relevantní.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009, je porušení smluvní povinnosti předpokladem nejen smluvní (závazkové) odpovědnosti, která se vztahuje ke smluvnímu partnerovi v rámci jejich závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, tzv. deliktní, která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za předpokladu, že mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému je vztah příčiny a následku. Dále podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, je pro řešení otázky, zda se promlčení práva na náhradu škody řídí starým občanským zákoníkem, nebo obchodním zákoníkem, rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody (obchodního či občanskoprávního). K závěru, zda odpovědnostní vztah založený způsobením škody právní předchůdkyni oprávněné poškozeným je závazkem obchodněprávním, nebo občanskoprávním, je třeba vyřešit otázku, zda vymáhaná škoda vznikla na základě vztahu, který svou povahou odpovídá ustanovení §261 obch. zák., přičemž v nyní řešené věci je relevantní jeho odst. 1, podle něhož třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Jinými slovy, podstatné je, zda škoda vznikla na základě vztahu, který je tzv. relativním obchodněprávním vztahem, či nikoliv.
V rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010 (uveřejněném pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První podmínkou je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, a druhou podmínkou je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení, týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 30 Odo 249/2005, z formulace „týkající se“ obsažené v ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají.
V nyní řešené věci se z exekučního titulu podává, že povinný vystupoval jako jednatel společnosti R. T., když vystavil dvě fiktivní faktury na prodej dvou neexistujících vysokozdvižných vozíků kupujícím, kteří na jejich základě uzavřeli s leasingovou společností IMP LEAS, a. s. (právní předchůdkyně oprávněné) dvě leasingové smlouvy na profinancování těchto vysokozdvižných vozíků.
Nejednalo-li by se ze strany povinného o podvod, resp. nešlo-li by o fiktivní faktury a obchod byl řádně zrealizován, nepochybně by se jednalo o relativní obchodněprávní vztah ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, že ze strany povinného o podvod šlo, však na povaze tohoto vztahu nic nemění, stejně jako skutečnost, že povinný nejednal v úmyslu obohatit společnost R. T., ale sám sebe jako fyzickou osobu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uvedený vztah byl vztahem mezi podnikateli a zároveň bylo při jeho vzniku zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Případné promlčení vymáhané pohledávky je proto třeba posuzovat podle relevantních ustanovení obchodního zákoníku, a nikoliv podle občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nepřípustně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí tak není správné; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu