ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2372.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2372/2022-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Ústecký kraj , identifikační číslo osoby 72080043, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 39/61, proti žalovanému M. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, o neúčinnost darovací smlouvy, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 12 Co 202/2019-193, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 Co 202/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 4 Co 222/2021-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalovaný se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 29. 9. 2020, č. j. 12 Co 202/2019-193. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 C 261/2018-161, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný jako důvod zmatečnosti uvedl, že mu v průběhu odvolacího řízení byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolací soud rozhodl o jeho odvolání bez nařízení jednání (§229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), aniž by žalovaný s tímto postupem souhlasil.
2. Krajský soud usnesením ze dne 4. 5. 2021, č. j. 12 Co 202/2019-232, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že postupoval-li odvolací soud podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž nařídil jednání, nezatížil své rozhodnutí namítanou zmatečnostní vadou. V projednávané věci Okresní soud v Litoměřicích v rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 C 261/2018-161, řešil toliko (ne)dostatek věcné legitimace účastníků. Otázku, zda byly splněny zákonné předpoklady neúčinnosti darovací smlouvy vůči žalobci s ohledem na závěr, že žalobce není aktivně legitimován, již neřešil, nečinil k ní žádná skutková zjištění ani neprováděl žádné navržené důkazy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž odvolací soud tuto vadu nemohl zhojit sám, a proto usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 12 Co 202/2019-193, (bez jednání) zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení krajského soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že se o nákladech řízení nerozhoduje. Ztotožnil se se závěry krajského soudu a dodal, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu znemožňující účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O zmatečnost přitom jde, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem a dalšími závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Postupem soudu v průběhu řízení je činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96). Rozhodl-li odvolací soud nesprávně, případné vady v postupu soudu při samotném rozhodování nejsou zmatečností podle §229 odst. 3 o. s. ř., ale jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl rovněž, že rozhodnutí odvolací soudu v nalézacím řízení ze dne 29. 9. 2020, č. j. 12 Co 202/2019-193, není rozhodnutím meritorním, a proto nelze úspěšně aplikovat důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. Důvodem změny rozhodnutí o nákladech řízení byla skutečnost, že o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost bude rozhodovat okresní soud v dosud neskončeném nalézacím řízení.
4. Žalovaný v dovolání namítá, že usnesení vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda může odvolací soud rozhodnout bez nařízení jednání i bez souhlasu stran (což mu umožňuje o. s. ř. v taxativně vypočtených případech uvedených v §214 odst. 2 o. s. ř.), má-li za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil aktivní legitimaci žalobce. Jedním z těchto taxativně vypočtených případů je odkaz na §219a odst. 1 o. s. ř., podle něhož odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud sezná tam uvedené „těžké procesní vady“. Řešenou otázku lze podle žalovaného také vymezit tak, že jde o to, zda lze odlišné právní hodnocení aktivní legitimace žalobce podřadit pod tyto tzv. „těžké procesní vady.“ Podle jeho názoru je napadené usnesení a usnesení krajského soudu založeno na právním názoru, že otázku aktivní legitimace žalobce lze podřadit pod §219a odst. 1 písm. a) poslední věta o. s. ř., neboť nesprávné řešení této otázky patří mezi „jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Tento názor neodpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž se nejedná o otázku procesního práva, nýbrž otázku práva hmotného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 NSČR 4/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 10/2003). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2897/2019, pak žalovaný citoval, že „… odlišné posouzení pasivní legitimace žalované neodpovídá ani důvodům pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným v §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.“. Žalovaný dále považuje za zmatečné i rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že bod 14 napadeného usnesení odkazuje na situaci, kdy soud v řízení o žalobě pro zmatečnost ruší dané rozhodnutí pro zmatečnost, což však odvolací soud neučinil. Závěrem navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle §202 odst. 2.
9. Ze znění ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. předně vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je pravomocný rozsudek (usnesení) odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
10. Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2437/2005.
11. V posuzovaném případě je „věcí samou“ určení, zda blíže označená darovací smlouva je či není vůči žalobci právně neúčinná, o čemž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 C 261/2018-161. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího o zrušení tohoto rozsudku a o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je rozhodnutím procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou na určení, a není proto ani rozhodnutím o věci samé. Žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského soudu tedy nelze z pohledu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Z uvedeného pak plyne, že dovoláním napadené rozhodnutí, jímž odvolací soud v řízení o žalobě pro zmatečnost potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve výsledku správné, byť z jiného důvodu, než jak uvedl Vrchní soud v Praze. K námitce týkající se nákladového výroku se pak připomíná, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu