ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2381.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2381/2022-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně L. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 151/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022, č. j. 70 Co 104/2022-62, takto:
I. Návrh žalobkyně na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 16 C 151/2021-32, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „ze zmatečnostního důvodu ust. §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 7. 1993, sp. zn. 16 C 82/92 (ve výroku je nesprávně uvedeno „16c 82/92“), a rozsudku Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 10. 7. 1995, č. j. 19 Co 561/93-59 (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2/ Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů konstatoval, že v původním řízení „se žalobkyně resp. její právní předchůdci“ domáhali podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydání pozemkových parcel č. XY, č. XY a č. XY v katastrálním území XY. Žalobkyně v žalobě pro zmatečnost v dané souvislosti namítala, že soudům k uvedenému restitučnímu řízení nenáležela ve smyslu §229 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pravomoc, takže řízení mělo být zastaveno. Soud prvního stupně s takovým názorem nesouhlasil a žalobu pro zmatečnost zamítl podle §234 odst. 1 o. s. ř., nebyla-li uplatněna včas („v tříměsíční, max. v tříroční lhůtě“).
3/ Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 70 Co 104/2022-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrokem II.), zároveň zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrokem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem III.). Zdůraznil, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož podání je nutné dodržet zákonné lhůty, aby nedošlo k prekluzi práva (tím je chráněna právní jistota nastolená pravomocným rozhodnutím soudu). Jestliže v původním řízení nabyl rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 7. 1995, č. j. 19 Co 561/93-59, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 7. 1993, sp. zn. 16 C 82/92, právní moci dne 13. 9. 1993, musí být posuzovaná žaloba, podaná až 27. 7. 2021 (po více než patnácti letech), opožděná. V době vydání žalobou napadených rozsudků procesní řád institut žaloby pro zmatečnost ani neznal (k jeho zakotvení došlo až s účinností od 1. 1. 2001), takže rovněž z tohoto důvodu nelze označené rozsudky pro jejich zmatečnost napadnout. Lhůtu podle §234 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud nepovažuje za protiústavní, a proto nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu (ten se ostatně k restitučnímu nároku žalobkyně vyjadřoval v nálezu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, v němž jako jedinou možnost „odklizení“ žalobou pro zmatečnost napadených rozsudků označil postup podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů).
4/ Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že se odvolací soud při řešení právní otázky a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud tato otázka vyřešena, c) otázka má být dovolacím soudem rozhodnuta jinak, a d) byla porušena dovolatelčina ústavní práva, konkrétně „právo, aby byla dodržena dělba moci ve státě, právo na spravedlivý proces, zejména pak porušení práva na přístup k soudu a právo vlastnit majetek“.
5/ Dovolatelka v dovolání vylíčila průběh původního řízení „ve věci nároků žalobců podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“, a označila napadené rozsudky za nicotné, neboť soudy neměly pravomoc taková rozhodnutí vydat (k čemuž připojila podrobnější argumentaci v bodě III. dovolání). Lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost podle §234 odst. 1 o. s. ř. považuje za neústavní s bližším odkazem na zaručená ústavní práva (bod IV. dovolání). Předmětem dovolacího soudu je pak otázka, zda měl soud právo žalobkyni odepřít přístup k soudu z důvodu nemožnosti napadnout rozsudky vydané v restituční věci žalobou pro zmatečnost, nebyl-li uvedený „institut (…) obsažen v občanském soudním řádu“. Navrhla, aby Nejvyšší soud řízení o dovolání přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení §234 odst. 1 o. s. ř., následně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6/ Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala k tomu legitimovaná účastnice řízení (viz §90 a §229 a násl. o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné.
8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014 /dále „R 4/2014/, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
9/ Nejvyšší soud rovněž dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. opět R 4/2014 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlel, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
10/ Jestliže napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně založený na (jediném rozhodném) závěru, že žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně, dovolatelka k tomu nepředložila (neformulovala) žádnou právní otázku, v důsledku čehož nemohla ani uspokojivě vymezit předpoklad přípustnosti dovolání. V dovolání předznamenaná tři zákonná hlediska přípustnosti (ve smyslu §237 o. s. ř.) se vzájemně vylučují a přípustnost dovolání pro porušení ústavních práv založit bez dalšího nelze (neboť takové kritérium zákon nezná). Problematiku nemožnosti podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutím vydaným v době, kdy uvedený mimořádný opravný prostředek nebyl coby institut procesním předpisem zakotven, odvolací soud zmínil zjevně okrajově, tedy i nadbytečně, bylo-li i podle jeho názoru podání žaloby pro zmatečnost opožděné. Z toho plyne, že na řešení dovolatelkou předestřené otázky v tom smyslu, že by byl (jakoukoli) temporální regulací do právního řádu České republiky přijaté žaloby pro zmatečnost dovolatelce zamezen přístup k soudu, napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, míří-li dovolatelka prostřednictvím těchto námitek opět jen k eliminaci jí „překážejícího“ §234 odst. 1 o. s. ř., nikoli k výkladu a aplikaci tohoto ustanovení.
11/ Ve výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení za účelem posouzení ústavnosti právní úpravy (lhůty k podání žaloby pro zmatečnost) Ústavním soudem, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku nezakládá ani znění §238a o. s. ř., neboť uvedený výrok odvolacího soudu nelze zařadit k žádnému ze zde taxativně vyjmenovaných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2016, sp. zn. 32 Cdo 3945/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2021, sp. zn. 25 Cdo 3550/2019).
12/ Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je explicitně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13/ Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 1 písm. c) a §243b o. s. ř. Nejvyšší soud sice v souvislosti s rozhodovací činností může podle článku 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (a za tímto účelem dovolací řízení přerušit podle §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), avšak jen tehdy, dospěje-li sám ke zjištění, že k tomuto postupu existuje ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy opodstatnění. V projednávané věci takový důvod není dán již pouze proto, že dovolací soud se pro nepřípustnost dovolání žalobkyně nemohl případem meritorně zabývat. Subjektivně konstruovaná argumentace dovolatelky rovněž neposkytuje k úvahám o generálním zrušení lhůty k podání žaloby pro zmatečnost jakoukoli racionální (a především ústavněprávní) oporu.
15/ Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu