ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2433.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2433/2022-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci posuzované B. Š. , narozené dne XY, bytem ve XY, adresa pro doručování: XY (u D. B.), zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, sady Svobody č. 448/4, za účasti Psychiatrické nemocnice v Opavě se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 305/88, identifikační číslo osoby 00844004, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, o žalobě pro zmatečnost podané posuzovanou B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 14 Co 467/2015-51, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Co 467/2015, o dovolání posuzované B. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2022, č. j. 4 Co 46/2021-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání posuzované B. Š., které směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2022, č. j. 4 Co 46/2021-308, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2021, č. j. 14 Co 467/2015-265, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná umístěnou B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č. j. 14 Co 467/2015-51, podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, když uvedla, že „v rozhodnutí, které napadá, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato věc je natolik jedinečná, že dosud nebyla vyřešena a právní otázka měla být posuzována a posouzena zcela jinak“. Dovolatelka tedy označila dva navzájem neslučitelné předpoklady přípustnosti, aniž by v ostatním textu dovolání tento rozpor uvedla na pravou míru. Žádost dovolatelky, podle níž „právní otázka měla být posuzována a posouzena zcela jinak“ pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Jde-li o dovolací důvod, dovolatelka jej v dovolání podaném prostřednictvím svého zástupce vymezuje tak, že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí se mělo zabývat meritorním posouzením jejího odvolání do usnesení soudu prvního stupně o přípustnosti jejího převzetí do zdravotního ústavu (usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 4. 2015, č. j. 24 L 872/2015-6, jímž bylo rozhodnuto o tom, že k převzetí posuzované B. Š. do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů). Namísto toho však odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil bez meritorního projednání odvolání dovolatelky (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2015, č. j. 14 Co 333/2015-35). K tomu dovolací soud uvádí, že tak tomu však nebylo, protože odvolací soud sice vydal takové usnesení (o zastavení), ale protože dovolatelka trvala na meritorním projednání jejího odvolání, rozhodl o odvolání následně tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č. j. 14 Co 467/2015-51, proti němuž byla podána předmětná žaloba pro zmatečnost). Formuluje-li tedy dovolatelka dovolací důvod tak, že odvolací soud nesprávně meritorně nerozhodl o jejím odvolání, a tím mělo být žalobě pro zmatečnost vyhověno, ustavuje skutkový základ, který se ve skutečnosti neodehrál tak, jak dovolatelka tvrdí. Takový dovolací důvod však nemůže obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014, či ze dne 11. 8. 2020. sp. zn. 20 Cdo 1705/2020).
Uvádí-li dovolatelka v původním vlastnoručně sepsaném dovolání (na které v dovolání podaném zástupcem výslovně odkázala), že v řízení napadeném žalobou pro zmatečnost došlo k nesprávnému vyhodnocení věrohodnosti důkazních prostředků a dále k nerespektování jejího práva na spravedlivý proces, je nutno uvést, že na vyhodnocení důvodnosti těchto námitek dovoláním napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud totiž shledal odvolání nepřípustným ve smyslu ustanovením §229 odst. 3 i 4 o. s. ř., když ve vztahu k ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. uvedl, že v daném případě nebylo žalobou pro zmatečnost napadeno rozhodnutí ve věci samé. Na zmíněných námitkách dovolatelky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nestojí; i kdyby se s nimi dovolací soud eventuálně ztotožnil, nemohlo by to vést k závěru o věcné nesprávnosti dovoláním napadeného usnesení. Dovolatelka přitom právní důvod dovolání opřený o možný nesprávný právní závěr ohledně charakteru žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí neotevírá, takže se tímto závěrem dovolací soud nemůže zabývat.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání posuzované B. Š. podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu