ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2745.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2745/2021-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Diutinus Property s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, identifikační číslo osoby 25179055, zastoupené Mgr. Alicí Štědrou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti povinné Mystic s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Černická 1363/18, identifikační číslo osoby 27225305, od 18. 8. 2021 v konkursu, pro 999 560,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 821/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 15 Co 101/2021-117, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 15 Co 101/2021-117, se mění tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 49 EXE 821/2020-93, potvrzuje .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 3. 2. 2021, č. j. 49 EXE 821/2020-93, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, vedené na základě pověření ze dne 17. 3. 2020, č. j. 49 EXE 821/2020-12, soudním exekutorem Exekutorského úřadu pro Prahu 6 Mgr. Davidem Vybíralem pro pohledávku oprávněné, vyplývající z elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2019 , č. j. EPR 253360/2019-6, ve výši 999 560,20 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že oprávněná výzvou ze dne 24. 10. 2019 (předžalobní výzvou) započetla svou pohledávku na úhradu smluvní pokuty podle čl. IV odst. 8 smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 15. 12. 2005 (dále též jen „nájemní smlouva“) za období od 4. 11. 2016 do 9. 7. 2017 ve výši 744 000 Kč proti pohledávce povinné na vrácení návratné zálohy (jistoty) podle čl. II odst. 7 nájemní smlouvy s přirostlým úrokem 743 439,80 Kč, kdy úrok z jistoty činil za období od 22. 12. 2005 do 23. 3. 2010 částku 17 617, 28 Kč.
3. Podle čl. II odst. 7 nájemní smlouvy měla povinná jako nájemce složit oprávněné jako pronajímateli vratnou zálohu ve výši pětiměsíčního nájemného včetně plateb poplatků za služby a DPH s tím, že pronajímatel je oprávněn provádět na zálohu zápočty proti dlužným částkám nájemného, poplatků či nákladům na opravy a po skončení nájmu je povinen zálohu vrátit do 30 dnů ode dne doručení poslední faktury za telefon, uhrazení konečného vyúčtování služeb a případně uhrazení nákladů za opravy poškozených pronajatých prostor; jakýkoli úrok přirostlý k jistotě náleží nájemci a bude mu vyplacen spolu s vrácením jistoty.
4. Podle čl. IV. odst. 8 nájemní smlouvy sjednali účastníci smlouvy pro případ prodlení s řádným předáním a vyklizením prostor k poslednímu dni nájmu oprávnění pronajímatele požadovat po nájemci smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta bude splatná po obdržení příslušné faktury oprávněné. Nájemní smlouva byla ukončena ke dni 3. 11. 2016.
5. Povinná v průběhu exekučního řízení dopisem ze dne 17. 3. 2020 započetla na vymáhanou pohledávku oprávněné z elektronického platebního rozkazu (999 560,20 Kč + úrok z prodlení ke dni 17. 3. 2020) svou vzájemnou pohledávku v celkové výši 1 218 950,56 Kč s tím, že podle ní nájem skončil nejpozději 30. 11. 2016 a dosud nedošlo k vrácení části jistoty ve výši 725 822 Kč. Započetla tudíž tuto svoji pohledávku z jistoty včetně příslušenství (smluvní úrok 2,8 % p. a. přirostlý k jistotě od 20. 12. 2005 do 17. 3. 2020 ve výši 300 760,94 Kč a úrok z prodlení 8,05 % p. a. plynoucí od skončení nájmu do 17. 3. 2020 ve výši 192 367,62 Kč).
6. Obvodní soud uzavřel, že pohledávka povinné z nevrácené jistoty s příslušenstvím ke dni zápočtu povinné (17. 3. 2020) již neexistovala, neboť zanikla dřívějším zápočtem oprávněné ze dne 24. 10. 2019 proti pohledávce oprávněné ze smluvní pokuty. Tvrzenou výši úroku přirostlého k jistotě povinná neprokázala, podle soudu přirostlý úrok činil pouze 17 617, 28 Kč, přičemž i tato pohledávka již zanikla dřívějším zápočtem oprávněné. Není důvodná ani tvrzená pohledávka povinné z úroku z prodlení, protože oprávněná se nedostala do prodlení od 1. 12. 2016, mohla-li oprávněná potřebu oprav zjistit až 16. 10. 2019, kdy byly pronajaté prostory exekučně vyklizeny. Obvodní soud tudíž neshledal důvod k zastavení exekuce.
7. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení obvodního soudu tak, že exekuci co do částky 774 602,62 Kč zastavil, neboť právo oprávněné zaniklo započtením po vydání exekučního titulu. Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením jinak správně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně a zdůraznil, že obvodní soud měl zkoumat splatnost vymáhané pohledávky (smluvní pokuty), jejímž předpokladem byla předchozí řádná fakturace. Podle odvolacího soudu oprávněná smluvní pokutu řádně nevyúčtovala, ta proto ještě nebyla k datu zápočtu oprávněné ze dne 24. 10. 2019 splatná a nemohla platně zaniknout. Skutečnost, že smluvní pokuta byla za konkrétní období přiznána elektronickým platebním rozkazem (v dané věci pravomocný exekuční titul, který povinná neúspěšně napadla opožděným odporem) neznamená, že byla přiznána po právu. Zkoumání splatnosti smluvní pokuty je nezbytné pro zjištění, který kompenzační úkon je platný a zda vymáhaná pohledávka zanikla. Ohledně příslušenství jistoty odvolací soud shodně uzavřel, že pohledávka z úroku přirostlého k jistotě nevznikla ve výši 300 760,94 Kč, ale ve výši 17617,28 Kč, což odpovídá přírůstku na termínovaném účtu. Odvolací soud považoval za platné započtení dopisem povinné ze dne 17. 3. 2020. Splatnost pohledávky z jistoty byla podle článku II odst. 7 nájemní smlouvy vázána na skončení nájmu, na doručení poslední faktury za telefon, uhrazení konečného vyúčtování služeb a případně uhrazení nákladů za opravy poškozených pronajatých prostor, a to ve lhůtě 30 dnů od těchto jednání. Protože nájem skončil k 3. 11. 2016 a potřebu oprav mohla oprávněná zjistit nejdříve ke dni exekučního vyklizení prostor, tj. 16. 10. 2019 (přičemž netvrdila, že tato potřeba nastala), při splnění ostatních podmínek vznikla povinnost vrátit jistotu ode dne následujícího, tedy od 17. 10. 2019. Za dobu od 17. 10. 2019 do 17. 3. 2020 činil zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 743 439,28 Kč (tj. jistota 725 822 Kč + přirostlý úrok 17 617,28 Kč) částku 31163,34 Kč. Odvolací soud tedy uzavřel, že ke dni započtení pohledávek dopisem povinné ze dne 17. 3. 2020 byla splatnou pohledávka oprávněné z exekučního titulu i pohledávka povinné z nevrácené jistiny ve výši 725 822 Kč a přirostlého úroku 17 617,28 Kč, tedy došlo k započtení, čímž ke dni právní moci exekučního titulu (31. 12. 2019) částečně zanikla vymáhaná pohledávka v rozsahu jistoty a přirostlého úroku (743 439,28 Kč) a ke dni 17. 3. 2020 v rozsahu úroku z prodlení (ve výši 31 163,34 Kč), neboť k uvedeným datům se započítávané pohledávky setkaly.
8. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmu faktura, dovodil-li, že kompenzační úkon oprávněné z 24. 10. 2019 je neplatný pro absenci řádného vyúčtování (viz podmínky splatnosti v čl. IV odst. 8 nájemní smlouvy). Napadené rozhodnutí tak spočívá na řešení otázky hmotného práva dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešené (náležitosti faktury). Podle dovolatelky postačuje písemná výzva k plnění, proto její výzva k úhradě smluvní pokuty ze dne 31. 1. 2019 splňuje účel faktury. Připomíná, že stejný závěr již učinil i nalézací soud, protože jinak by nevydal podkladový exekuční titul přiznávající smluvní pokutu za prodlení s vyklizením (vyúčtovanou týmž dopisem oprávněné z 31. 1. 2019, určujícím splatnost smluvní pokuty do 16. 2. 2019). Současně poukazuje na to, že povinná poprvé zpochybnila splatnost vymáhané smluvní pokuty (výzvu k úhradě) až před odvolacím soudem v rámci probíhajícího exekučního řízení, nikoli v nalézacím řízení. Dovolatelka vznáší též otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od blíže označené rozhodovací praxe dovolacího soudu; prosazuje, že pohledávka povinné na vrácení jistoty je neurčitá a nejistá ve smyslu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, tedy nezpůsobilá k započtení. Odvolací soud svými závěry navodil situaci, kdy lze pochybovat i o určitosti pohledávky oprávněné. Podle odvolacího soudu se totiž pohledávka oprávněné stala splatnou až 31. 12. 2019 (právní mocí podkladového exekučního titulu), aniž by byla řádně fakturována. Přístup odvolacího soudu je vnitřně rozporný v tom, že pohledávka oprávněné pro účely započtení oprávněné nebyla splatná, ale pro účely započtení povinné splatná byla. Pokud by byla pohledávka oprávněné splatná až 31. 12. 2019, nemohl by nalézací soud vydat exekuční titul již 12. 12. 2019. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že ji nevyzval k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů (§213b odst. 1 a §118a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) ke zjištění skutkového stavu odůvodňujícího nové právní posouzení (závěr o neplatnosti započtení výzvou oprávněné ze dne 24. 10. 2019), čímž se odchýlil v otázce procesního práva od blíže označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, v projednávané věci limitovaném rozsáhlou ustálenou judikaturou vymezující se k nemožnosti věcného přezkumu exekučního titulu exekučními soudy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
11. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
12. Dovolací soud už dříve dovodil, že ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil vykonávané rozhodnutí. Vykonávací řízení totiž neslouží k nalezení, ale k prosazení již zjištěného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost posoudit právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího soudu, uzavřel, že plnění bylo exekučním soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu. Exekuční titul je tedy potřeba pro účely jeho nucené realizace pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekvované pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020). Současně Nejvyšší soud dovodil, že jedině v případě, kdy z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, podle jakého právního předpisu soud vztah mezi účastníky hodnotil (např. u platebního rozkazu), učiní tak sám exekuční soud podle obsahu spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010).
13. Při vydání elektronického platebního rozkazu vychází soud ze skutečností uvedených žalobcem. Soud nemůže elektronický platební rozkaz vydat, nevyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem (§174a odst. 3 a §172 odst. 1 o. s. ř.). Ke zpochybnění tvrzených skutečností žalovanému slouží opravný prostředek, tj. odpor. Platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku.
14. Exekučním titulem v projednávané věci je elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2019, č. j. EPR 253360/2019-6, který ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2019, č. j. EPR 253360/2019-13, nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 31. 12. 2019. Povinná napadla elektronický platební rozkaz opožděným odporem, proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 58 Co 43/2020-27, které nabylo právní moci 12. 2. 2020, přiznal oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 7 804,50 Kč. Exekuční titul ukládá povinné zaplatit oprávněné částku ve výši 999 560,20 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 999 560,20 Kč, plynoucí od 17. 2. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně. Z obsahu spisu se podává, že nalézací soud vyhověl požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty podle čl. IV odst. 8 nájemní smlouvy za prodlení povinné s vyklizením nebytového prostoru. Prodlení trvalo celkově od 4. 11. 2016 do exekučního vyklizení dne 16. 10. 2019. Oprávněná návrhem požadovala smluvní pokutu za prodlení (jen) do 7. 6. 2018. Dopisem ze dne 31. 1. 2019 (viz čl. 46 a 133 spisu) oprávněná vyzvala povinnou k úhradě smluvní pokuty vyčíslené za období od 4. 11. 2016 do 31. 1. 2019, a to do 15 dní od doručení. Výzva byla doručena 1. 2. 2019, vyčíslená pokuta se tedy stala splatnou 16. 2. 2019. Poté oprávněná dopisem ze dne 24. 10. 2019 (předžalobní výzvou) započetla na svou pohledávku ze smluvní pokuty svůj peněžitý závazek vůči povinné na vrácení složené jistoty včetně příslušenství (úroku z termínovaného účtu). Zápočet byl povinné doručen 25. 10. 2019. Následným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu oprávněná vznesla požadavek na úhradu smluvní pokuty plynoucí jí za dobu do 7. 6. 2018 v rozsahu, v němž nezanikla započtením. Nalézací soud z uvedených skutečností shledal nárok oprávněné důvodným a přiznal jí požadované včetně zákonného úroku z prodlení odvozeného z výzvy z dopisu ze dne 31. 1. 2019.
15. Pokud odvolací soud přezkoumával uvedené skutkové okolnosti, ba dospěl přitom dokonce k odlišnému závěru o okamžiku splatnosti pohledávky z exekučního titulu, nedovoleně tím revidoval skutková zjištění, na nichž nalézací soud postavil vykonávaný elektronický platební rozkaz, a prolomil zásadu nepřípustnosti materiálního přezkumu exekučního titulu. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
16. Námitka absence výzvy k doplnění rozhodných skutečností a důkazů ke zjištění skutkového stavu odůvodňujícího nové právní posouzení i námitka neurčitosti a nejasnosti započítávaných pohledávek ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. za daných okolností ztrácí opodstatnění; dovolací soud se jimi proto již nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu