ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2945.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2945/2022-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné METAL GEM BLOCKS PRODUCTION s. r. o. se sídlem v Ostravě, Českobratrská č. 1403/2, identifikační číslo osoby 04937023, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská č. 1403/2, proti povinné S. S. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, pro 20 388 765,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 44 EXE 1206/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2022, č. j. 12 Co 363/2021-378, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2022, sp. zn. 12 Co 363/2021-378, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. června 2021, č. j. 44 EXE 1206/2016-337, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. července 2021, č. j. 44 EXE 1206/2016-341, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně opětovným (předcházející usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 44 EXE 1206/2016-165, ve spojení s usnesením ze dne 7. 2. 2018, č. j. 44 EXE 1206/2016-168, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 12 Co 222/2018-217, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1270/2020) usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 44 EXE 1206/2016-337, ve spojení s usnesením ze dne 9. 7. 2021, č. j. 44 EXE 1206/2016-341, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, na základě pověření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 44 EXE 1206/2016-56, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech exekuce soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, Exekuční úřad Frýdek-Místek. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 Cm 121/2004-89, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, č. j. 14 Cmo 53/2010-180, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné společnosti DYAS, spol. s r. o., pohledávky v celkové výši 20 388 765,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou (dále též jen „předmětná pohledávka“). Po přiznání předmětné pohledávky společnosti DYAS, spol. s r. o., nalézacím soudem nabyla pohledávku v dražbě společnost ORSEA, spol. s r.o.; pohledávka byla následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2012 postoupena společnosti Hanioti spol. s r. o., jež ji dne 1. 7. 2013 postoupila V. V. a N. K. H., kteří ji na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2016 postoupili oprávněné. Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012, uzavřená mezi společností ORSEA, spol. s r. o., a společností Hanioti spol. s r. o., obsahuje v čl. V. ujednání stran o tom, že k postoupení pohledávky na základě této smlouvy dojde až úplným zaplacením úplaty za postoupení pohledávky uvedené v čl. II této smlouvy. Soud prvního stupně dovodil, že ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012 byla sjednána odkládací podmínka, která vázala účinnost smlouvy na zaplacení sjednané úplaty za postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu měla oprávněná k exekučnímu návrhu doložit splnění odkládací podmínky (zaplacení úplaty za postoupení) při podání exekučního návrhu, a to listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Vzhledem k tomu, že oprávněná splnění podmínky při podání návrhu nedoložila, nedoložila tak ani skutečnost, že došlo k platnému postoupení pohledávky na postupníka a následně na další subjekty včetně oprávněné. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nebyly splněny formální předpoklady pro zahájení a vedení exekuce ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), a vzhledem k tomu, že tento nedostatek nelze ani dodatečně zhojit, je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
2. Krajský soud v Brně k odvolání oprávněné usnesením ze dne 5. 4. 2022, č. j. 12 Co 363/2021-378, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce a výroku o nákladech exekuce soudního exekutora potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že oprávněná je povinna nahradit povinné náklady řízení ve výši 99 510 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Mezi listinami připojenými oprávněnou k exekučnímu návrhu ze dne 5. 10. 2016 se nenachází žádná listina prokazující zaplacení úplaty za postoupení pohledávek v souladu se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012 uzavřenou mezi společností ORSEA, spol. s r. o., jako postupitelem a Hanioti spol. s r. o. jako postupníkem. Jestliže tak smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2012 obsahuje odkládací podmínku účinnosti smlouvy úplným zaplacením úplaty za postoupení pohledávek, pak tento doklad o splnění podmínky oprávněnou k exekučnímu návrhu doložen nebyl. Připojila-li oprávněná k odvolání „Čestné prohlášení o oznámení postoupení pohledávky“ vystavené dne 3. 4. 2017 V. V., jakožto bývalým jednatelem povinné (do 16. 1. 2013), není toto čestné prohlášení významné, neboť z něj splnění odkládací podmínky (zaplacení úplaty) podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012 nevyplývá. V. V. nebyl účastníkem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012, ani nebyl oprávněn jednat za žádnou ze smluvních stran, není proto osobou, jež by mohla zaplacení sjednané úplaty hodnověrně potvrdit. Odvolací soud proto uzavřel, že podmínky pro zahájení a vedení exekuce, zde spočívající v prokázání převodu vymáhané pohledávky včetně zaplacení ceny za její postoupení, v projednávané věci nebyly naplněny.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že předmětná pohledávka byla postoupena platně, neboť postupitel společnost ORSEA, spol. s r. o., notifikoval povinnou jakožto dlužníka o postoupení pohledávky na postupníka Hanioti spol. s r. o. před podáním exekučního návrhu. Vzhledem k tomu, že postupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, vyplývá z tohoto jednání, že ze strany nového věřitele (postupníka) došlo k zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. K tomuto oprávněná odvolacímu soudu předložila „Čestné prohlášení o oznámení postoupení pohledávky“ V. V. ze dne 3. 4. 2017 s úředně ověřeným podpisem, ze kterého plyne, že mu v době, kdy byl oprávněn jednat za povinnou z titulu zastávání funkce statutárního orgánu, společnost ORSEA, spol. s r. o., oznámila, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2012 došlo k postoupení pohledávky za povinnou na společnost Hanioti spol. s r. o. Oprávněná proto dovozuje, že splnila všechny formální předpoklady pro vedení exekuce ve smyslu §36 odst. 4 ex. řádu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně aplikoval judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1205/2017), když nezohlednil odlišný skutkový stav a z něj plynoucí právní posouzení věci, které na projednávanou věc nedopadá, neboť v citovaném rozhodnutí došlo k notifikaci dlužníka ohledně postoupení pohledávky postupitelem po podání exekučního návrhu. Oproti tomu v projednávané věci bylo postoupení pohledávky dlužníkovi oznámeno několik let před podáním exekučního návrhu. Oprávněná dále namítá, že měl-li soud prvního stupně zato, že oprávněná nesplnila své procesní povinnosti ve smyslu §36 odst. 4 ex. řádu, měl ji o tomto poučit a vyzvat, aby svou povinnost splnila dodatečně v přiměřené lhůtě; soud prvního stupně však oprávněné žádné poučení neposkytl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na otázce, zda prohlášení povinné (jejího bývalého jednatele) uskutečněné ve formě veřejné listiny podle §36 odst. 4 ex. řádu, že povinné bylo ze strany původního věřitele před zahájením exekučního řízení oznámeno postoupení vykonávané pohledávky, zbavuje nového věřitele (postupníka – oprávněného) povinnosti prokázat, že původnímu věřiteli (postupiteli) byla zaplacena dohodnutá cena za postoupení pohledávky a došlo tak k účinnému postoupení pohledávky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je důvodné.
5. Podle ustanovení §36 odst. 3 ex. řádu proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.
6. Podle ustanovení §36 odst. 4 ex. řádu přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
7. Podle ustanovení §39 odst. 3 ex. řádu jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce a exekuční návrh nebude odmítnut, exekutor exekuční návrh usnesením nejpozději ve lhůtě podle §43a odst. 1 zamítne.
8. Exekuci lze od počátku vést ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, i v případě postoupení pohledávky vymezené v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, jestliže jsou splněny předpoklady podle ustanovení §36 odst. 3,4 ex. řádu, tedy je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu, a to listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2136/2006, nebo ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3079/2009).
9. V rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, Nejvyšší soud provedl výklad ustanovení §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) s následujícími právními závěry. Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně v osobě věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena. Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). Oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi. Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo; pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné. Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace postupitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák. , event. případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší. Oznámil-li postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi, pak ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován.
10. Z právě uvedeného se podává, že v právních poměrech účinných do 31. 12. 2013 se postupník zásadně stával osobou aktivně legitimovanou k podání exekučního návrhu a k vedení exekuce postoupené pohledávky již tím, že postupitel oznámil dlužníkovi (povinnému) postoupení pohledávky . Proto dlužník za takových okolností nemohl uspět s námitkou, že k postoupení pohledávky nedošlo v souladu s právem. Argumentem od většího k menšímu je na místě uzavřít, že dlužník v rámci návrhu na zastavení exekuce vedené ze strany postupníka neuspěje ani s výhradou, že smlouva o postoupení pohledávky dosud nenabyla účinků (např. proto, že postupník prozatím postupiteli nezaplatil úplatu za postoupení pohledávky). Uvádí-li tedy povinná, že jedna z vícero po sobě následujících smluv o postoupení pohledávky dosud nenabyla účinnosti pro nezaplacení úplaty za postoupení, avšak sama povinná (její dřívější jednatel v době, kdy byl jednatelem) listinou vyhovující ustanovení §36 odst. 4 ex. řádu stvrdila, že jí bylo ze strany postupitele oznámeno postoupení pohledávky, není její obrana v právních poměrech účinných do 31. 12. 2013 korektní.
11. Dovolací soud přitom již dříve uzavřel, že výklad ustanovení §1882 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, je na místě provést v zásadě stejným způsobem, jako výklad ustanovení §526 odst. 1,2 obč. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). Dřívější i nynější právní úprava institutu postoupení pohledávky je totiž založena na tezi, že postoupení pohledávky je smluvním vztahem postupitele a postupníka, jehož se neúčastní dlužník (není vyžadován jeho souhlas s postoupením pohledávky), a současně poskytuje dlužníku ochranu v případech, kdy plní původnímu věřiteli (nebyl-li o postoupení postupitelem vyrozuměn nebo mu nebylo postupníkem postoupení pohledávky prokázáno) nebo rovněž tzv. nepravému věřiteli (srov. §1882 odst. 1 a 2 o. z.). Zmíněná ochrana by logicky nebyla možná, pokud by dlužník na smluvním vztahu postupitele a postupníka participoval a byl bez dalšího legitimován k otevření otázek neplatnosti postupní smlouvy. K této argumentaci lze dodat, že opačný závěr (tedy že dlužník může argumentovat neplatností nebo neúčinností smlouvy o postoupení pohledávky) by nepřípustně setřel rozdíl mezi situací, kdy dlužník má postupníkovi plnit na základě oznámení postupitele, a kdy na základě průkazu o postoupení ze strany postupníka. Postupník by totiž při takovém výkladu měl v obou případech (tedy i v případě oznámení o postoupení pohledávky) soudu, potažmo dlužníku, prokazovat, že došlo k platnému a zároveň i účinnému postoupení pohledávky, včetně případného zaplacení úplaty za postoupení, k čemuž dikce ustanovení §1882 odst. 1,2 o. z. zjevně nesměřuje. Mohl-li by se dlužník bránit argumentem neplatnosti nebo neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, vlamoval by se do vztahů mezi postupitelem a postupníkem, jejichž není účastníkem. Výše uvedené proto odůvodňuje závěr, že absence ustanovení §526 odst. 2 obč. zák. (podle kterého „oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení“) v nynější dikci ustanovení §1882 o. z. neznamená, že by se toto pravidlo nemělo uplatnit i v právních poměrech účinných od 1. 1. 2014. Je totiž odvoditelné ze samotné podstaty institutu postoupení pohledávky jako dvoustranného vztahu, jak je vymezen v ustanovení §1882 o. z.
12. Dovodil-li Nejvyšší soud v minulosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1205/2017), že pokud podle smlouvy o postoupení pohledávky mezi původním věřitelem a oprávněným mělo k postoupení pohledávky dojít až úplným zaplacením úplaty za postoupení pohledávky, a je proto nutné kromě prokázání existence smlouvy o postoupení pohledávky prokázat i naplnění této podmínky, a že splnění odkládací podmínky musí věřitel doložit již k exekučnímu návrhu, učinil tak za situace, kdy oprávněný zakládal svou aktivní legitimaci na tom, že on sám povinnému jako dlužníku před zahájením exekučního řízení prokázal postoupení pohledávky ve smyslu §1882 odst. 1 o. z. nebo podle §526 obč. zák. Tato judikatura se tedy v nyní posuzované situaci neuplatní.
13. Doložila-li tedy oprávněná v projednávané věci prohlášení dřívějšího jednatele povinné o tom, že povinné bylo oznámeno postoupení pohledávky, až po podání exekučního návrhu, nepřekáží toto dodatečné doložení tomu, aby k němu soud přihlédl. A to za situace, kdy exekutor (exekuční soud) oprávněnou ve smyslu §39 odst. 3 a §43a odst. 1 ex. řádu po podání exekučního návrhu nevyzval k doložení skutečnosti, že postoupení pohledávky bylo povinné oznámeno původním věřitelem nebo prokázáno novým věřitelem, a po uplynutí lhůty k tomuto průkazu nepřistoupil k zamítnutí exekučního návrhu. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem právě uvedených ustanovení, z nichž plyne, že nedoloží-li oprávněný spolu s exekučním návrhem naplnění veškerých (i hmotněprávních) předpokladů pro vedení exekuce (včetně své aktivní legitimace), má jej exekutor či exekuční soud vyzvat k jejich dodatečnému doložení. V zásadě a v obecnosti platí, že bylo-li dlužníku oznámeno postoupení pohledávky postupitelem, je „podmínkou“, kterou musí postupník (oprávněný) dokládat ve smyslu §36 odst. 3 ex. řádu, jen takový odklad účinnosti postoupení, který je přímo relevantní ve vztahu mezi stranou věřitelskou a dlužníkem (např. podmínka splatnosti pohledávky sjednaná mezi postupitelem a dlužníkem). Takovou „podmínkou“ naopak není ujednání mezi původním a novým věřitelem (postupitelem a postupníkem) vymezující odklad účinků smlouvy o postoupení pohledávky mezi nimi (zde povinnost postupníka zaplatit postupiteli úplatu za postoupení pohledávky).
14. Z uvedeného se podává, že dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že nebyly splněny formální podmínky pro vedení exekuce, neboť smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2012 obsahuje odkládací podmínku účinnosti smlouvy úplným zaplacením úplaty za postoupení pohledávek, a tento doklad o splnění podmínky oprávněnou k exekučnímu návrhu doložen nebyl, a nezohlednil-li současně, že oprávněná doložila prohlášení bývalého jednatele povinné dle ustanovení §36 odst. 4 ex. řádu, že mu bylo oznámeno postoupení pohledávky postupitelem, nelze jeho právní závěr pokládat za správný. Právě uvedené však soudu rozhodujícímu o návrhu povinné na zastavení exekuce nikterak nebrání zabývat se případnou věrohodností, úplností a určitostí prohlášení bývalého jednatele povinné, jímž oprávněná dokládá, že postoupení pohledávky bylo povinné skrze jejího bývalého jednatele notifikováno před podáním exekučního návrhu.
15. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hodoníně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
16. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu