ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3166.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3166/2022-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Statutárního města Hradec Králové , sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 408, identifikační číslo osoby 00268810, proti žalované Římskokatolické farnosti Podivice , sídlem v Podivicích č. 93, identifikační číslo osoby 61731331, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce č. 281/10, o poddlužnické žalobě, pro 180 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 C 29/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 178/2021-151, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově mezitímním rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 12 C 29/2020-109, rozhodl, že základ žalobního nároku vůči žalované je opodstatněný (výrok I.), a že o výši tohoto žalobního nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok II.).
Při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce má za V. G., narozeným dne XY, bytem v XY, pohledávku ve výši 6 000 000 Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016, č. j. 12 To 17/2016-2457, jenž nabyl právní moci dne 5. dubna 2016. Žalobce za účelem vymožení této pohledávky zahájil exekučního řízení, v rámci něhož soudní exekutor mj. vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek povinného ze dne 9. srpna 2017, č. j. 194 EX 464/17-24, a to pohledávky či všech pohledávek, splatných, i dosud nesplatných, nebo které teprve ze vztahů povinného a jeho dlužníka budou v budoucnu postupně vznikat, které povinný má, či které mít bude vůči svému dlužníku – Římskokatolické farnosti Podivice (zde žalovaná), vyplývající ze smluvního i bezesmluvního nároku na vypořádání povinným provedených oprav a úprav budovy č. p. 93 ležící na pozemku st. p. č. 126 v katastrálním území Podivice, PSČ 683 21, v okrese Vyškov (budovy ve vlastnictví žalované), jakož i nároku na plnění ze smluvních i bezesmluvních jiných vztahů. V. G. a jeho manželce (v současné době již bývalé) E. G. byla předmětná budova pronajata k bydlení na základě smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 21. dubna 2006, a to vyjma jedné místnosti vyhrazené pro depozitář farnosti, jakož jim byly pronajaty i pozemky st. p. č. 126, p. č. 104/8 a p. č. 104/4 (vše v témže katastrálním území a ve výlučném vlastnictví žalované). Nájem byl podle smlouvy sjednán na dobu určitou od 1. 5. 2006 do 31. 12. 2026. Nájemné za pronajaté nemovitosti bylo sjednáno ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatné vždy ročně nejpozději do 31. prosince každého roku s tím, že bude-li nájemci provedena podle této smlouvy oprava pronajatých nemovitostí, bude splatné nájemné předmětem zápočtu proti pohledávce nájemců (vždy v její alikvotní části) za pronajímatelem z titulu provedené opravy. Zápočet bude prováděn dohodou vždy v měsíci lednu, přičemž bude započítáváno vždy období předchozího roku. Zápočty budou prováděny až do vyčerpání celé částky, kterou nájemci vynaložili na opravy pronajatých nemovitostí. Podle nájemní smlouvy jsou nájemci oprávněni provést opravu pronajatých nemovitostí v rozsahu podle krycího listu rozpočtu, který je součástí nájemní smlouvy. Oprava bude provedena v období od května 2006 do května 2007 a cena opravy bude činit 1 200 000 Kč (včetně DPH). Součástí odsouhlasení bude i potřebné dokladování zejména druhu, rozsahu a ceny realizované opravy, včetně prokázání její úhrady. Nevyčerpanou (nezapočtenou) část pohledávky nájemců za pronajímatelem z titulu provedené opravy zaplatí pronajímatel nájemcům nejpozději do jednoho měsíce od skončení nájmu. V souvislosti s trestním stíháním V. G. žalovaná příslušnému policejnímu orgánu doložila seznam prací, které bývalí manželé G. (dále též jen „nájemci“) provedli na uvedených nemovitostech. Z rozsahu prací, které dosud na pronajatých nemovitostech nájemci provedli, sepsaných nájemci, jenž žalovanou nebyl nijak rozporován, je vysoce pravděpodobné hraničící až s jistotou (závěr o skutečném rozsahu a hodnotě prací bude možné učinit až na základě znaleckého posudku), že nájemci skutečně provedli opravy na těchto nemovitostech v hodnotě blížící se či dokonce převyšující částku 1 200 000 Kč. Z výpovědi nájemců a Arcibiskupství olomouckého, nadřízeného subjektu žalované, vyplynulo, že k započítávání podle nájemní smlouvy docházelo. Dne 14. srpna 2017 žalovaná převzala shora uvedený exekuční příkaz, v důsledku čehož již nemohl být proveden podle čl. IV. předmětné nájemní smlouvy zápočet na nájemné za rok 2017 ve výši 60 000 Kč v lednu 2018, zápočet na nájemné za rok 2018 ve výši 60 000 Kč v lednu 2019 a zápočet na nájemné za rok 2019 ve výši 60 000 Kč v lednu 2020. Částku 180 000 Kč byla žalovaná povinna uhradit na účet soudního exekutora, což neučinila. Žalobce před podáním poddlužnické žaloby vyzval dne 7. července 2020 žalovanou k úhradě předmětné částky (předžalobní výzva byla žalované doručena dne 15. července 2020). Žalovaná v písemném vyjádření nesouhlasila s podanou poddlužnickou žalobou a navrhla její zamítnutí, neboť nájemci dosud žalované žádný seznam provedených oprav nepředložili, a to ani po písemné výzvě administrátora žalované ze dne 19. dubna 2008. Vzhledem k trestnímu stíhání V. G. nebyli nájemci následující měsíce k zastižení a na opakované urgence slibovali, že vše dodají. V. G. žalované pouze předložil listiny s názvem „Rekapitulace provedených prací – oprava farní budovy v Podivicích 93 ze dne 22. března 2007“ a „Rekapitulace provedených prací – oprava farní budovy v Podivicích 93 ze dne 22. února 2009“, tyto listiny nicméně nesplňovaly náležitosti ve smyslu čl. VI odst. 2 nájemní smlouvy a nebyly tak způsobilé k odsouhlasení žalovanou. Rovněž rozsah prací uvedených v těchto listinách neodpovídal uzavřené nájemní smlouvě. Nedošlo tak nikdy k započítávání nájmu oproti pohledávce nájemců z titulu provedených oprav budovy č. p. 93 v Podivicích. Podle žalované vzhledem k tomu, že nájemci provedli opravy pronajaté nemovitosti se souhlasem pronajímatele, bylo by možné aplikovat ustanovení §669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“. Právo na úhradu nákladů za tyto opravy ovšem již bylo promlčeno, jelikož proběhly někdy v období 20. března 2007 do 20. března 2010. Nadto však není přesně znám rozsah provedených oprav nájemci, podle žalované seznam prací ve výše uvedených listinách předložených V. G. neodpovídá skutečnosti, a zejména neodpovídá nájemní smlouvě, resp. krycímu listu, který tvoří přílohu nájemní smlouvy. V replice k vyjádření žalované žalobce uvedl, že uplatněný nárok není promlčen, neboť jeho splatnost byla stanovena v nájemní smlouvě a není pravdou, že nedošlo k odsouhlasení prací provedených nájemci na pronajatých nemovitostech žalovanou a nedošlo k započítávání nákladů na tyto práce na nájemné ve smyslu nájemní smlouvy, jakož nelze souhlasit se žalovanou, že rozsah provedených oprav vyjmenovaných ve výše specifikovaných listinách předložených V. G. neodpovídá krycímu listu.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku podle ustanovení §152 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Žalované nepřisvědčil v obraně, že nájemní smlouva mezi nájemci a žalovanou je absolutně neplatná z důvodu neurčitě vymezeného předmětu nájmu, neboť mezi účastníky po celá léta trvání nájemního vztahu, resp. užívání mj. budovy č. p. 93 v Podivicích, nepanovaly žádné výkladové spory, účastníkům bylo zcela jasné, co tvoří předmět nájmu (která místnost v budově fary je vyhrazena pro depozitář farnosti a nebyla předmětem nájmu), žalovaná se po celá léta chovala jako pronajímatelka a v souladu s nájemní smlouvou přistupovala i k předmětným zápočtům vůči nájemcům (k tomu odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, např. ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, podle kterého je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady). Soud prvního stupně rovněž nevyhověl námitce žalované, jíž uplatnila započtení provedených oprav oproti neuhrazenému nájemnému ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne, sp. zn. 20 Cdo 2668/2011, jelikož žalovaná v důsledku vydaného exekučního příkazu ze dne 9. srpna 2017, č. j. 194 EX 464/17-24, nemůže uplatňovat žádná započtení, i kdyby tak činila perfektně (zde se ale jednalo pouze o obecné tvrzení bez bližší specifikace právně významných okolností, z nichž by bylo možné identifikovat rozsah, resp. výši pohledávky žalované vůči příslušné výši nájemného nájemců, a to ve vztahu k tvrzenému započtení). Žalovaná neuspěla ani s námitkou, že rozsah oprav provedený nájemci nebyl v souladu s nájemní smlouvou odsouhlasen a nemohlo tak dojít ani k započítávání pohledávek. Soud prvního stupně shledal, že z výpovědi Arcibiskupství olomouckého i z výpovědích nájemců vyplynulo, že k započítávání docházelo, pak tomu logicky muselo předcházet i odsouhlasení rozsahu oprav provedených nájemci v intencích oprav podle krycího listinu. Rozsah oprav nájemci shrnuli ve výše specifikovaných rekapitulacích, přičemž pro mezitímní rozsudek je určující, že s vysokou pravděpodobností hraničící až s jistotou rekonstrukční práce provedené nájemci na budově č. p. 93 v Podivicích dosáhly hodnoty 1 200 000 Kč (podle V. G. dokonce až částky kolem 2 000 000 Kč). Soud prvního stupně přitom shledal, že ke sjednání podmínek úhrady nájemného včetně možného zápočtu došlo platně v souladu s ustanovením §667 odst. 1 obč. zák. (obč. zák. se v tomto případě aplikuje s ohledem na ustanovení §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). Okamžikem doručení předmětného exekučního příkazu tak žalovaná pozbyla možnosti provádět zápočty svých pohledávek nájemného s pohledávkami nájemců za kalendářní roky 2017, 2018 a 2019 z titulu provedených oprav (investic) do pronajatých nemovitostí. K námitce promlčení uplatněné žalovanou soud prvního stupně uvedl, že celková pohledávka nájemců za žalovanou (právo na úhradu nákladů za provedené opravy) nepředstavuje bezdůvodné obohacení (bylo prokázáno odsouhlasení ze strany pronajímatele, neboť docházelo k zápočtům nájemného), nadto by se uplatněním námitky promlčení jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. K námitce žalované, že dluh V. G. je dluhem z protiprávního činu, proto opravy provedené nájemníky představují společnou pohledávku, která může být postižena pouze z poloviny, soud prvního stupně uvedl, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §732 o. z., neboť ke vzniku pohledávky žalobce za povinným (V. G.) došlo trestněprávním jednání před 1. lednem 2014 (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS 2056/20), tedy je třeba postupovat podle §144 obč. zák., jenž stanoví, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 178/2021-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal smlouvu o nájmu mezi nájemci a žalovanou, jež byla schválena ordinářem Arcibiskupství olomouckého, absolutně neplatnou, přičemž takovou námitku považoval za ryze účelovou, neboť mezi smluvními stranami předmětné smlouvy byl předmět nájmu vymezen srozumitelně a určitě (k tomu odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, či nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18) a doplnil, že podle §35 odst. 2 obč. zák. lze na vůli smluvních stran usuzovat mj. i z jejich následného chování. Taktéž krycí list ohledně oprav odvolací soud nepovažoval za neplatný pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, navíc se nejedná o podstatnou náležitost smlouvy a v této fázi řízení (o mezitímním rozsudku) není tato námitka podstatná (vztahuje se až k vlastní výši nároku, kterým se soud prvního stupně bude zabývat až následně). Výtky ohledně neúplných a nesprávných skutkových zjištění neshledal důvodnými, poněvadž soud prvního stupně pro potřeby vydání mezitímního rozsudku provedl dostatečné dokazování. K námitce opomenutých důkazů uvedl, že nikoliv každé opomenutí či nedostatečné vypořádání se s provedenými důkazy dosahuje takové intenzity, která by byla relevantní pro kasační zásah ze strany odvolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela zřejmé, jakými stěžejními úvahami byl veden při vydání napadeného mezitímního rozsudku, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotil všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci. Odvolací soud souhlasil taktéž se soudem prvního stupně v tom, že opravy na pronajatých nemovitostech byly prováděny se souhlasem pronajímatele, a proto se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení žalované. Právo nájemců na náhradu protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota nemovitosti ve vlastnictví žalované, vzniká podle ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. vzniká teprve skončením nájmu, nikoliv již plněním, a promlčuje se v obecné promlčecí lhůtě podle ustanovení §101 obč. zák. Skutečnost, že pohledávka nájemců za žalovanou se doposud nestala splatnou, popř. že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je v tomto typu řízení nerozhodná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci a závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně na otázkách:
· Zda je ve smyslu ustanovení §314a o. s. ř. podmínkou úspěchu žaloby žalobce v řízení podle ustanovení §315 o. s. ř. splatnost pohledávky věřitele žalovaného za žalovaným?
Podle dovolatele je oprávněná aktivně legitimovaná podat žalobu podle ustanovení §315 o. s. ř. až tehdy, stane-li se pohledávka splatnou (k tomu např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, který sice v napadeném rozsudku odvolací soud citoval, nicméně jej mylně vyložil, když nerozhodnost splatnosti se týká možnosti postihnout pohledávku povinného za dlužníkem exekučním příkazem podle ustanovení §313 odst. 2 o. s. ř., nikoliv úspěšnosti poddlužnické žaloby; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, rovněž také komentářová literatura k ustanovení §315 o. s. ř., a to BERAN, in JIRSA a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha V. Právní systém ASPI), neboť do té doby není dlužník povinného povinen plnit (povinností dlužníka je zaplatit včas, nikoliv předčasně). Pokud by oprávněný mohl podat poddlužnickou žalobu bez ohledu na splatnost pohledávky, došlo by tím ke změně obsahu původního závazku mezi povinným a dlužníkem povinného (akceptace takového závěru by zasáhla do právní jistoty dlužníka povinného, který by si pak nemohl být nikdy jistý, že se jeho dluh nestane splatný kdykoliv, mimo sféru jeho vlivu).
· Zda je smlouva o nájmu uzavřená mezi nájemci a žalovanou absolutně neplatná podle ustanovení §35 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu, a z důvodu neurčitosti vymezení oprav, a tudíž je právo na vydání bezdůvodného obohacení žalované již promlčené?
· Zda je rozsah oprav, které měli nájemci provést, podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu, bez které by tato smlouva nebyla uzavřena?
Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019, sp, zn. 26 Cdo 3297/2018), poněvadž odvolací soud neshledal smlouvu o nájmu ze dne 21. dubna 2006 absolutně neplatnou, přestože v ní je předmět nájmu vymezen neurčitě, když v této smlouvě není nikde specifikováno, jaká jedna místnost vyhrazená pro depozitář farnost je z nájmu vyloučena. K identifikaci místnosti nelze dospět ani žádným výkladem textu smlouvy, proto odkazy soudů obou stupňů na rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelka považuje za nepřípadná, resp. svědčí závěru o neplatnosti smlouvy. Podle dovolatelky musí být právní úkon ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák. učiněn určitě, přičemž je třeba jej vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výkladem však nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (k tomu dovolatelka citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dále dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 Souboru rozhodnutí 10/22 Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že „ u právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné “. Teprve v o. z. byla zakotvena zásada, že se při výkladu přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, nicméně v projednávané věci se postupuje podle obč. zák., navíc soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabývaly tím, jak se smluvními strany po nabytí účinnosti smlouvy o nájmu zachovaly. Podle dovolatelky se odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž odchýlil od právních závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, když konstatoval, že rozsah oprav, které měli nájemci provést, není podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu, bez které by tato smlouva nebyla uzavřena, aniž by zkoumal vůli smluvních stran, zda by vůbec smlouvu o nájmu bez možnosti provést opravy uzavřely. Ujednání o opravách předmětných nemovitostí jsou sice z hlediska právní teorie ujednáními dispozitivními, nicméně pro smluvní strany jsou zásadní. Proto skutečnost, že krycí list je nesrozumitelný a neurčitý, nepochybně vede k tomu, že je neplatné ujednání v čl. VI smlouvy o nájmu, jenž je nezbytnou částí smlouvy, a proto i celá smlouva o nájmu je neplatná. V důsledku shora uvedených důvodů neplatnosti smlouvy o nájmu nelze pohledávku nájemníků hodnotit v režimu smluvních ujednání, ale jako právo na vydání bezdůvodné obohacení, nárok na vydání tohoto bezdůvodného obohacení je však již promlčen, přičemž námitku promlčení v tomto případě nelze hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť nájemci by mohli namítat promlčení nároku žalované na zaplacení nájemného, které nikdy neplatili.
· Zda docházelo k započítávání pohledávek nájemců z titulu oprav pronajatých nemovitostí na nájem, když ti nepředložili seznam provedených prací, který by obsahoval náležitosti vyžadované nájemní smlouvou (včetně ceny provedených prací)?
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z výpovědi nájemců u jednání a z přípisu Arcibiskupství olomouckého ze dne 15. srpna 2017 vyplývá, že docházelo k započítávání, tudíž muselo dojít i k odsouhlasení provedených oprav, aniž by se soudy blíže zabývaly skutečností, zda k odsouhlasení provedených oprav skutečně došlo. Soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. (a v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4339/2007) nezohlednil, že V. G. má na výsledku sporu zájem (umoření jeho exekuované pohledávky) a nehodnotil některé provedené důkazy (svědčící o tom, že k písemnému odsouhlasení rozsahu provedených prací a jejich ceny nikdy nedošlo, a tudíž ani nikdy nedošlo k započtení pohledávky nájemců na nájemné), přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč z těchto důkazů neučinil žádná skutková zjištění (rozpor např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 33 Odo 128/2004, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1705/2020, jakož i s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nebo nálezem ze dnem 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Dovolatelka v souvislosti s přípustností dovolání ohledně opomenutých důkazů uvedla, že si je vědoma toho, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, je ovšem oprávněn přezkoumávat, zda odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, k absenci odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
· Zda byly splněny podmínky ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. (splatnost pohledávky nájemců, platnost krycího listu, odsouhlasení hodnoty provedených oprav) pro vydání mezitímního rozsudku?
Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3474/2012, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, když potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že základ věci je dán, neboť soud prvního stupně se nezabýval otázkou splatnosti nároku nájemců z titulu oprav pronajatých nemovitostí po údajném odsouhlasení, ani tím, zda je krycí list neurčitý, či zda došlo k odsouhlasení hodnoty provedených oprav.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej považuje za zcela nedůvodné, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu lze exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek postihnout i pohledávku, která se dosud nestala splatnou, nicméně zde je pohledávka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá poddlužnickou žalobou, s ohledem na znění předmětné nájemní smlouvy (konkrétně čl. IV a násl.) již splatná. K platnosti nájemní smlouvy uvedl, že v daném případě pro nájemní smlouvu není stanovena obligatorní písemná forma, proto je třeba ji vykládat v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (k tomu odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, se kterým se plně ztotožnil). Závěr, že došlo pronajímatelem k odsouhlasení nájemci provedených oprav na pronajatých nemovitostech a k započítávání nákladů na tyto práce na nájemné, považoval žalobce za správný, když v řízení byly tyto skutečnosti dostatečně prokázány (ohledně věrohodnosti svědka V. G. se žalobce nedomnívá, že by tento měl na výsledku předmětného sporu shodný zájem jako žalobce, nadto jeho výslech nebyl proveden ani na návrh žalobce, k provedeným důkazům, které podle dovolatelky soudy nehodnotily, žalobce uvedl, že z nich nevyplývají žádné zásadní významné skutečnosti relevantní pro závěry o skutkovém stavu a pro právní posouzení dané věci). S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz níže).
Podle ustanovení §312 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu peněžního ústavu se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému (odstavec 1). Takto se postupuje i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat (odstavec 2). Výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného jen do výše pohledávky oprávněného, pro kterou byl nařízen, a jejího příslušenství (odstavec 3).
Ustanovení §313 o. s. ř. pak určuje, že v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného zakáže soud, aby po tom, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil (odstavec 1). Nařízení výkonu rozhodnutí doručí soud oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného; dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou (odstavec 2). Povinný ztrácí právo na vyplacení pohledávky dnem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno nařízení výkonu rozhodnutí (odstavec 3).
Jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného. Dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému (§314 o. s. ř.).
Podle ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř. dále platí, že nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.
Nejvyšší soud se, jak již bylo výše uvedeno (viz např. citovaný rozsudek ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004), k přikázání jiné peněžité pohledávky ve smyslu ustanovení §312 a násl. o. s. ř. vyjádřil tak, že oprávněnému vzniká při splnění všech zákonných podmínek úkojné právo vůči dlužníku povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, a v případě že dlužník povinného oprávněnému řádně a včas (v souladu s doručeným exekučním příkazem) nevyplatí pohledávku, náleží mu formálně aktivní legitimace k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníku vyplacení přikázané pohledávky. Pro úspěšnost poddlužnické žaloby je pak rozhodné, jestli pohledávka povinného vůči jeho dlužníku existovala v okamžiku, kdy tomuto dlužníku bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nikoliv okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) tedy postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu, když se pro účely posouzení základu nároku poddlužnické žaloby nezabýval splatností pohledávky povinného vůči jeho dlužníku.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba pak v souladu s ustanovením §35 odst. 1 obč. zák. vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolatelka namítla, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shledal předmětnou smlouvu o nájmu platnou, ačkoliv z jejího obsahu není seznatelné, jaká místnost není předmětem nájmu (je vyhrazena pro depozitář fary) a krycí list je neurčitý a nesrozumitelný. Dovolací soud ovšem učiněný právní závěr odvolacího soudu považoval za souladný s judikaturou dovolacího soudu i judikaturou Ústavního soudu, neboť odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se správně neuchýlil k příliš formalistickému způsobu interpretace právních norem, když při výkladu obsahu smlouvy o nájmu přihlížel i k vůli stran smluvního vztahu (princip autonomie vůle), která nebyla rozporná s jazykovým výkladem (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1288/2003) a k dalším okolnostem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 91/2009). Formulace uvedená v čl. II předmětné smlouvy o nájmu nečiní žádné pochybnosti o tom, jaké prostory (určené k bydlení) byly nájemcům ponechány k užívání a lze důvodně předpokládat, že místnost určená pro depozitář fary je odlišná od prostor určených k bydlení, tedy lze ji na místě ztotožnit a stranám právního úkonu muselo být jasné, o kterou místnost jde. Nadto je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že se neurčitosti předmětu nájemní smlouvy a krycího listu dovolává pronajímatel, který smlouvu o nájmu (včetně krycího listu rozpočtu, který nechal pro tyto účely vyhotovit) k podpisu nájemcům předložil.
Ostatní dovolatelkou namítané otázky dovolací soud neshledal přípustnými, neboť samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil, přičemž k tomu, proč některé důkazy neprovedl, se vyjádřil dostatečně.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu