ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3252.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3252/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného I. L. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou se sídlem v Holešově, Dlažánky 310/6, proti povinné I. L. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Evou Klimánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, pro 1 100 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 11/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2022, č. j. 20 Co 263/2021-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 047 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Klimánkové, advokátky se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 26 EXE 11/2020-212, zastavil exekuci, jejímž vedením byl pověřen dne 3. 1. 2020, č. j. 26 EXE 11/2020-13, soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha (výrok I.), rozhodl o povinnosti oprávněného k náhradě nákladů řízení a zaplacení znalečného (výrok II. a III.) a soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce (výrok IV.).
2. Následné odvolání oprávněného směřovalo proti výrokům I., II. a III. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), výrok IV. usnesení soudu prvního stupně, proti kterému se odvolal soudní exekutor, změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi částku 6 655 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud zopakoval, že je předmětná exekuce vedena podle notářského zápisu sepsaného dne 23. 7. 2018 notářem JUDr. Svatomírem Helešicem pod sp. zn. NZ 345/2018, N 354/2018 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 100 000 Kč a k vymožení nákladů exekuce. Odvolací soud v zásadě neměl výhrady k tomu, jak se soud prvního stupně s návrhem povinné na zastavení exekuce vypořádal, když vyšel zejména z listiny s názvem „KVITANCE“, která potvrzuje předání vymáhané pohledávky povinnou oprávněnému dne 31. 8. 2018. Tuto skutečnost oprávněný popíral, proto povinná nechala vypracovat znalecký posudek, kterým bylo potvrzeno, že předmětná listina byla podepsána skutečně oprávněným. Odvolací soud z důvodu uceleného přehledu nadto dokazování doplnil výslechem svědků. Jako další důkaz prokazující úhradu předmětné pohledávky shledal odvolací soud skutečnost, že povinná zcela přesvědčivě popsala, za jakých okolností a z jakých důvodů došlo k předání peněz v hotovosti dne 31. 8. 2018 v bance, když její výpověď koresponduje rovněž s výpověďmi svědků, kteří byli v bance přítomni, byť předání peněz přímo nepotvrdili. Oprávněný doposud soudu svoji přítomnost v bance nijak přesvědčivě nevysvětlil. Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, zastavil.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom smyslu, že nebylo prokázáno zaplacení dluhu, pro jehož vymáhání byla nařízena exekuce, kdy listinu s názvem „KVITANCE“, která byla povinnou založena do soudního spisu, nelze považovat za důkaz o zaplacení dluhu. Oprávněný od počátku popíral pravost svého podpisu na listině a uváděl, že není pravdou, že by povinná oprávněnému dlužnou částku vrátila. Důkazní návrhy oprávněného, a to jak návrh na výslech svědků A. L., Z. L. a M. M., tak návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně pravosti listiny s názvem „KVITANCE“ ze dne 31. 8. 2018, resp. skutečnosti, zda podpis byl na listinu připojen později než její text, či naopak, byly soudem zamítnuty. Oprávněný a povinná nebyli vůbec vyslechnuti soudem prvého stupně. K výslechu obou účastníků bylo přistoupeno až ze strany odvolacího soudu. Údajné vrácení vymáhané částky oprávněnému povinnou odvodily soudy obou stupňů téměř zcela pouze s ohledem na existenci listiny s názvem „KVITANCE“ datované ke dni 31. 8. 2018, ačkoliv její pravost a pravost svého podpisu na listině oprávněný od počátku zpochybňoval. Soudy se tímto odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 391/2019). Pokud odvolací soud uvádí, že oprávněný zahájil exekuční řízení až 16. 12. 2019, ačkoliv jeho pohledávka vůči povinné byla splatná dne 31. 12. 2018 a aniž by zahájení exekuce předcházela výzva, oprávněný tyto argumenty shledává irelevantními. Právě proto, že je povinná bývalou manželkou oprávněného, poskytnul jí poměrně velký prostor pro úhradu dluhu i po jeho splatnosti, ačkoliv mohl již počátkem roku 2019 podat návrh na nařízení exekuce. To, že oprávněný s podáním návrhu na nařízení exekuce vyčkával, nemůže jít k jeho tíži. Oprávněný navrhuje, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí oprávněnému závažná újma. Na základě výše uvedeného oprávněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o povinnosti povinné k náhradě nákladů.
4. K dovolání oprávněného se vyjádřila povinná. Domnívá se, že rozhodnutí soudů obou stupňů se závěry dovolacího soudu, na které povinný odkazuje, plně korespondují a k žádnému odchýlení nedošlo. Soud prvního stupně a ani soud odvolací nedospěl ke svému závěru o tom, že povinná uhradila exekučně vymáhanou pohledávku, která je mezi účastníky předmětem sporu, pouze a výlučně na základě jediného důkazu, a to listiny s názvem „KVITANCE“ z 31. 8. 2018. Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) potvrdil, že byť tento důkaz považuje v řízení za podstatný, není tento důkaz jediným důkazem prokazujícím tu skutečnost, že k úhradě předmětné pohledávky došlo způsobem tvrzeným povinnou. Povinná předložila celou ucelenou řadu důkazů, které hodnověrně prokázaly skutečnosti, které povinná o zaplacení od samého počátku tvrdila. Povinná unesla důkazní břemeno jak ohledně pravosti podpisu oprávněného na listině s názvem kvitance ze dne 31. 8. 2018, tak i ohledně té skutečnosti, že si oprávněný hotovost ve výši 1 100 000 Kč na pobočce Moneta Money Bank v Břeclavi dne 31. 8. 2018 převzal. Naproti tomu oprávněný své důkazní břemeno o tom, že by listinu s názvem kvitance ze dne 31. 8. 2018 nepodepsal, neunesl, jeho námitky k pravosti podpisu byly znalkyní jednoznačně vyvráceny. Rovněž nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit svou přítomnost na pobočce banky. Závěrem uvádí, že oprávněný ve svém dovolání pouze polemizuje se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a tyto napadá, avšak neprokazuje, že by skutková zjištění učiněná odvolacím soudem neměla oporu v provedeném rozsáhlém dokazování a že by výsledek dokazování neměl odpovídat postupu upravenému v ust. §132 o. s. ř. S ohledem na výše uvedené povinná navrhuje, aby dovolací soud dovolání oprávněného pro jeho nepřípustnost odmítl, návrh oprávněného na odložení vykonatelnosti pro nedůvodnost zamítl a povinné přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolatel své dovolání staví převážně na námitce, že nebylo prokázáno zaplacení dluhu, pro jehož vymáhání byla nařízena exekuce, kdy listinu s názvem „KVITANCE“, která byla povinnou založena do soudního spisu, nelze považovat za důkaz o zaplacení dluhu. Rozporuje tak skutkové závěry odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017).
10. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu některé skutečnosti, resp. že vycházel z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů §132 ve spojení s §211 o. s. ř. ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 391/2019).
11. Odvolací soud (resp. též soud prvního stupně) s přihlédnutím ke všem důkazům (zejména listině s názvem „KVITANCE“, znaleckému posudku o pravosti podpisu ze dne 8. 5. 2020, výpovědi svědků E. L. a R. S., slyšení znalkyně Mgr. Ivany Krátké) na základě výše uvedených principů volného hodnocení důkazů, přičemž každý důkaz zhodnotil jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že povinná ještě před zahájením exekuce uhradila oprávněnému předmětnou pohledávky ve výši 1 100 000 Kč a je zde důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Rovněž bylo odůvodněno, z jakých důvodů v řízení nebyly provedeny některé důkazy navrhované oprávněným, které soud prvního stupně (potažmo též odvolací soud) považoval za nadbytečné. Po provedeném dokazování odvolacího soudu a soudu prvního stupně dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
12. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Dovolatel v dovolání současně navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
14. Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu