ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.415.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 415/2022-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PON Praha a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo osoby 27408914, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti povinnému P. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, za účasti bývalé manželky povinného G. A. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 2026/2016, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 16 Co 297/2021-365, takto:
I. Dovolání bývalé manželky povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 9. 2021, č. j. 16 Co 297/2021-365, k odvolání bývalé manželky povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 17. 5. 2021, č. j. 68 EXE 2026/2016-327, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o návrhu bývalé manželky povinného ze dne 12. 5. 2020 na částečné zastavení exekuce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2) Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že exekuce, jejímž provedením soud původně pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, Exekutorský úřad Praha - západ, je (resp. byla) pod sp. zn. 212 EX 240/20 současným soudním exekutorem JUDr. Erikem Smolou, Exekutorský úřad Strakonice, vedena (mimo jiné) prodejem nemovitých věcí na základě exekučního příkazu původního exekutora ze dne 22. 6. 2016, č. j. 191 EX 5184/16-13 (dále též „exekuční příkaz“), a to pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, dále stavby stojící na pozemku parc. č. XY a stavby rozestavěné na parcele č. XY (LV XY), veškeré zapsané na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „dům“), a bytové jednotky č. XY v budově v XY č. p. XY (LV XY, bytový dům) a podílu ve výši 695/19929 na společných částech budovy v XY č. p. XY na parcele č. XY a pozemcích č. parcely XY, XY, XY a XY, zapsaných na listu vlastnictví číslo XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. XY (dále jen „bytová jednotka“). Dne 15. 11. 2016 byla provedena v rámci dřívější exekuce vedené pod sp. zn. 191 EX 6296/16 mezi týmiž účastníky dražba domu, přičemž usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 7. 12. 2016 a nejvyšší podání vydražitel doplatil dne 16. 12. 2016. Bývalá manželka povinného posléze pravomocně dosáhla na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 16 Co 309/2017-118, částečného zastavení nyní vedené exekuce v rozsahu prodeje bytové jednotky. Dne 12. 5. 2020 podala bývalá manželka povinného návrh na částečné zastavení exekuce ohledně „všech majetkových hodnot, které jí náleží“, zejména pak domu a bytové jednotky.
3) Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, podle kterého opětovnému zastavení exekuce prodejem bytové jednotky brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. s. ř.“), byla-li již exekuce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 16 Co 309/2017-118, částečně - v uvedeném rozsahu - zastavena. Rovněž ani návrhu na zastavení exekuce prodejem domu nelze vyhovět s ohledem na skutečnost, že předmětná nemovitá věc byla dříve zpeněžena v rámci jiné exekuce, čímž podle ustanovení §14 odst. 5 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 119/2001 Sb.“), účinky exekučního příkazu v rozsahu týkajícího se vydražené nemovité věci zanikly. Jiné „majetkové hodnoty“ bývalé manželky povinného nebyly v rámci nyní vedené exekuce postiženy.
4) Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost vymezila s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., tvrzením, že se „ odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a založil značný nepoměr mezi účastníky s tím, že osobě zúčastněné na exekuci de facto odebral možnost se ve sporu bránit přiléhavým způsobem a dále odpíráním rozhodnutí ve věci odůvodněné nedostatkem podmínek řízení odepřel bývalé manželce právo na spravedlivý proces a vytvořil dále nutnost naprosto nehospodárného postupu v rámci svého přepjatě formalistického přístupu “. Zároveň dovolatelka nabídla k dovolacímu přezkumu právní otázky , které „vzhledem k novele občanského zákoníku a specifickým zásahům (…) nebyly řešeny, nebo resp. mohou být řešeny odlišně“ , a to:
a/ zda se postup judikovaný v řízení 20 Cdo 562/2018 může vztáhnout i na situaci, kdy pohledávka vychází ze soudem schváleného smíru, a jedná se tedy o institut ve své podstatě blízký notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti, a to obzvláště za situace, kdy je postihován majetek bývalé manželky, vůči které má taková dohoda bezprostřední účinky, avšak sama nebyla účastníkem takové dohody (smíru-řízení), kdy v daném případě bylo následně rozhodnuto, že takový smír nemůže být důvodem k postižení majetku bývalé manželky ;
b/ zda v okamžiku, kdy byly v rámci rozvrhového rozhodnutí v rámci exekuce neoprávněně vyplaceny prostředky na tuto neoprávněně vedenou exekuci vůči manželce povinného, se jedná o důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok;
c/ z da neoprávněné vyplacení z rozvrhové podstaty na neoprávněně vedenou exekuci vůči manželce povinného může zmařit důvod zastavení exekuce vůči manželce povinného, byť po částečném uspokojení ;
d/ zda se důvody pro zastavení dle §268 odst. 1 o. s. ř., a to především písm. h,), musí vztahovat, jak uvádí odvolací soud, k exekuované pohledávce či exekuci jakožto procesu, jehož součástí je rozvrhové usnesení, u kterého jsou (nové) důvody dány ;
e/ zda v rámci návrhu na částečné zastavení a brojení proti rozvrhovému rozhodnutí jsou založeny podmínky řízení, když jsou uváděny nové důvody vyplývající i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ;
f/ zda v uvedeném případě (neoprávněné exekuce na majetek manželky povinného) je jediným řešením manželky povinného uplatnění tzv. žaloby z lepšího práva, či je možné, aby soudy záležitost řešily zastavením skončené exekuce či částečně neoprávněně uspokojené .
5) Dovolatelka upřesnila, že z výtěžku dražby konané dne 15. 11. 2016 byla nesprávně vyplacena pohledávka, pro kterou je vedeno exekuční řízení pod sp. zn. 191 EX 5184/16, čímž je stiženo vadou i exekuční řízení v posuzované věci, zejména rozvrhové usnesení soudního exekutora č. j. 191 EX 6299/16-256, neboť na jeho základě došlo k neoprávněné a nesprávné výplatě částky 6 647 358 Kč ve prospěch oprávněné místo vydání této částky jako hyperochy bývalé manželce povinného. Pohledávka byla oprávněné vyplacena bezdůvodně, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 191 EX 5184/16 bylo rozhodnuto, že v exekuci nemůže být postižen majetek bývalé manželky povinného pro úhradu vymáhaného dluhu. Z tohoto důvodu nelze použít k uspokojení pohledávky, která je vymáhána v řízení pod sp. zn. 191 EX 5184/16, ani zpeněžený majetek dovolatelky v posuzované věci, vedené mezi stejnými účastníky. Dovolatelka dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, dovozuje, že projednávanou exekuci je možné zastavit i poté, co skončila vymožením; soudy obou stupňů proto postupovaly nesprávně, jestliže řízení zastavily pro nedostatek podmínek řízení.
6) Oprávněná a povinný se k dovolání stručně písemně vyjádřili. Oprávněná uvedla, že odvolací soud rozhodl správně a své rozhodnutí řádně a precizně odůvodnil, přičemž dovolání manželky povinného v předchozích exekucích Nejvyšší soud odmítl. Povinný zdůraznil, že argumentaci dovolatelky nerozumí za situace, kdy žaloba dovolatelky na náhradu škody vzniklé „v příčinné souvislosti“ s rozvrhem byla soudy (na prvním stupni pod sp. zn. 26 C 215/2020 Obvodního soudu pro Prahu 2) pravomocně zamítnuta.
7) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání bývalé manželky povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
9) Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
10) Dovolatelka sice předestřela řadu otázek (leckdy na úkor srozumitelnosti komplikovaně a nepřehledně formulovaných), avšak ani v jedné z těchto otázek se explicitně nezabývá podstatou napadeného usnesení odvolacího soudu a předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, tj. nedostatkem podmínek řízení (§103 o. s. ř.), které brání tomu, aby návrh bývalé manželky povinného na částečné (v rozsahu exekučního postižení domu a bytové jednotky) zastavení exekuce mohl být věcně posouzen. V důsledku konstrukce dovolacích námitek prostřednictvích otázek (týkajících se především aplikace §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nelze přípustnost dovolání (bez ohledu na zvolené hledisko přípustnosti) založit. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že opětovnému zastavení již jednou zastavené exekuce týkající se prodeje bytové jednotky brání ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. jednak překážka věci pravomocně rozsouzené, jednak že neúčinnost exekučního příkazu, kterým není možno nadále postihovat tutéž nemovitou věc dříve prodanou v jiné exekuci, obsah dovolání a ohlášené otázky uvedené závěry nijak nezpochybňují. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované např. usneseními Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněném pod číslem 95/2007 Sb. rozh. obč., ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, podle nichž existence nařízené a trvající exekuce je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na její zastavení. Jestliže exekuce zanikla, k řízení o návrhu povinného již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle ustanovení §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
11) Krom ohlášení pro dovolací řízení nerozhodných otázek (ve smyslu §237 o. s. ř.) dovolatelka k jednotlivým námitkám nepřiřadila (nezvolila) rovněž relevantní hledisko (hlediska) přípustnosti dovolání. Ve vztahu k otázce ad a) její odkaz na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, není přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí ve svých důsledcích pojednává o (výjimečné) možnosti zastavit exekuci i poté, co skončila vymožením, a to tehdy, jestliže by provedení exekuce nařízené podle exekučního titulu, který zde nikdy nebyl nebo je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž podle exekučního titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představovalo neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Důvodem pro zastavení exekuce je i podání tzv. šikanózního exekučního návrhu; takovým návrhem je např. návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. V poměrech posuzované věci však žádná z výše popsaných a povahou mimořádných okolností nenastala a dovolatelka ostatně nic v tomto směru ani netvrdí, usiluje-li (opakovaně) jen o zastavení již dříve zastavené exekuce v případě bytové jednotky a o zastavení exekuce již v předchozí exekuci prodaného domu, ačkoli v obou uvedených případech nemůže dosáhnout pro sebe jakkoli příznivějšího stavu v řízení.
12) U otázek ad b) až f) nelze přípustnost dovolání založit kombinací dvou navzájem se vylučujících hledisek, tj. že uvedené otázky „ nebyly řešeny, nebo resp. mohou být řešeny odlišně“, neodpovídají-li tímto způsobem formulovaná kritéria ani přesné dikci zákona (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013).
13) Není-li dovolání přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
14) Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání bývalé manželky povinného odmítl.
15) O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že oprávněná a povinný se sice k dovolání vyjádřili, avšak náklady na uvedená podání nelze pro stručnost a nepřítomnost hodnotnější argumentace považovat za účelné k uplatňování nebo bránění práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2094/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 3475/2019).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu