ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.817.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 817/2022-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 1, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti povinnému J. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Eliškou Vláčilovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí č. 577/2, pro 156 599,69 EUR, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 EXE 1545/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 26 Co 250/2021-437, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 26 Co 250/2021-437, potvrdil opětovné usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 6. 2021, č. j. 7 EXE 1545/2010-420, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 7. 5. 2020, ze dne 6. 5. 2020, v části tvrzené nevykonatelnosti exekučního titulu, nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 EXE 1545/2010-36 (výrok I), a dále zamítl návrh povinného na odklad exekuce ze dne 7. 5. 2020, nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 EXE 1545/2010-36 (výrok II). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 EXE 1545/2010-36, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2014, č. j. 26 Co 533/2013-184, a že byla nařízena k vymožení pohledávky oprávněného na nákladech rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného dne 5. 2. 2010 podle Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu. Soudy již v předcházejícím řízení o nařízení exekuce dovodily, že byly dány podmínky pro nařízení exekuce, neboť byly splněny podmínky pro neformální uznání předkládaného rozhodčího nálezu. Exekuční řízení v projednávané věci bylo zahájeno dne 26. 10. 2010 a exekuce na majetek povinného byla nařízena usnesením exekučního soudu ze dne 4. 11. 2010, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2014. Exekuční řízení bylo zahájeno před účinností novely exekučního řádu č. 396/2012 Sb., který v exekučním řízení zakotvil nutnost předcházejícího prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí, a exekuční řád ve znění do 31. 12. 2012 tak dovoloval tzv. neformální uznání; proto bylo v projednávané věci možné nařídit exekuci rozhodčího nálezu bez předcházejícího prohlášení vykonatelnosti a apostily. Z čl. 4 zákona č. 396/2012 Sb., upravujícího přechodná ustanovení ve vztahu k exekučnímu řádu přitom vyplývá, že řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů s výjimkou konkrétních ustanovení (mezi nimiž však ustanovení §37 exekučního řádu uvedeno není). Vzhledem k tomu, že z čl. III a násl. Newyorské úmluvy se procedura povolení výkonu rozhodnutí (exekuce) musí uskutečnit podle tuzemských předpisů a vzhledem k tomu, že v době zahájení exekučního řízení nebyly žádné podmínky pro exekuci cizích rozhodčích nálezů vyžadovány a bylo možné tzv. neformální uznání rozhodčího nálezu, jež mělo povahu předběžné otázky v části řízení o nařízení exekuce, nebyla apostila, ani předcházející prohlášení vykonatelnosti vyžadováno, a není proto dán důvod pro zastavení exekuce.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuční návrh trpí vadami a exekuce na jeho základě nemůže být nařízena, ani vedena. Exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu je cizím rozhodnutím, přesto však nebyl před nařízením exekuce výslovně uznán. Z tohoto důvodu není způsobilým exekučním titulem, může být pouze titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Dovolatel dále namítá, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena rozhodčí smlouva zakládající pravomoc Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL ve věci jednat a rozhodnout. S ohledem na absenci rozhodčí smlouvy, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem a je tak dán důvod pro zastavení exekuce i bez návrhu povinného; soudy se však touto námitkou povinného nezabývaly. Dále namítá, že předkládaný rozhodčí nález nebyl opatřen předepsaným ověřením (apostilou), k návrhu na nařízení exekuce byla připojena pouze prostá kopie rozhodčího nálezu. Dovolatel konečně dovozuje, že na projednávanou věc nelze aplikovat právní úpravu účinnou v době zahájení exekuce, tím spíše, když následná právní úprava poskytuje vyšší ochranu jeho právům jako slabší strany; z tohoto důvodu je nutno použít exekuční řád ve znění zákona č. 396/2012 Sb. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel současně s odkazem na ustanovení §243 písm. a) občanského soudního řádu navrhl odklad vykonatelnosti exekučního titulu.
3. Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolací soudu, které je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá, že dovolatel pomíjí, že judikatura dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazuje, vychází z právního stavu účinného od 1. 1. 2013, kdy došlo k novelizaci exekučního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. Povinný současně pomíjí, že podle přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., se na řízení, která byla zahájena do účinnosti tohoto zákona, použijí dosavadní právní předpisy. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popřípadě zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
5. Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“, ve znění do 31. 12. 2012, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.
6. Podle ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu ve znění od 1. 1. 2013 může oprávněný podat exekuční návrh podle tohoto zákona,
a) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a
b) nejde-li o věc podle §251 odst. 2 písm. a) a §251 odst. 2 písm. c) až f) občanského soudního řádu; exekuční návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
7. Podle čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §33e, 44b, 46, §49 odst. 1 písm. h), §55c odst. 3, §66 odst. 4 a §69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
8. Podle §38 věta první zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „z. r. ř.“), rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v tuzemsku uznány a vykonány jako tuzemské rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost.
9. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení jeho námitek, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu nebyl před nařízením exekuce výslovně uznán (s odkazem na rozhodnutí 20 Cdo 1349/2016 a 20 Cdo 1165/2016), a proto mohl sloužit pouze jako titul pro soudní výkon rozhodnutí, nikoliv však jako podklad pro nařízení exekuce (s odkazem na rozhodnutí 20 Cdo 1754/2018, 20 Cdo 5882/2016 a 20 Cdo 1165/2016). Odvolací soud v tomto směru dovodil, že důvody pro zastavení exekuce předkládané povinným nejsou naplněny, neboť exekuce byla zahájena před 1. 1. 2013, před změnou exekučního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., která však podle čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb. na projednávanou věc (v aplikovaných ustanoveních) nedopadá, a věc je proto třeba posoudit podle dosavadních předpisů, podle kterých soud při nařízení exekuce postupoval.
10. Názor odvolacího soudu je namístě pokládat za správný, neboť z čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb. se jednoznačně podává, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo exekuční řízení zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb., není podle přechodných ustanovení možné (kromě taxativně stanovených výjimek, které však v posuzovaných ustanoveních nejsou dány) použití jiné právní úpravy, než právní úpravy účinné do 31. 12. 2012. Ze znění §37 odst. 2 ex. řádu ve znění do 31. 12. 2012 přitom nevyplývá, že by v případě exekucí zahájených na základě cizího rozhodčího nálezu bylo nezbytné výslovné uznání tohoto exekučního titulu. Odkazuje-li dovolatel ve svém dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, není jeho odkaz přiléhavý, neboť tato rozhodnutí vycházela z právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 s tím, že z ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu ve znění od 1. 1. 2013 se podává, že rozhodčí nález vydaný podle čl. III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku (vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.), je v poměrech exekuce podle exekučního řádu způsobilým exekučním titulem jen tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí „o uznání“ (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016). Splnění podmínek pro nařízení exekuce (v posuzovaném případě to, jestli exekuční titul musí být za účelem nařízení exekuce být výslovně uznán) se přitom posuzuje k okamžiku zahájení exekučního řízení, tedy v době doručení návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) soudu či soudnímu exekutorovi, nikoliv k době vzniku exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4217/2008).
11. Ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu naopak jasně a jednoznačně plyne, že do doby, než se v ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu ve znění od 1. 1. 2013 výslovně ustanovila povinnost předcházejícího rozhodnutí „o uznání“ těchto typů cizích exekučních titulů (rozhodčích nálezů vydaných podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů), musel platit opak. Tedy, že k jejich uznání docházelo tzv. neformálním uznáním, kdy exekuce mohla být vedena i bez předcházejícího prohlášení vykonatelnosti (uvedené, byť nepřímo, plyne například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2214/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 942/2007). Do 31. 12. 2012 totiž nebyla zákonem ukotvena potřeba takového řízení, z čehož se podává, že oprávněný neměl povinnost opatřit si rozhodnutí „o uznání“ tohoto typu exekučního titulu. Tento závěr přitom plyne z jasné dikce §37 odst. 2 ex. řádu ve znění do 31. 12. 2012 ve srovnání s dikcí téhož ustanovení účinnou od 1. 1. 2013, jakož i z dikce §38 z. r. ř. ve znění do 31. 12. 2012. Tyto námitky dovolatele tak nemohou přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit, neboť řešení těchto otázek jednoznačně plyne ze zákona a judikatury dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016).
12. Dovolatel dále namítá, že mezi účastníky nebyla uzavřena rozhodčí smlouva zakládající pravomoc Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL ve věci jednat a rozhodnout. S touto námitkou se soud prvního stupně (jehož rozhodnutí vytváří s dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu pro účely dovolacího přezkumu jeden celek) vypořádal odkazem na usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 26 Co 159/2020-405, s tím, že tato námitka dovolatele již byla pravomocně vyřešena. Tomuto závěru soudu prvního stupně je na místě přisvědčit, když dovolací soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, č. j. 20 Cdo 2158/2017-328) konstatoval, že „odvolací soud se způsobilostí exekučního titulu nezabýval, neboť správně uvedl, že ve věci existuje překážka věci rozhodnuté, když povinný ve věci již dříve podal návrh na zastavení exekuce opřený o skutečnost, že rozhodčí nález neobstojí jako způsobilý exekuční titul, o tomto návrhu bylo pravomocně rozhodnuto a povinný přesto podal další návrh na zastavení exekuce s tím, že uvedl tutéž skutečnost, ač upřesněnou, která podle něho brání věcnému rozhodnutí o novém návrhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016)“. Rovněž nelze přehlédnout, že touto námitkou se odvolací soud výslovně a zcela zabýval i v předcházejícím rozhodnutím ve věci (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2014, č. j. 26 Co 533/2013-184, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2014) s tím, že ji shledal nedůvodnou (zejména str. 3 odstavec poslední, str. 4 rozhodnutí).
13. Jsou-li obsahem dovolání další námitky dovolatele (například výhrady dovolatele k nedostatku návrhu na nařízení exekuce), nemůže se jimi dovolací soud zabývat, neboť jde pouze o obecné námitky a výhrady k postupu exekučního a odvolacího soudu, aniž by k nim však byl řádně vymezen předpoklad přípustnosti, resp. aniž by dovolatel ve vztahu k těmto námitkám označil konkrétní judikaturní závěry dovolacího soudu, se kterými by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru v rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5240/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2876/2019).
14. Dovolání povinného proti části usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh povinného na odklad exekuce, není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu ve věci odkladu provedení exekuce [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
15. Dovolací soud proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
16. Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí nebo právní moc napadeného rozhodnutí (za podmínek stanovených §243 písm. a/ a b/ o. s. ř.), nikoli však „exekučního titulu“, jak se dovolatel domáhá. Ani v případě správně formulovaného návrhu na odklad vykonatelnosti by však dovolatel nemohl s ohledem na výsledek dovolacího řízení uspět, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu