ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1101.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1101/2022-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce HS AUTO s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, E. Rošického č. 1872/32, IČO 48244210, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hájkem, advokátem se sídlem v Kamenném Újezdu, Na Dolech č. 532, proti žalovanému T. K., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, o 132 412 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 13/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 19 Co 1052/2021-190, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 927 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Machové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2021, č. j. 19 Co 1052/2021-190, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „toho, zda se jednalo o porušení povinnosti zaměstnance a zavinění škody žalovaným,“ a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, že ani jedno z žalobcem tvrzených jednání žalovaného nelze hodnotit jako zaviněné porušení povinností žalovaného jako zaměstnance (povinností stanovených v §301 zákoníku práce, ani povinnosti vyplývající z ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce), a že tak chybí jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Jedná se zejména o skutkové závěry, že nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo změnil rozhodnutí o namontování nástavby z demo vozidla a objednal, dal pokyn či zařídil dodání a namontování nástavby společností AUTO PROTEC s. r. o., že nebylo zjištěno, že by u žalobce byl nějaký závazný vnitropodnikový předpis, se kterým byl žalovaný jako zaměstnanec seznámen a který by jednoznačně stanovil pravidla, jak při kompletaci zakázky, objednávání potřebných dílů či kontroly vozidla před předáním zákazníkovi, tak při prodeji nových vozidel a poskytování slev, že u žalobce byly při prodeji vozidel zákazníkům běžně poskytovány vyšší slevy oproti tzv. tabulkovým slevám, že žalovaný při stanovení ceny vozidla vycházel z telefonického sdělení fleetového specialisty importéra, že se má řídit předešlými slevami poskytovanými importérem na předmětné vozidlo, že sleva poskytnutá žalovaným ve výši 32,19 % se zásadním způsobem z výše poskytovaných slev nevymyká, že žalovaný si ověřil před vystavením konečné faktury a předáním vozidla zákazníkovi, zda bude prodej ziskový, že (vycházeje z nesprávné informace poskytnuté účetní žalobce) předpokládal, že prodej vozidla bude ziskový, a že jednání žalovaného bylo v souladu s běžnou praxí žalobce.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu