ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1205.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1205/2022-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná č. 682/14, proti žalované SAP ČR, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1481/4, IČO 49713361, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 394/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 241/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2021, č. j. 30 Co 260/2021-294, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Maisnera, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná č. 682/14.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 30 Co 260/2021-294, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy,
nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí v části týkající se druhého výpovědního důvodu (formulovaného tak, že žalobce porušil povinnost „obrátit se na svého nadřízeného nebo Compliance & Integrity Office s dotazem ohledně přijatelnosti pozvání státních zaměstnanců na události, které zcela zřejmě nesouvisejí s obchodními záležitostmi“, ačkoliv si musel být vědom, že by takovéto jednání mohlo být v rozporu s interním předpisem žalované) na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „toto skutkové vymezení nesplňuje požadavky §50 odst. 4 zákoníku práce, podle nějž je třeba důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem“, a jednak uzavřel, že druhý výpovědní důvod nenaplňuje „podmínky výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce“ (z hlediska závažnosti porušení povinností).
Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě (proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že v případě druhého závěru se jedná o pouhé obiter dictum – k výkladu tohoto pojmu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod č. 101/2020 Sb. rozh. obč.), dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila řádně jen první z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu. U druhého právního závěru nesouhlasí dovolatelka s posouzením závažnosti porušení povinnosti, avšak zde dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Druhý dovolací důvod formuluje dovolatelka v rozporu s výše uvedenými zásadami. Tvrzením, že „pouhá vědomost o nesrovnalostech bez vědomosti o porušení povinností a zejména o tom, kdo tyto povinnosti porušil, nestačí“, a že „se žalovaná na schůzce nedozvěděla, že se konkrétní zaměstnanec dopustil takového jednání, které mohlo zakládat důvod k výpovědi“, dovolatelka jen předestírá svoji verzi skutkového stavu, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že „již v prosinci 2018 měla žalovaná potřebnou vědomost o tom, že u žalobcem schválených faktur neodpovídá objednané a fakturované plnění“ a že již v prosinci 2018 se žalovaná „dozvěděla o jednání žalobce, které mu později vytkla v rámci třetího výpovědního důvodu“ (viz dále bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Třetí dovolací důvod zakládá dovolatelka na nesouhlasu s tím, jak odvolací soud vyložil interní předpisy žalované. Avšak ani zde neobsahuje dovolání údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (viz shora citovaná judikatura dovolacího soudu).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu