ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.145.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 145/2021-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, proti žalované H. b. se sídlem v XY, IČO XY, o 347 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 204/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020, č. j. 23 Co 300/2019-415, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 23 Co 300/2019-415, neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání žalobkyně je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jejího odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů, namítá-li, že „ angličtina nebyla pracovníky žalované takřka využívána, jednalo se o práci v call centru zaměřeném na českou klientelu“, že práce v angličtině „tvořila … nejvýše 3 % z objemu celkových dotazů“, že „nově nastoupivší kolegové v letech 2012 až 2015 však dostávali již při nástupu základní mzdu vyšší, než byla tehdejší mzda žalobkyně … bez ohledu na to, zda uměli anglicky“, že „zcela nevěrohodné je pak vysvětlení žalované ohledně lepšího ročního hodnocení ostatních zaměstnanců“ [neboť z výpovědí svědků vyplynulo, že „v hodnocení se uváděly cíle na další rok, hodnocení neměla vliv na základní mzdu“ (svědkyně H.), že „hodnocení byla nástrojem motivačním“ (svědek V.) a že „na základě hodnocení se odměny nerozdělovaly“ (svědek H.)], že je „pak zcela zjevné, že argumentace žalované, že ostatní zaměstnanci s vyšší základní mzdou měli tuto stanovenou s ohledem na dřívější studium angličtiny a lepší roční hodnocení, je účelová“, že „žalobkyně měla v letech 2008 – 2015 nižší základní mzdu … než všichni členové daného týmu žalované“, že „způsob odměňování … nese zjevné znaky libovůle ze strany žalované“, že „z dokazování … jednoznačně vyplynulo například, že žalobkyně až do incidentu s dovolenou v únoru 2015 mohla odcházet jednou týdně v 15:00, tedy o půl hodiny dříve, aby mohla vyzvedávat svoji vnučku“, avšak „po incidentu s dovolenou (z února 2015
– pozn. dovolacího soudu) byla tato možnost zrušena“, že „žalobkyně byla dále po únoru 2015 šikanována např. tím, že jí nadřízení pracovníci pod záminkou formálních postupů znemožňovali naplánovat dovolenou“, že zde byla „ze strany nadřízených zjevná vůle žalobkyni poškodit nesmyslným formalismem a znepříjemnit jí tak výkon zaměstnání“, a že „soudy obou stupňů zcela bez výhrad přijímaly skutková tvrzení žalované a důkazy je údajně potvrzující“, především pak „nekriticky vyšly z výpovědí nadřízených žalobkyně M. V. a J. H., a ředitelky pro lidské zdroje A. H., i v situacích, kdy jejich výpověď zjevně odporovala listinným důkazům“.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobkyně řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely. Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „soud prvního stupně provedl důkaz nahrávkou předloženou žalobkyní z července 2016, nicméně ani jeden ze soudů neuvádí jediné skutkové zjištění, která z nahrávky učinil“, že se odvolací soud „nevypořádal s klíčovými tvrzeními žalobkyně“ a „s důkazy ve prospěch žalobkyně“, že odvolací soud „neuplatnil zásadu přenosu důkazního břemene ve smyslu §133a občanského soudního řádu, ač ji zjevně uplatnit měl“, a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Navíc odvolací soud (pokud uzavřel, že „výše mzdy žalobkyně odpovídala hodnotě jí vykonávané práce a žalovanou nebyla platově znevýhodněna oproti jiným zaměstnancům, nadto z důvodu svého věku“, a že „pokud bylo v řízení prokázáno, že rozdíly ve mzdě zaměstnanců žalované byly dány věcnými důvody, nemohlo dojít k přesunu důkazního břemene ve smyslu ust. §133a o. s. ř. na žalovanou“) otázku rozvrhu břemene tvrzení a břemene důkazního v případě nároku z tvrzené diskriminace vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011, které (jakož i řada dalších) navázaly na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, a v nich vyjádřený závěr, že: „Ustanovení §133a písm. a) o. s. ř., podle kterého skutečnosti tvrzené o tom, že účastník (zaměstnanec) byl diskriminován z důvodů tam uvedených, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci, tedy – jak se dovolatelka mylně domnívá – že zaměstnanci stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému (diskriminačnímu) jednání zaměstnavatele a že „na žalovaném (zaměstnavateli) je prokázat, že k inkriminovanému jednání nedošlo“. Zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení §133a písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání
(bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak.“].
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, pak přehlíží, že odvolací soud otázku řešenou v odkazovaném rozhodnutí neřešil [v projednávané věci nebyla řešena otázka, jaký význam má při posuzování, zda jde o (ne)rovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, okolnost, že se mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, v jednotlivých oblastech (regionech) liší“].
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu