ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1652.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1652/2022-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Lázně Bechyně s. r. o. se sídlem v Bechyni, Lázně č. 202, IČO 46678654, zastoupené JUDr. Veronikou Nemethovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, proti žalované M. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Luborem Šídou, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 80/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2022, č. j. 15 Co 141/2021-320, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 Co 141/2021-320, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li, že soudy „závazný názor Nejvyššího právního soudu ve svém rozhodování neaplikovaly adekvátně, ale přísně restriktivně, formalisticky a textualisticky“, že by „nedávalo smysl“, kdyby Nejvyšší soud „uložil striktně žalobci z hlediska časového jen obtížně splnitelné podmínky k předložení písemných dokladů téměř 10 let starých (jak si toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nesprávně interpretovaly soud prvního stupně i soud odvolací) bez možnosti prokazovat relevantní skutečnosti jinými důkazy, např. svědeckými výpověďmi, jak navrhuje žalobce“, že nelze souhlasit s tím, že „Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí kategoricky poukázal pouze na konkrétní písemné důkazy, které by měl žalobce předložit“, že návrhy důkazů předložené žalobkyní „byly soudem prvního stupně bez hlubšího odůvodnění zamítnuty“, aniž by se tím odvolací soud zabýval, a že „tímto postupem, kdy nebylo umožněno bezdůvodně žalobci provést jim navržené důkazy, bylo zkráceno právo žalobce na spravedlivý proces“. Dovolatelka přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Rozhodnutí soudů je navíc v otázce tzv. opomenutých důkazů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010) i Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14), podle které v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. O „opomenutý důkaz“ se tedy jedná tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky.
V občanském soudním řízení sporném platí – jako projev zásady projednací – povinnost účastníků vylíčit (pravdivě a úplně) všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a povinnost označit důkazy k jejich prokázání [§101 odst. 1 písm. b), §120 odst. 1 o. s. ř.]. Obě povinnosti jsou ve vzájemné jednotě. Povinnost tvrzení je předpokladem povinnosti důkazní. Tedy aby mohl účastník rozhodné skutečnosti prokázat, musí je především tvrdit. Povinnosti tvrzení může žalobce dostát již v samotné žalobě nebo může tyto skutečnosti uvést (doplnit) v průběhu řízení. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah povinnosti tvrzení a z ní vyplývající důkazní povinnosti, resp. důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, a jednak nositele této povinnosti. Jestliže žalobce neuvede všechny potřebné skutečnosti (nesplní povinnost tvrzení) a tyto skutečnosti ani jinak nevyjdou najevo, je následkem rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne pro nedostatek potřebných zjištění (z důvodu neunesení břemene tvrzení) v jeho neprospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1875/2017).
V projednávané věci dovolatelka přehlíží, že soudy vyšly především ze závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení o skutečnostech, ze kterých vyplývá, že byl splněn předpoklad pro snížení nebo neposkytnutí náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení §192 odst. 5 věty první zákoníku práce spočívající v tom, že porušení povinností dočasně práce neschopného zaměstnance dodržovat po stanovenou dobu dočasné pracovní neschopnosti stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem (zákonem o nemocenském pojištění) zdržovat se v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, zaměstnavatel zjistil kontrolou provedenou v souladu s ustanovením §192 odst. 6 větou první a druhou zákoníku práce. Neprovedení žalobkyní navržených důkazů potom soudy v této souvislosti též náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnily (srov. bod 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. a 15. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu