ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3230.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3230/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, o 85 895 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 295/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2021, č. j. 15 Co 218/2020-207, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2021, č. j. 15 Co 218/2020-207, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a na vyřešení dovolatelem předestřených právních otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolatel – přestože uvádí, že napadené rozhodnutí „stojí na nesprávném právním posouzení“, které je podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. jediným způsobilým dovolacím důvodem – prostřednictvím první předestřené otázky (zda „způsobuje poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., že žalobce dosud neoznačil důkazy k prokázání jednoho konkrétního tvrzení, koncentraci řízení vzhledem ke všem ostatním tvrzením a souvisejícím důkazním návrhům v situaci, kdy možnost koncentrace nebyla součástí předvolání a na jednání nebylo řízení koncentrováno podle ustanovení §118b ani §119a o. s. ř.“), při jejímž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5188/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015), namítá tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada však není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k této vadě může – jestliže k ní skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Postup, který dovolatel vytýká soudu prvního stupně [a který spojuje se závěrem soudu prvního stupně, že „označil-li žalobce v podání ze dne 13. 8. 2020 další důkazy k prokázání o nevykonávání funkce pokladníka jinými osobamiˈ (např. důkaz výslechem svědka Z. S . a Š. V.), soud tyto důkazy neprovedl, neboť žalobce je k důkazu označil poté, co bylo řízení koncentrováno, v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 o. s .ř.“], ostatně ani není (kdyby byl skutečně nesprávný) vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy dospěly k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou jeho zaměstnavateli ČEK – STROJ s. r. o. schodkem na svěřených hodnotách (pro nedostatek uzavřené dohody o „hmotné“ odpovědnosti) ani jeho obecné odpovědnosti ve smyslu ustanovení §250 zákoníku práce z toho důvodu, že ze strany žalovaného nedošlo k porušení žádné právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (s žalovaným nebyl sjednán druh práce „pokladník“ a žalovaný „neměl odpovědnost za vedení pokladny“), a okolnost, zda funkci pokladníka nevykonávaly jiné osoby, není z hlediska tohoto právního posouzení významná.
Při formulaci další otázky uvedené v dovolání (zda „v případě, kdy osoba písemně prohlásí vůči věřiteli, že splní za dlužníka dlužníkův závazek, má potom tato osoba vůči původnímu dlužníku právo na regresní náhradu, ačkoliv dlužník k takovému uhrazení tohoto dluhu nedal souhlas“) vychází žalobce z předpokladu, že žalovaný měl vůči svému zaměstnavateli ČEK - STROJ s. r. o. závazek (dluh) z důvodu náhrady škody, který za něj žalobce zaplatil na základě „dohody o úhradě dluhu“, ve které písemně prohlásil, že „za žalovaného uhradí chybějící částku“. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však dospěl k závěru, že žalovaný vůči svému zaměstnavateli ČEK - STROJ s. r. o. závazek (dluh) z důvodu náhrady škody neměl, neboť nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou jeho zaměstnavateli schodkem na svěřených hodnotách ani jeho obecné odpovědnosti. Ve vztahu k tomuto právnímu posouzení, na kterém spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu, dovolatel neuvádí žádné předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.) a nevymezuje ani – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – dovolací důvod (námitka dovolatele, že soud prvního stupně měl provést jím označené důkazy k „nevykonávání funkce pokladníka jinými osobami“, není způsobilá – jak vyplývá z výše uvedeného – uvedené právní posouzení odvolacího soudu zpochybnit). Protože závěr odvolacího soudu, že žalovaný neměl vůči svému zaměstnavateli dluh z důvodu náhrady škody, tak zůstal dovoláním žalobce nezpochybněn, nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení žalobcem předestřené právní otázky, v níž se existence dluhu vůči věřiteli naopak předpokládá. Uvedená právní otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ze stejných důvodů nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani na vyřešení otázky promlčení práva žalobce na „regresní náhradu“ za plnění, které žalobce poskytl zaměstnavateli žalovaného za účelem splnění „dluhu“ žalovaného.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu