ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.363.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 363/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně DUKOS.CZ s. r. o. se sídlem ve Frýdštejně č. 98, IČO 28745248, zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Želeném Brodě, Na Stráni č. 857, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 109 C 34/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 29 Co 218/2020-218, takto:
I. Dovolání žalobkyně směřující proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. července 2020, č. j. 109 C 34/2016-188, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. července 2020, č. j. 109 C 34/2016-188, ve výroku o odmítnutí žaloby, se mění tak, že usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. července 2020, č. j. 109 C 34/2016-188, se mění tak, že žaloba na zaplacení 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2015 do zaplacení se neodmítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 100 000 Kč. Za důvod vzniku uvedeného dluhu žalobkyně označila „mzdové náklady“, které vznikly na straně žalovaného „jako bezdůvodné obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh do 31. 7. 2015. V průběhu řízení žalobkyně (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnila, že částka „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobkyni, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 19. 7. 2017 a podáním ze dne 16. 8. 2017) uvedla, že „se jedná o mzdové náklady, tedy veškerou mzdu žalovaného a další náklady vyčíslené ve mzdových listech za celou dobu jeho pracovního poměru, tedy 2. 1. 2014 až 12. 6. 2015“ vynaložené na dobu (v průměru 3 hodiny denně), po kterou žalovaný páchal uvedenou trestnou činnost.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 9. 2017,
č. j. 109 C 34/2016-85, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 325/2017-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka.
Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 2226/2018-160, rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žaloba nesplňuje základní zákonem stanovené náležitosti. Uvedl, že podle rozhodujících skutečností žaloby (v průběhu řízení doplněných) se žalobkyně domáhá zaplacení částky, kterou žalovanému vyplatila za dobu od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 na mzdě za vykonanou práci, kterou žalovaný ve skutečnosti pro žalobkyni nevykonal, neboť v průměru 3 hodiny denně místo výkonu práce páchal trestnou činnost ke škodě zaměstnavatele odcizováním bronzu, a vedle toho též zaplacení částky, kterou z takto vyplacené mzdy odvedla na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Žalobkyně tedy uplatnila dva peněžité nároky se samostatným skutkovým základem, v žalobě však neuvedla peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje, a tato náležitost nevyplývá ani z písemného prohlášení žalovaného ze dne 11. 6. 2015. Nejvyšší soud proto uzavřel, že uvedený nedostatek činí žalobu neprojednatelnou a představuje vadu, která brání pokračování v řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou následně usnesením ze dne 31. 3. 2020, č. j. 109 C 34/2016-174, žalobkyni vyzval, aby do 30 dnů uvedený nedostatek žaloby odstranila, a poučil ji o následku nesplnění výzvy spočívajícím v odmítnutí žaloby.
Žalobkyně na výzvu reagovala podáním ze dne 28. 4. 2020, ve kterém uvedla, že „doplňuje, a to ve formě přehledu, ze kterého vyplývá, že po součtu částek soudem požadovaných údajů činí celková částka 116 084,67 Kč“, a že „žalobce se však již před podpisem uznávacího prohlášení ze dne 11. 6. 2015 dohodl s žalovaným na částce ve výši 100 000 Kč“.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté usnesením ze dne 24. 7. 2020, č. j. 109 C 34/2016-188, žalobu na zaplacení 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2015 do zaplacení odmítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 32 800 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka (výrok II) a rozhodl o tom, že se žalobkyni zaplacené soudní poplatky nevracejí (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně „žalobu řádným způsobem nedoplnila a předložené archy výpočtů a mzdových listů žalovaného nemohou nahradit skutková tvrzení obsažená v žalobě“. Z tohoto důvodu uzavřel, že žaloba je neprojednatelná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.
Poté, co proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, odvolací soud usnesením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 29 Co 218/2020-209, opětovně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby.
Žalobkyně na výzvu reagovala podáním ze dne 29. 10. 2020, ve kterém doplnila, že částka 116 084,67 Kč sestává z hrubé mzdy žalovaného za období od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 86 629,17 Kč, odvodů za stejnou dobu „na pojistném na sociální zabezpečení“ 21 656,50 Kč a odvodů „pojistného na VZP“ 7 799 Kč. Současně znovu zdůraznila, že se dohodla s žalovaným „na ponížení částky na částku 100 000 Kč“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. j. 29 Co 218/2020-218, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka (výrok II). Podle odvolacího soudu žalobkyně nesdělila, „jakou konkrétní částku z žalovaných 100 000 Kč požaduje po žalovaném z titulu nároku na mzdu za dobu od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 za vykonávanou práci, kterou žalovaný ve skutečnosti pro žalobkyni nevykonal, a jakou částku po něm požaduje z titulu nároku náhrady za částky, které z takto vyplacené mzdy odvedla na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistném na veřejné zdravotní pojištění. (…) Nepostačuje, že žalobkyně skutkově tvrdí, že se s žalovaným dohodla na ponížení této výsledné částky na 100 000 Kč, když předmětem řízení není částka 116 084,67 Kč, ale pouze částka 100 000 Kč. Výlučně žalobkyně může tvrdit, který ze dvou uplatněných nároků, či oba z nich, požaduje v žalobě nižší částkou. To do současné doby neučinila“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně „vadu žaloby neodstranila“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla výrok, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Dovolatelka především namítá, že předložením mzdových listů, z nichž je zřejmé „rozdělení částky na neoprávněně vyplacenou mzdu za 3 hodiny páchání trestné činnosti žalovaným od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 … i odvody na pojistném a na sociálním zabezpečení za danou dobu“, odstranila vady žaloby. Namítá, že z podání ze dne 21. 4. 2020 (správně ze dne 28. 4. 2020 – pozn. dovolacího soudu) a ze dne 29. 10. 2020 bylo zřejmé, „jak k žalované částce došla“, a že současně „doplnila své prohlášení, že celkovou částku 116.084,67 Kč ponižuje na základě dohody s žalovaným pouze na částku ve výši 100.000 Kč“, tedy že na vymáhané částce 100 000 Kč se „s žalovaným dohodla smluvně“. Soudy se však těmito skutečnostmi nezabývaly. Ačkoliv odvolací soud „citoval“ z dovolatelkou předložených listin „důvody ponížení celkové žalované částky z 116.084,67 Kč na 100.000 Kč“, nevysvětlil, „proč nepostačuje prohlášení jednatele dovolatelky o smluvní dohodě o výši vymáhané částky“. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, tedy i proti té části uvedeného výroku, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V uvedené části není dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedené části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu (mimo jiné) na posouzení otázky procesního práva, jakým způsobem musí být v žalobě vylíčeny rozhodující skutečnosti, aby bylo možné žalobu věcně projednat. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby je opodstatněné.
Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení §79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura.
V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012).
Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj, tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
V projednávané věci byla žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (po jejím doplnění na základě výzev soudů) odůvodněna tím, že žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně v době od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 v průměru 3 hodiny denně místo výkonu práce páchal trestnou činnost ke škodě zaměstnavatele odcizováním bronzu. Za tuto dobu, kdy žalovaný pro žalobkyni ve skutečnosti žádnou práci nevykonával, žalobkyně vynaložila „mzdové náklady“ ve výši 116 084,67 Kč, jež sestávají z hrubé mzdy vyplacené žalovanému 86 629,17 Kč a z odvodů „na pojistném na sociální zabezpečení“ (správně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti) 21 656,50 Kč a odvodů „pojistného na VZP“ (správně pojistného na veřejné zdravotní pojištění) 7 799 Kč. Účastníci se však ještě před podpisem „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle §2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“ ze dne 11. 6. 2015 dohodli „na ponížení částky na částku 100 000 Kč“.
Se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně „vadu žaloby neodstranila“, dovolací soud nesouhlasí.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá zaplacení peněžité částky, kterou se jí žalovaný zavázal uhradit v prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015, na jejíž výši se účastníci dohodli před podpisem tohoto prohlášení – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. §4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).
Podle ustanovení §1901 o. z. stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.
Podle ustanovení §1902 o. z. dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.
Podle ustanovení §1903 odst. 1 věty první o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.
Rovněž v pracovněprávních vztazích se uplatňuje zásada smluvní svobody (autonomie vůle). Jejím výrazem je, že strany mají možnost se dohodnout na změně vzájemných práv a povinností. Zákon výslovně upravuje dva způsoby změn závazků – novaci (§1902 o. z.) a narovnání (§1903 o. z.), jež se uplatní nejen v případě závazků ze smluv, ale i v právních vztazích deliktního (kvazideliktního) práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku dané vztahy upravující (srov. §2894 a násl. o. z. a §2991 a násl. o. z.) ani ustanovení zákoníku práce neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. §1723 odst. 2 o. z.).
Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde – na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým – o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007). Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 799/2003).
Naproti tomu narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým, přičemž nemusí pak vždy ani dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017).
Vzhledem k uvedenému nelze sdílet závěr soudů o tom, že žaloba je neprojednatelná (protože není zřejmé, čeho se žalobce domáhá). Z podaného (doplněného) vylíčení rozhodujících skutečností žaloby totiž nepochybně vyplývá, že žalobou uplatněná částka je (má být) výsledkem dohody účastníků o jiném předmětu plnění, který má žalovaný na splnění dluhu žalobkyni poskytnout. Okolnost, že z rozhodujících skutečností žaloby dosud nevyplývají skutečnosti, na základě kterých by bylo možno tvrzenou dohodu podřadit pod některé z citovaných ustanovení občanského zákoníku, pokračování v řízení nebrání, neboť uvedený deficit je odstranitelný prostřednictvím splnění procesní povinnosti účastníka řízení podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to za případného poskytnutí poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. soudem.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože podle dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na zaplacení 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2015 do zaplacení se neodmítá.
Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení o věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (srov. §243b a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu