ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3903.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3903/2020-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně AUTOKONEX, s. r. o. se sídlem v Plzni, Sousedská č. 856/9, IČO 26319331, proti žalovanému Z. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 489/33, o 71 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 194/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 8/2020-447, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 61 Co 8/2020-447, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě se z obsahu dovolání podává právní otázka, zda chybné zařazení rychlostního stupně při řízení motorového vozidla (jako „zjevný jednorázový omyl“) lze považovat za porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce zaměstnancem. Dovolání již však neobsahuje údaje, ze kterých by ve shora uvedeném kontextu vyplývalo, který ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. dovolatel považuje za splněný; způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání není, má-li dovolatel za to, že „právní závěry napadeného rozsudku by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, neboť tento požadavek žádnému ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v otázce obecné prevenční povinnosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněném pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč., byl formulován závěr, že mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§301 písm. d) zákoníku práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle §250 zákoníku práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný při řízení motorového vozidla prevenční povinnost „porušil, když chybně zařadil rychlostní stupeň“, je v souladu s těmito ustálenými závěry dovolacího soudu. Nelze přitom pominout, že uvedené pochybení je i v rozporu s povinnostmi řidiče věnovat se plně řízení vozidla a přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla [srov. §5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni vzniku škody]. Odvolací soud též správně poukázal, že „způsob, jakým má být předmětný automobil obsluhován, …, jakým způsobem mají být řazeny rychlostní stupně, … je základní znalostí obsluhy motorového vozidla“; ověřování těchto znalostí a dovedností je součástí zkoušky odborné způsobilosti žadatelů o řidičská oprávnění [srov. §39 odst. 1 písm. b) a c), §41 a §42 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů].
Námitky, jimiž dovolatel vyslovuje svůj nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (učiněnými na základě v řízení podaného znaleckého posudku znaleckého ústavu) o příčinách poškození motoru vozidla žalobce [se skutkovým závěrem o tom, že „dané poškození motoru (rozsah poškození pístové skupiny) je typické pro přetočení motoru způsobené špatným přeřazením“], pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolatel tímto zpochybňuje způsob hodnocení důkazů, a to zejména důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu ABS ZNALECKÝ ÚSTAV s.r.o., které však odvolací soud provedl zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K otázce hodnocení důkazu znaleckým posudkem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod č. 4/1968 Sb. rozh. obč., Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016, ze kterých vyplývá závěr, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku.
Odvolací soud znaleckým ústavem podaný posudek (včetně jeho doplnění provedeného v odvolacím řízení) zhodnotil v souladu s výše citovanou judikaturou a jeho závěr, že „dané poškození motoru (rozsah poškození pístové skupiny) je typické pro přetočení motoru způsobené špatným přeřazením“, má v obsahu podaného posudku spolehlivou oporu, neboť uvedený závěr vyplývající ze znaleckého posudku neodporuje pravidlům logického myšlení ani jiným provedeným důkazům. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že „možných součástek, které mohly způsobit poškození motoru, je nejméně 10, nikoli tedy pouze řemen či napínací kladka“, a že „by bylo třeba … prokázat, že právě z důvodu vyloučení jiné možné příčiny poruchy, že všechny dotčené součástky rozvodového ústrojí pochází původně z poškozeného motoru“, jednak bez bližšího odůvodnění polemizuje s odbornými závěry znaleckého posudku, jednak nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu.
Důvodná není ani námitka dovolatele, který vytýká odvolacímu soudu, že „odvolací soud učinil zcela překvapivé rozhodnutí, když na základě do jisté míry vágního vyjádření znalce zcela převrátil hodnocení předchozího dokazování a řadu předchozích závěrů znalců vč. závěrů písemných“. Dovolatel totiž nebere v úvahu, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ („překvapivé“) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Odvolací soud v projednávané věci vycházel (mimo jiné) z doplnění znaleckého posudku provedeného do protokolu u jednání odvolacího soudu, jehož se účastnil též zástupce žalovaného, kterému byl dán prostor k tomu, aby zástupci znaleckého ústavu kladl dotazy a k posudku se vyjádřil, a nelze mu proto důvodně vytýkat, že si na základě zjištěného skutkového stavu vybudoval odlišný názor na právní posouzení věci.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu