ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.76.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 76/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné PH Finance, s. r. o. se sídlem v Boršově nad Vltavou, Na křižovatkách č. 392, IČO 03350584, zastoupené Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 1914/1a, proti povinné Z. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Skřipským, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 891/5, pro 77.518.860 Kč s příslušenstvím, o udělení příklepu, za účasti vydražitele M. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka se sídlem exekutorského úřadu v Praze 9, Pod Pekárnami č. 245/10, pod sp. zn. 220 EX 10655/17, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2021, sp. zn. 8 Co 1051/2021, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 8 Co 1051/2021, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že „v době konání dražebního jednání bylo o návrhu povinné na odklad provádění exekuce rozhodnuto“, že „konání dražebního jednání nebránila žádná překážka a soudní exekutor dražbu mohl konat“, „když návrh povinné exekutor odmítl, neboť neobsahoval všechny náležitosti, nebyly k němu připojeny listiny k prokázání v návrhu obsažených tvrzení a šlo zřejmě o bezúspěšné uplatňování práva“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že napadené usnesení odvolacího soudu se odchyluje od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, v jehož odůvodnění dovolací soud uvedl, že za situace, kdy nebylo rozhodnuto o odvolání povinné proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, soudní exekutor nebyl oprávněn přistoupit k provedení dražby, pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci a že se v něm řeší jiné právní otázky než ty, na kterých závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud v něm neřešil otázku, zda návrh na odklad exekuce nebyl v daném případě svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva, kdy povinnost soudního exekutora nečinit žádné úkony směřující k provedení exekuce do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce neplatí [srov. §54 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „e. ř.“)].
K otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sb. rozh. obč., v němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno; uvedený závěr se nepochybně uplatní i v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva při podání návrhu na odklad exekuce ve smyslu ustanovení §54 odst. 2 věty první e. ř. [srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 14 Kse 4/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1885/2020 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 681/21); k vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce a k svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1465/2014, uveřejněné pod č. 111/2014 Sb. rozh. obč.].
Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch své argumentace o přípustnosti dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, pak opět nebere v úvahu, že uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci a že se v něm řeší jiné právní otázky než ty, na kterých závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (zejména otázka rozhodování soudu o návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí po vydání usnesení o příklepu).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li, že „odvolací soud zatížil usnesení vadou nedostatečného odůvodnění závěrů usnesení ve vztahu k přezkumu namítaných nedostatků v naplnění podmínek pro konání dražby“ a „že usnesení je v tomto rozsahu zcela nepřezkoumatelné“). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá povinná, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh povinné na odklad provedení exekuce a dražby odmítnut. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Povinná navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem povinné na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. e. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu