ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.78.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 78/2022-1176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) I. D., narozené dne XY, bytem v XY, a b) L. N., narozeného dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3072, proti žalovanému M. P., narozenému dne XY, bytem v XY, o ochranu osobnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobci proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. června 2016, č. j. 74 C 98/2013-429, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 1 Co 58/2017-654, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 C 98/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2021, č. j. 4 Co 18/2021-1098, takto:
Usnesení vrchního soudu se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2020, č. j. 74 C 98/2013-1021, se mění tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. června 2016, č. j. 74 C 98/2013-429, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 1 Co 58/2017-654, se zrušují .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 74 C 98/2013-429, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se poškozování dobrého jména, cti, důstojnosti a zasahování do osobnostních práv žalobců, povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč a povinnost zaplatit žalobci b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, a rozhodl, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 342 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Macha.
2. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 1 Co 58/2017-654, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že „žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 653 Kč, a to každý z nich jednou polovinou,“ k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Macha.
3. Proti uvedeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu žalobci podali dne 27. 2. 2018 u Okresního soudu v Olomouci žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), který žalobci shledávají v tom, že oba žalobci laici – neodborníci, navíc postiženi duševní poruchou, nebyli schopni v právně složité věci, jakou je ochrana osobnosti, vůbec, natož efektivně, hájit svá práva bez právní pomoci advokáta, a dále z důvodu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť o věci rozhodovala vyloučená soudkyně M. T., z důvodu podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť podle mínění žalobců bylo v jejich neprospěch rozhodnuto v důsledku trestné činnosti soudkyně M. T., která „protiprávně skryla kriminální jednání žalovaného“, tomuto nadržovala a přivedla neoprávněný majetkový prospěch ve výši cca 628 000 Kč, a z důvodu podle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť nesprávným postupem soudu, který měl spočívat v tom, že byly „úmyslně padělány a podvodem změněny poměry, možnosti, zdravotní stav a schopnosti žalobců“, jim bylo (s ohledem na jejich postavení laiků a neodborníků) znemožněno jednat před soudem, jednání nařízené na den 16. 6. 2016 se konalo v nepřítomnosti žalobců, když žalobkyni a) zachraňovali lékaři ve Zlíně život pro krvácení do trávícího traktu a o žalobce b) pečoval jeho syn, protože trpěl nesnesitelnými bolestmi v důsledku vybočení obratlů páteře, přičemž žalobci nevěděli, jak informovat soud o tom, aby nebylo o jejich věci v jejich nepřítomnosti jednáno, a žalobcům tak byla „odňata možnost jednat před soudem a řízení o věci samé se zúčastnit“.
4. Krajský soud v Ostravě – poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. Ncp 86/2018-26 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 66/2018 je příslušný krajský soud a že věc bude postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě, a co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2019, č. j. 25 Cdo 2340/2019-920, odmítl dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku vrchního soudu – usnesením ze dne 9. 10. 2020, č. j. 74 C 98/2013-1021, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o „zmatečnostní žalobě“. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 74 C 98/2013-272, ustanovil žalobcům opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., že ale toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 Co 25/2016-319, zrušeno a věc byla Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci vrácena k dalšímu řízení s tím, že pro takový postup nebyl v řízení důvod, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nařídil jednání na den 16. 6. 2016 a že žalobkyně a) omluvila svou nepřítomnost u tohoto jednání písemně podáním ze dne 14. 6. 2016 a za žalobce b) tak učinil e-mailovou zprávou jeho syn T. N., přičemž ani v jednom případě žalobci nežádali o odročení jednání. Toto jednání bylo odročeno na 23. 6. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku, kdy byl rozsudek vyhlášen, a to tak, že žaloba byla zamítnuta. Z protokolu o vyhlášení rozhodnutí „vyplývá, že poté, co byla věc vyvolána, do jednací síně vstupuje muž, který předstupuje před soudkyni M. T., plive jí do obličeje, vyhrožuje, že to udělá kdykoliv znovu, a to za přítomnosti justiční stráže, která byla do jednací síně povolána, křičí, že soudkyně je zkorumpovaná piča, ptá se, kolik bere za rozsudek, že se dopustila vraždy, udělá to kdykoliv znovu, odmítá se prokázat průkazem totožnosti a následně je vyveden justiční stráží před soudní síň“. Na chodbě byl pak muž prolustrován a bylo zjištěno, že se jedná o L. N. Tyto údaje byly následně poskytnuty i soudkyni M. T. Přípisem ze dne 8. 8. 2016 pak tato soudkyně požádala o vyloučení z dalšího projednávání věci a uvedla, že ke všem „peripetiím“ a vulgárním výrazům vůči její osobě, které jsou součástí všech podání žalobce, se stavěla s nejvyšší mírou profesionality, že pouze v jednom případě to vyřešila uložením pořádkové pokuty, a že chování „pana N.“ vůči osobě soudkyně vygradovalo dne 23. 6. 2016, kdy jí při vyhlášení rozhodnutí plivl do obličeje, vyhrožoval jí, že to může udělat kdykoliv znovu, a použil vůči ní vulgární výrazy. Následně byla M. T. rozhodnutím předsedy krajského soudu vyloučena z projednávání této věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podstatou zmatečnostního důvodu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nedostatek procesní způsobilosti, resp. nemožnost před soudem vystupovat, tedy nedostatek svéprávnosti a zároveň nedostatek řádného zastoupení v řízení, že z tohoto pohledu žalobci museli tvrdit, že v době před pravomocným skončením řízení předcházejícího vydání rozhodnutí soudu napadeného žalobou pro zmatečnost byli „zbaveni svéprávnosti“, avšak že nic takového netvrdí. Pokud jde o zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., žalobci netvrdí, že by došlo k pravomocnému odsouzení soudce, naopak nepřímo poukazují na skutečnost, že k tomu nikdy nedošlo (uvádějí, že veškerá trestní oznámení podávaná proti M. T. byla „zastavena“). Zmatečnostní důvod uvedený v §229 odst. 3 o. s. ř. pak lze vztahovat jen k řízení před odvolacím soudem, avšak ze skutkových tvrzení žalobců vyplývá, že tento důvod opírají o důvody omluvy, kdy se nedostavili k jednání před soudem prvního stupně konanému dne 16. 6. 2016. Jde-li o důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud prvního stupně dovodil, že z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že v době, kdy M. T. připravovala rozhodnutí a vyzvala veřejnost ke vstupu do jednací síně, jí „osobnost žalobce b)“ nebyla známa, že skutečnost, že došlo k takovému incidentu, proto nemohla mít vliv na její rozhodnutí ve věci samé, že kroky, které ji vedly k žádosti o vyloučení z dalšího postupu ve věci (nikoliv rozhodnutí, neboť ve věci již bylo rozhodnuto), vyplynuly až poté, co byla osoba muže, který na ni plivl v jednací síni a hrubě ji urážel, následně lustrována justiční stráží, a že ani poté M. T. nepožádala o své vyloučení, nýbrž ji k tomu vedla další poměrně hrubá urážlivá vulgární podání.
5. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. 4 Co 18/2021-1098, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o zmatečnostní důvod uvedený v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., odvolací soud souhlasí s žalobci potud, že jediným rozhodujícím okamžikem, k němuž je třeba posuzovat otázku, zda rozhodoval vyloučený soudce, je nikoli okamžik, kdy došlo k přípravě rozhodnutí, ale okamžik, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí, neboť občanský soudní řád nepracuje s žádným okamžikem, kdy se soudce sám vnitřně rozhodne, a nelze vyloučit, že takové vnitřní rozhodnutí může být ještě těsně před vyhlášením rozhodnutí změněno. Odvolací soud však z vyjádření M. T. ze dne 16. 4. 2021, jímž doplnil dokazování, zjistil, že „totožnost žalobce b) jí byla oznámena až poté, co došlo k vyhlášení rozhodnutí“, a proto (byť byla M. T. posléze z rozhodování věci vyloučena postupem podle §15 o. s. ř.) považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dán, neboť ve věci nerozhodl vyloučený soudce. Ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1015/2011, podle kterého nedostatek řádného zastoupení účastníka (fyzické osoby) v řízení před soudem představuje zmatečnost podle tohoto ustanovení jen tehdy, jestliže takový účastník neměl procesní způsobilost, a že správně vycházel též z toho, že nebyli-li žalobci „zbaveni svéprávnosti“, není tento zmatečnostní důvod dán. Odvolací soud však vycházel rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, v němž bylo vysloveno, že ústavně konformní interpretací ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a s tím spojeného §20 odst. 1 o. s. ř.) je taková, podle níž neměla procesní způsobilost osoba, která sice nebyla v rozhodné době „prokazatelně omezena nebo zbavena ve způsobilosti k právním úkonům“, avšak v důsledku duševní poruchy nebyla schopna samostatně právně jednat a nebyla přitom náležitě zastoupena opatrovníkem, resp. při jednání advokátem s procesní plnou mocí. Zabýval se tedy i otázkou, zda žalobci v důsledku duševní poruchy nebyli schopni samostatně právně jednat, a dospěl k závěru, že u žalobkyně a) tento zmatečnostní důvod není dán, neboť žádnou duševní poruchou netrpí, a že žalobce b) „trpí duševní poruchou, která jej však, jak z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, nečiní neschopným samostatně právně jednat, neboť žalobce b) učinil řadu podání, z nichž (odhlédnuto od vulgárního balastu těchto podání) je zřejmé, že obsah rozhodnutí či úkonů soudu pochopil, byl si vědom jejich důsledků pro svou osobu a adekvátně nastalé procesní situaci na tuto svými podáními reagoval“; nelze tedy ani dovodit, že by žalobci byli osobami, které v důsledku duševní poruchy nebyly schopny samostatně právně jednat. Odvolací soud proto shledal správným také závěr soudu prvního stupně, že ani zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dán.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, za jakých podmínek je soudce vyloučen pro podjatost, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1722/2002) a že při řešení otázky procesní způsobilosti osoby, která sice v rozhodné době nebyla pravomocně omezena ve svéprávnosti, avšak v důsledku duševní poruchy nebyla schopna samostatně právně jednat a nebyla přitom náležitě zastoupena opatrovníkem, resp. advokátem s procesní plnou mocí, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16. Zásadní nesprávnost napadeného usnesení spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně zhodnotil zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy že v jejich věci rozhodoval vyloučený soudce. Namítají, že soudy nesprávně posoudily okamžik, kdy se M. T. začala považovat za vyloučenou, a to zejména proto, že přehlížely důkazy obsažené ve spise. Dovolatelé trvají na tom, že M. T. oba dovolatele znala již z minulosti, že i kdyby tomu tak nebylo, nepochybně důvodně mohla a měla předpokládat, že se jedná právě o jednoho z účastníků řízení, a to konkrétně o L. N., který na ni již v minulosti podával trestní oznámení a adresoval vůči ní řadu negativně zabarvených podání, a že tedy již v okamžiku vyhlášení rozhodnutí nepochybně byla podjatá a následné ověření jeho totožnosti ji v jejím přesvědčení pouze utvrdilo. Kromě toho se odvolací soud nijak nevypořádal s tím, že neobjektivní vztah soudce k účastníkům může mít vliv i na vyhotovení písemného odůvodnění daného rozhodnutí, v němž podjatý soudce může formulovat odůvodnění jiným způsobem, než jak by jej formuloval, jsa objektivní, a že tedy již z tohoto důvodu nelze připustit, aby písemné vyhotovení vypracovával vyloučený soudce. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud pochybil, když velmi povrchně hodnotil reálné schopnosti obou žalobců, pokud jde o jejich procesní způsobilost; jsou přesvědčeni, že důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byl dán. Přestože žalobkyně a) žádnou duševní poruchou netrpí, je podle dovolatelů ve spisu řada listin, z nichž je evidentní, že není schopna sama jednat před soudem, protože ji to „natolik zatěžuje a stresuje, že není schopna se řádně vyjadřovat a hájit svá práva, což doložila i lékařskými zprávami“. Pokud jde o žalobce b), tak skutečnost, že obsah rozhodnutí či úkonů soudu pochopil, podle názoru dovolatelů neznamená, že je procesně způsobilý a že je schopen sám adekvátním způsobem hájit svá práva. Jeho duševní porucha spočívá v tom, že je přesvědčen o tom, že na něm osoby z justičního prostředí páchají bezpráví, a není schopen rozpoznat, co je v daném řízení právně a skutkově podstatné, protože v krátkosti velice často dospěje k závěru o podjatosti rozhodujícího soudce a následně se pak v daném řízení zaměřuje téměř bezvýhradně pouze na osobní útoky vůči soudu, neboť je toho názoru, že je ze strany justice takto zneužíván a šikanován. Není tedy řádně schopen hájit svá práva. Dovolatelé zdůraznili, že skutečnost, že žalobce b) chápe (pakliže skutečně chápe) rozhodnutí a úkony soudu, ještě neznamená, že je schopen při jejich interpretaci odhlédnout od své duševní choroby, vnímat je nikoliv úkorně a osobně, a adekvátně na ně reagovat tak, jako by reagoval člověk, který by byl duševně zcela v pořádku. Žalobci navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Námitka dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, v němž byl vysloven právní názor, že procesní způsobilost nemá nejen osoba pravomocně omezená ve svéprávnosti (či podle dřívější právní úpravy zbavená nebo omezená ve způsobilosti k právním úkonům), ale ani osoba, která sice v rozhodné době nebyla pravomocně omezena ve svéprávnosti, avšak v důsledku duševní poruchy nebyla schopna samostatně právně jednat a nebyla přitom náležitě zastoupena opatrovníkem, resp. advokátem s procesní plnou mocí, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, na které v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení také sám poukazuje. Odvolací soud se při řešení otázky, zda je dán důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v souladu se závěry vyplývajícími z dovolateli citovaného nálezu Ústavního soudu zabýval otázkou, zda přesto, že žalobci nebyli omezeni ve svéprávnosti, lze dovodit, že v řízení vystupovali jako osoby, které neměly procesní způsobilost, tedy otázkou, zda v důsledku duševní poruchy nebyli schopni samostatně právně jednat, a uzavřel, že nelze dovodit, že by žalobci byli osobami, které v důsledku duševní poruchy nebyly schopny samostatně právně jednat, neboť žalobkyně a) žádnou duševní poruchou netrpí a žalobce b) sice trpí duševní poruchou, avšak ta jej nečiní neschopným samostatně právně jednat. Ve vztahu k žalobkyni a) sami dovolatelé v dovolání (shodně se závěry odvolacího soudu) tvrdí, že tato žádnou duševní poruchou netrpí. Závěr o nezpůsobilosti žalobců samostatně právně jednat v důsledku duševní poruchy pak nevyplývá ani z jejich tvrzení, že žalobkyni a) jednání před soudem natolik zatěžuje a stresuje, že není schopna se řádně vyjadřovat a hájit svá práva, což doložila i lékařskými zprávami, že žalobce b) není schopen rozpoznat, co je v daném řízení právně a skutkově podstatné, protože v krátkosti velice často dospěje k závěru o podjatosti rozhodujícího soudce (typicky ve chvíli, kdy není vyhověno jakémukoliv jeho požadavku, např. na osvobození od soudních poplatků) a následně se pak v daném řízení zaměřuje téměř bezvýhradně pouze na osobní útoky vůči soudu, neboť je toho názoru, že je ze strany justice takto zneužíván a šikanován, a že tedy není řádně schopen hájit svá práva. Způsobilostí žalobce b) právně jednat se – jak vyplývá z obsahu spisu – v minulosti zabýval také Okresní soud v Přerově, který v řízení o způsobilosti žalobce b) k právním úkonům vedeném pod sp. zn. 0 Nc 939/2005 provedl dokazování (mimo jiné) též znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a výslechem znalce P. H. a dospěl k závěru, že žalobce b) trpí takovou duševní poruchou, která ho neomezuje ve schopnosti činit právní úkony s vědomím jejich dalších důsledků, že tato duševní porucha neovlivňuje jeho volní a rozpoznávací schopnosti a že žalobce b) je schopen činit všechny právní úkony, a neshledal důvod pro omezení či zbavení způsobilosti žalobce b) k právním úkonům. Z tvrzení dovolatelů ani z obsahu spisu tedy nevyplývá, že by žalobci v důsledku duševní poruchy nebyli schopni samostatně právně jednat, a že by si tak za účelem odstranění jimi tvrzených obtíží při hájení svých práv například nemohli zvolit zástupce s procesní plnou mocí (nebyly-li u nich splněny podmínky pro ustanovení zástupce podle ustanovení §30 o. s. ř.).
12. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky, zda je dán důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a s ní související otázky procesního práva, za jakých podmínek je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.
14. Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v §229 o. s. ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; výčet důvodů zmatečnosti je taxativní (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněného pod č. 52/2013 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 86/2009).
15. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
16. Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (§14 odst. 2 o. s. ř.). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (§14 odst. 3 o. s. ř.). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 4 o. s. ř.).
17. Jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (§15 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení §15 odst. 2 o. s. ř. předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího) nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle §12 odst. 1 o. s. ř. Jde-li o vyloučení podle §14 odst. 1 o. s. ř. a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v §16 odst. 1 o. s. ř.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o. s. ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobní vztahy a materiální zájmy, a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce: soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci, nebo se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně způsobu vedení řízení soudcem (a to i v jiné procesní věci), nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných institutů občanského soudního řádu. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, trpí takové rozhodnutí tzv. zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3981/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6044/2016).
19. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále dovodil, že soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, nebo naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“ vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné pod č. 48/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015).
20. Nelze vyloučit, že se nepřátelský vztah soudce k účastníku vytvoří na profesionální základně, v rámci předchozích soudních řízení nebo i v průběhu řízení stávajícího, především na základě negativně zaměřeného vystupování účastníka proti jeho osobě, a to navzdory tomu, že „ze samotné povahy soudcovské práce“ vyplývá objektivní požadavek, aby soudce vedl řízení nestranně a nestranně také rozhodoval. Emotivně ovlivněný postoj soudce, byť obecně představuje nepatřičné vybočení z tohoto požadavku, však není možné [ani při důrazu na prosazení objektivních hledisek hodnocení soudcovy (ne)podjatosti] paušálně přehlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 462/2000, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1722/2002).
21. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nařídil jednání na den 16. 6. 2016, že žalobkyně a) písemně a za žalobce b) e-mailovou zprávou jeho syn omluvili neúčast žalobců na tomto jednání, že následně 16. 6. 2016 došlo k projednání věci s tím, že jednání bylo odročeno na 23. 6. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku, a že dne 23. 6. 2016 byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Z protokolu o vyhlášení rozhodnutí a ze služebního záznamu k události ze dne 23. 6. 2016 bylo soudy zjištěno, že poté, co byla věc vyvolána, do jednací síně vstoupil muž, který předstoupil před soudkyni M. T., plivl jí do obličeje, vyhrožoval, že to udělá kdykoliv znovu, a to v přítomnosti justiční stráže, která byla do jednací síně povolána, křičel, že soudkyně je „zkorumpovaná piča“, ptal se, kolik bere za rozsudek, dále uvedl, že se dopustila vraždy a že to udělá kdykoliv znovu, odmítl se prokázat průkazem totožnosti a následně byl vyveden justiční stráží před soudní síň, kde se justiční stráži legitimoval, a bylo zjištěno, že se jedná o L. N. Tyto údaje byly následně poskytnuty i M. T.
22. Z obsahu spisu dále plyne, že soudkyně M. T. přípisem ze dne 8. 8. 2016 sdělila předsedkyni Krajského soudu v Ostravě, že ve věcech sp. zn. 74 C 98/2013, 74 C 94/2013 a 74 C 95/2013 „vedených osobou pana N.“ se cítí být podjata, a že proto žádá „nadále o své vyloučení z projednávání a rozhodování v těchto věcech“. Za podstatné skutečnosti, „pro které“ spatřuje svoji podjatost, označila svůj vztah (poměr) k účastníkovi řízení „panu N.“, který zakládá důvod k pochybnostem o její nepodjatosti. Dále uvedla, že ke všem pejorativním a vulgárním výrazům „pana N.“ vůči její osobě, které jsou součástí všech jeho podání vůči soudu, se po celou dobu řízení stavěla s nejvyšší mírou profesionality od soudce očekávanou, že v případě sp. zn. 74 C 98/2013 situaci řešila uložením pořádkové pokuty, že dehonestující chování „pana N.“ vůči její osobě vygradovalo dne 23. 6. 2016, kdy při vyhlášení rozhodnutí ve věci sp. zn. 74 C 98/2013 za účasti člena justiční stráže, kterého do jednací síně povolala s oprávněnou obavou před jednáním „pana N.“, jí tento muž, poté, co byl vyzván ke své legitimaci, plivl do obličeje a před vyvedením z jednací síně justiční stráží vyhrožoval, že to udělá kdykoliv znovu, a používal opět urážející vulgární výrazy, a že v důsledku takového jednání podala na osobu „pana N.“ dne 24. 6. 2016 trestní oznámení pro přečiny pohrdání soudem, násilí proti úřední osobě a vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci. Závěrem uvedla, že její postoj k účastníkovi řízení nabyl takové povahy a intenzity, že objektivně může způsobit její podjatost, a že i při vědomí svých profesionálních povinností není schopna ve věci nadále nezaujatě a nestranně rozhodovat.
23. Dne 9. 8. 2016 předsedkyně Krajského soudu v Ostravě rozhodla, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013 se podle §15 odst. 2 o. s. ř. místo soudkyně M. T. určuje soudkyně L. S.
24. Ve vyjádření ze dne 16. 4. 2021 (založeného na č. l. 1063 spisu), jímž odvolací soud v projednávané věci doplnil dokazování (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 24. 6. 2021 a body 18 a 21 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu), soudkyně M. T. odvolacímu soudu (k jeho dotazu ze dne 8. 6. 2021) sdělila, že „totožnost muže, který se dostavil k jednání před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 23. 6. 2016, byla zjištěna justiční stráží, konkrétně vrchním inspektorem D. D. před jednací síní, soudu se legitimovat odmítl. Údaje o totožnosti muže z jeho občanského průkazu zjistil vrchní inspektor a sdělil je soudu a až poté došlo k vyhlášení rozhodnutí bez přítomnosti žalobce.“
25. Z uvedeného je zřejmé, že soudkyně M. T. dne 23. 6. 2016 vyhlásila rozsudek ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013 až poté, co jí byly sděleny údaje o totožnosti žalobce b). Ačkoliv tedy soudkyně M. T. věděla, že to byl žalobce b), kdo jí před vyhlášením rozsudku plivl do obličeje, vyhrožoval, že to udělá kdykoliv znovu, a používal vůči ní urážející vulgární výrazy, vyhlásila rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Z uvedeného vyplývá, že M. T. rozhodla (vyhlásila rozsudek) ve věci až poté, co nastaly skutečnosti, které (jak sama uvedla ve svém oznámení ze dne 8. 8. 2016) vyvolaly její neschopnost ve věci nadále nezaujatě a nestranně rozhodovat (které byly důvodem k pochybnostem o její nepodjatosti). V pojednávané věci tedy nelze než uzavřít, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, neboť o nepodjatosti soudkyně M. T. v době vyhlášení rozsudku dne 23. 6. 2016 lze mít – ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. – se zřetelem na její poměr k účastníkovi řízení [žalobci b)] důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že u soudu prvního stupně ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, je řízení zatíženo vadou uvedenou v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která nebyla odstraněna [postupem podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] ani v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Co 58/2017 [v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2340/2019 nemohlo být k této vadě přihlédnuto, neboť dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2017, č. j. 1 Co 58/2017-654, nebylo přípustné podle §237 o. s. ř. (srov. ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.)].
26. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že jediným rozhodujícím okamžikem, k němuž je třeba posuzovat otázku, zda rozhodoval vyloučený soudce, je nikoli okamžik, kdy došlo k přípravě rozhodnutí, ale okamžik, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí, avšak zjevně v rozporu s obsahem spisu vycházel ze zjištění, že soudkyně M. T. ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 2021 uvedla, že údaje o totožnosti muže z jeho občanského průkazu zjistil vrchní inspektor D. D. a „sdělil je soudu až poté, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí bez přítomnosti žalobce“ [že totožnost žalobce b) tedy byla M. T. „oznámena až poté, co došlo k vyhlášení rozhodnutí“], přestože (jak zcela jasně vyplývá z obsahu spisu) M. T. v tomto svém vyjádření naopak uvedla, že „údaje o totožnosti muže z jeho občanského průkazu zjistil vrchní inspektor a sdělil je soudu a až poté došlo k vyhlášení rozhodnutí bez přítomnosti žalobce“, přičemž stejná posloupnost událostí vyplývá rovněž z protokolu o vyhlášení rozhodnutí před soudem prvního stupně ze dne 23. 6. 2016 (založeného na č. l. 421 spisu).
27. Závěr odvolacího soudu, že zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dán, neboť ve věci nerozhodl vyloučený soudce, k němuž odvolací soud – jak vyplývá z výše uvedeného – dospěl na základě zjištění, jež je ve zjevném rozporu s obsahem spisu, proto nemůže obstát.
28. Protože odvolací soud rozhodl o žalobě pro zmatečnost nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se rozhodnutí napadená žalobou pro zmatečnost zrušují (§235e odst. 2 věta první o. s. ř.).
29. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě pro zmatečnost, včetně nákladů dovolacího řízení (§235i odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu