ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.976.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 976/2022-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavní věřitelky O. P. Č. r. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem v Praze 3, Křivá č. 2168/2, proti zástavní dlužnici G. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Jaroměři, Na Cihelnách č. 9, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 252/2020, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2021, č. j. 20 Co 175/2021-237, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 20 Co 175/2021-237, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých
– srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních §200y – §200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 58/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009, nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 113/2011, nebo v již uvedených usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016].
K otázce aktivní věcné legitimace v řízení o soudní prodej zástavy v případě postoupení zajištěné pohledávky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem publikačním 61/2010 [v němž byl vyjádřen právní názor, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku, a není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod publikačním číslem 16/2004 [a v něm uvedený závěr, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě věřitele, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu].
Důvod neplatnosti smlouvy vychází z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo tehdy, pokud je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze-li jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje-li potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1809/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 177/2019 ).
Z obsahu spisu vyplývá, že zástavní věřitelka předložila k osvědčení svého nároku čtyři smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu ze dne 30. 5. 2018, uzavřené mezi společností R. D. a M. T. a P. K., smlouvu o úhradě ceny za převod obchodního podílu, smlouvu o zřízení zástavního práva uzavřenou mezi zástavní věřitelkou společností R. D. a zástavcem společností G., za účasti dlužníka M. T., ze dne 30. 5. 2018, smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené mezi postupitelkou společností R. D. a postupnicí K. M. ze dne 14. 11. 2019, a mezi postupitelkou K. M. a postupnicí O. p. Č. r. ze dne 16. 6. 2020, a dále výpisy z katastru nemovitostí. Žádná z předložených smluv nevykazuje takové nedostatky, z nichž by bylo možno prima facie dovodit jejich neurčitost (jak prosazuje dovolatelka); zástavní smlouva obsahuje řádné označení zástavního věřitele, zástavce, předmět zástavy, jakož i zajištěný dluh (k podstatným náležitostem zástavní smlouvy srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3797/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019), smlouvy o postoupení pohledávky potom řádné označení postupované pohledávky (osobou dlužníka, osobou věřitele, výší postupované pohledávky), jakož i právní důvod jejího vzniku, jakož i prohlášení postupníka, že se „seznámil s pohledávkou“ [k výkladu právních jednání srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020, k náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 61/2010, a v něm vyjádřený právní názor, že „…/S/mlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky…“].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu