ECLI:CZ:NS:2022:21.ICDO.138.2021.1
MSPH 88 INS 9952/2014
188 ICm 4913/2017
sp. zn. 21 ICdo 138/2021-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně HOBR holding s. r. o. se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 1349/2, IČO 29011507, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru č. 1077/3, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému , se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, IČO 73629669, jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o. se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Budilova č. 161/15, IČO 64830381, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 4913/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o. se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Budilova č. 161/15, IČO 64830381, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9952/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2021, č. j. 188 ICm 4913/2017, 101 VSPH 415/2021-87 (MSPH 88 INS 9952/2014), takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 188 ICm 4913/2017, 101 VSPH 415/2021-87 (MSPH 88 INS 9952/2014), neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V posuzovaném případě se z obsahu dovolání podává právní otázka, zda a v jakém rozsahu se zajištění dluhu zástavním právem vztahuje na práva vzniklá z narovnání. Dovolání již však neobsahuje údaje, ze kterých by ve shora uvedeném kontextu vyplývalo, který ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelka považuje za splněný; pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. – jak z podaného výkladu vyplývá – dostačující není.
Judikatura Nejvyššího soudu navíc dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč. anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na určení, že „dílčí pohledávka č. 3 věřitele č. 35 ve výši 3 521 700 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí RETRUCK, spol. s r. o. je dle dohody o narovnání ze dne 21. 12. 2016 zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem“, na více na sobě nezávislých důvodech. Především na závěru, že „účastníci dohody měli v úmyslu zajistit zástavním právem zřízeným na předmětných nemovitostech pouze novou pohledávku ve výši 4 000 000 Kč představující jistinu a pohledávku ve výši 300 000 Kč představující smluvní pokutu, ale nikoli další pohledávku představující smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 4 300 000 Kč“ (dílčí pohledávka č. 3 – pozn. dovolacího soudu), a na závěru, že účastníci se „dohodli pouze na tom, že v případě neuhrazení byť jediné splátky řádně a včas, stává se splatným celý zbytek dluhu“, přičemž odvolací soud posoudil toto ujednání jako ujednání o ztrátě výhody splátek ve smyslu ustanovení §1931 občanského zákoníku a uzavřel, že dílčí pohledávka č. 3 nevznikla, neboť „účastníci se na žádném automatickém zesplatnění celého dluhu nedohodli“ (odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka č. 3 nevznikla, neboť žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky ve smyslu ustanovení §1931 občanského zákoníku neuplatnila).
Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen závěr odvolacího soudu o tom, že „vůle účastníků byla zajistit zástavním právem pouze jistinu ve výši 4 000 000 Kč a případnou jednu smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč, nikoli další smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 4 300 000 Kč“, přičemž v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil podle ustanovení §1907 občanského zákoníku, podle nějž „zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje i na práva z nich vzniklá, tedy i veškeré smluvní pokuty“. Druhý z uvedených závěrů odvolacího soudu dovolatelka nezpochybňuje a jeho správnost dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemůže proto přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani další námitky dovolatelky. Námitkou, že „lze … predikovat soudní rozhodnutí, že A. F. nebyla nikdy jednatelkou společnosti F. a tedy nebyla nikdy oprávněna nemovité věci převést na společnost Gerek Support s. r. o.“, dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se správností zjištění skutkového stavu odvolacím soudem; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Námitka, že soud měl provést důkaz „spisem příslušného katastrálního úřadu“, ze kterého by bylo „zřejmé, že probíhá řízení o změně zástavního věřitele pro pohledávku 50.000.000 Kč ze spol. G. G. na HOBR holding s.r.o.“, není dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu „trpí zásadními vadami“, v důsledku nichž došlo „zjevně k porušení ústavně zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces“, pak nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatelka v projednávané věci – jak bylo uvedeno shora – nedostála.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu