ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1219.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1219/2022-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Intergate, s. r. o. , identifikační číslo osoby 45786020, se sídlem v Praze 5, Přecechtělova 2243/11, zastoupené JUDr. Martinou Milotovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Partyzánská 18/23, proti žalovaným 1) P. H. , narozenému XY, bytem XY, 2) Š. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, 3) J. U. , narozené XY, bytem XY, 4) M. U. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova 23, a 5) V. K. , narozené XY, bytem XY, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 5/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. 23 Co 157/2021-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 19 C 5/2020-207, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, na jehož základě jsou žalovaní 1) a 2) povinni na své náklady odstranit z pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše nacházející se v katastrálním území XY, stavbu vodní nádrže „XY“ s veškerými součástmi a příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IV).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 23 Co 157/2021-243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II-IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Proto dovolací soud nemohl přihlédnout k doplnění dovolání ze dne 15. 8. 2022, pokud jde o přípustnost dovolání (lhůta k dovolání uplynula dovolatelce dne 24. 3. 2022).
Vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). V takovém případě ostatně nelze dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení takové otázky ve smyslu §237 o. s. ř.; tento postup je i projevem projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Proto se dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání nezabýval řešením otázek, které mohla dovolatelka uplatnit již v odvolání, avšak neučinila tak.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter má část námitek, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř. Tím spíše není možné v dovolacím řízení provádět dokazování ve věci samé; návrhy dovolatelky v tomto směru jsou tak nevýznamné.
Podstata věci: Žalovaní 1) a 2) jsou „vlastníky vodního díla“ (tedy vlastníky těch jeho částí, které jsou věcmi jako způsobilými předměty vlastnického práva); vodní dílo však zčásti leží na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, která se domáhala, aby „stavba vodní nádrže“ byla z jejích pozemků odstraněna. Soud prvního stupně však konstatoval, že vodní nádrž se na pozemcích žalobkyně nacházela před 1. 1. 2002; odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019), podle které v takovém případě tíží pozemek legální věcné břemeno, spočívající v právu mít na cizím pozemku vodní dílo, a existence legálního věcného břemene [§50 písm. c), §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)] brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i na vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací, resp. uvedení pozemku do původního stavu. Toto právní posouzení shledal odvolací soud správným; žalobkyně však s ním nesouhlasí a podává dovolání. Jeho přípustnost opírá o níže uvedené otázky:
„ K jakému dni je třeba zkoumat, resp. prokázat existenci vodního díla, aby mohl soud dospět k závěru o aplikaci ust. §59a vodního zákona, tedy o existenci zákonného věcného břemene? Konkrétně, zda je třeba prokázat existenci vodního díla k 31. 12. 2001 nebo zda postačí prokázání existence vodního díla v minulosti (před rokem 2002), resp. jaká časová prodleva mezi datem posledního věrohodného důkazu o existenci vodního díla a datem 31. 12. 2001 může být dána, aby bylo stále možné dovodit splnění podmínky dle §59a vodního zákona a z ní vyplývající existenci zákonného věcného břemene? Tato otázka dle dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena“.
Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobkyně zřejmě naráží na to, že v řízení nebyl proveden přímý důkaz ohledně stavu přesně dne 31. 12. 2001, který byl rozhodující pro vznik věcného břemene podle §50 písm. c) vodního zákona. Soudy vyšly ze skutkového zjištění, že uvedený den vodní dílo existovalo; toto skutkové zjištění nemůže dovolací soud přezkoumávat (viz výše). Lze poznamenat, že jde o volné hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jehož způsob nelze soudům předpisovat, takže nelze ani obecně odpovědět na otázku, „jaká časová prodleva mezi datem posledního věrohodného důkazu o existenci vodního díla a datem 31. 12. 2001 může být dána, aby bylo stále možné dovodit splnění podmínky dle §59a vodního zákona a z ní vyplývající existenci zákonného věcného břemene“.
„ Z jakých hledisek je třeba vycházet při posouzení, zda vodní dílo stále existuje v právním smyslu a je možné s jeho existencí spojovat právní následky nebo zda v důsledku jeho neudržování vodní dílo nezaniklo? Postačí k závěru o zániku rybníka skutečnost, že rybník ztratil svoji funkci – tj. schopnost zadržování vody? V případě, kdy je rybník dlouhodobě neudržovaný, pozemek, kde se nacházelo dno rybníka, je zcela zanesen nadměrnou vrstvou bahna, je zarostlý vzrostlou vegetací tak, že není vidět hladina vody, a požerák nemá téměř žádnou zádržnou funkci, jedná se v právním smyslu nadále o rybník – existující vodní dílo, nebo v takovém případě dochází k zániku rybníka, včetně souvisejícího právního režimu? Je soud oprávněn otázku zániku rybníka posoudit sám na základě předložených listinných důkazů a svědeckých výpovědí nebo je povinen za tímto účelem vyžádat znalecké posouzení? Tato otázka dle dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena“.
V odvolání ani v průběhu odvolacího řízení žalobkyně netvrdila, že by předmětné vodní dílo ke dni 31. 12. 2001 neexistovalo (zaniklo), tudíž ani neuplatňovala důvody jeho zániku uvedené výše. Odvolací soud tak neměl důvod se touto otázkou zabývat, neposuzoval ji, a na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá; nemůže tak založit přípustnost dovolání. Pokud jde o poslední větu, lze opět odkázat na zásadu volného hodnocení důkazů.
„ Je obsahem zákonného věcného břemene dle §59a vodního zákona povinnost snést na svém pozemku vodní dílo výlučně v tom rozsahu, v jakém vodní dílo existovalo k 31. 12. 2001, nebo lze zákonné věcné břemeno vztáhnout i na případné rozšíření (zvětšení, vyhloubení) vodního díla, nebo na jiné úpravy, v jejichž důsledku vodní dílo nebo z něj rozlitá voda zasahuje na cizí pozemky ve větším rozsahu než před provedením takových úprav? Pokud by věcné břemeno mělo být rozšiřováno i na popsaná rozšíření nebo úpravy vodního díla, v jakém rozsahu je takové rozšiřování věcného břemene ještě přijatelné z pohledu §59a vodního zákona a rovněž z pohledu čl. 11 Listiny základních práv a svobod? Tato otázka dle žalobce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, resp. Soud 1. stupně a Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vztahující se obecně k rozsahu věcného břemene)“.
Odvolací soud v tomto směru odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalovaní vodní dílo po 31. 12. 2001 nijak nerozšiřovali, s tím, že mohlo docházet k přirozenému vymílání břehu vodní erozí. Na to reagovala žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně tak, že se neúspěšně pokusila podat kumulovaný návrh; řízení o něm však není předmětem tohoto dovolacího řízení (k tomu viz níže). Rozhodnutí soudů v této věci není postaveno na tom, že by žalobkyně byla nucena trpět byť samovolné rozšiřování vodního díla, ani na tom, že by v důsledku takového rozšíření došlo ke zvětšení rozsahu zákonného věcného břemene; jde jen o to, že takové (případné, jeho rozsah nebyl v řízení zjištěn, soud prvního stupně uvedl, že „k žádnému významnému rozšíření vodní nádrže nedošlo“) přirozené rozšíření vodní nádrže nemůže být důvodem k vyhovění žalobě na odstranění vodního díla. S tímto závěrem však dovolání nepolemizuje; tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
„ V situaci, kdy není jednoznačně prokázáno, zda a v jakém rozsahu existovalo vodní dílo ke dni úmrtí společného právního předchůdce pozdějších vlastníků vodního díla a pozdějších vlastníků sousedních pozemků, na jejichž části se v současnosti nachází část vodního díla, resp. v situaci, kdy existence a rozsah vodního díla nejsou jednoznačně prokázány ani v okamžiku, kdy tento společný právní předchůdce pozemky, na nichž se převážně nachází dílo, převedl na pozdější vlastníky vodního díla, resp. existují pochybnosti, zda k okamžiku převodu vodní dílo existovalo a zda nebylo později významně rozšiřováno, je možné jakkoliv dovodit existenci souhlasu s umístěním vodního díla v současném rozsahu zatěžující vlastníky těchto sousedních pozemků ve prospěch vlastníků vodního díla ? (Tato otázka dle žalobce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena)“.
Tyto otázky žalobkyně v odvolání neuplatnila a rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá. Lze jen dodat, že podle §50 písm. c) vodního zákona je rozhodující stav a existence vodního díla k 31. 12. 2001, a soudy ohledně těchto skutečností, stejně jako ohledně stavu, ve kterém žalobkyně pozemky nabyla, učinily skutkové závěry, jimiž je dovolací soud vázán. Dovolatelka se snaží tuto otázku předložit jako obecnou, nicméně v jejím jádru je zpochybnění hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu („… není jednoznačně prokázáno“… „nejsou jednoznačně prokázány“); to nemůže založit přípustnost dovolání. Jen na okraj se proto podává, že vznik věcného břemena podle §50 písm. c) vodního zákona není vázán na předchozí souhlas vlastníka pozemku s umístěním vodního díla. Ostatně legální věcné břemeno může vzniknout i tehdy, jde-li o neoprávněnou stavbu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019).
„Je dodatečné vyhloubení dna rybníka a ‚vysvahování‘ břehů stavbou v občanskoprávním smyslu s přihlédnutím k existující judikatuře NS? Může soud automaticky dospět k závěru o tom, že dno a břehy rybníka nejsou stavbou, aniž by zjišťoval skutečnou situaci v místě a aniž by zjišťoval, jaké práce vlastník provedl v rámci činnosti, kterou označuje jako ‚odbahnění‘ a ‚vysvahování břehů‘ a o jejímž obsahu a rozsahu není žádný záznam? Je soud oprávněn otázku povahy jednotlivých částí rybníka jako stavby či nikoli posoudit sám na základě předložených listinných důkazů a svědeckých výpovědí nebo je povinen za tímto účelem vyžádat znalecké posouzení? (Tato otázka je dle žalobce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně, resp. Soud 1. stupně a Odvolací soud se ve svých rozhodnutích odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. částečně tato otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena)“.
Již soud prvního stupně však odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, ve kterém se uvádí: „Protože vodní dílo může být jak věcí – stavbou ve smyslu občanského práva a tedy může být za podmínek uvedených zejména v §3055 o. z. ve vlastnictví někoho jiného než vlastníka pozemku, tak i součástí pozemku, může být žaloba na jeho odstranění jak žalobou na vypořádání neoprávněné stavby, tak i negatorní žalobou na odstranění výsledku stavebních prací. Je rozhodné, zda vodní dílo je samostatnou věcí – předmětem vlastnického práva. Nicméně existence legálního věcného břemene (§59a vodního zákona) brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i na vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací, resp. uvedení pozemku do původního stavu. Pokud tedy soud učiní závěr o existenci uvedeného legálního věcného břemene, může žalobu na odstranění vodního díla včetně jeho součástí zamítnout, aniž by musel zkoumat, zda dílo je či není věcí – předmětem vlastnického vztahu.“
Protože soudy (byť poněkud neurčitými formulacemi, nicméně zřetelně, ostatně i dovolatelka z toho vychází) zamítly žalobu proto, že pozemky žalobkyně přinejmenším v převažující míře (snad kromě „nikoliv významné části“) tíží toto legální věcné břemeno [ať již podle §50 písm. c) či §59a vodního zákona], nemůže být žaloba na odstranění vodního díla úspěšná, ať již jde o stavbu či nikoliv. Proto není řešení otázky předložené dovolatelkou pro závěr o důvodnosti žaloby významné a nemůže založit přípustnost dovolání.
Již jen na okraj se uvádí, že vytěžení bahna či pouhé úpravy břehů (zemní práce), při kterých nedochází k vytvoření nových hmotných objektů (např. zhotovení betonových břehů) nemohou být posuzovány jako stavby ve smyslu občanského práva (k tomu viz zásady uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 22 Cdo 5997/2017).
„ Jsou naplněny předpoklady pro zamítnutí změny žaloby dle judikatury NS v případě, kdy v okamžiku podání návrhu na změnu žaloby doposud nebyly provedeny žádné důkazy? Může soud zamítnout změnu žaloby výhradně s odůvodněním, že v řízení o změněné žalobě by bylo potřeba provést rozsáhlé dokazování, resp. je takové odůvodnění dostačující? V situaci, kdy soud prvního stupně zamítl změnu žaloby a následně v odůvodnění rozsudku o původní žalobě uvedl, že nárok dle návrhu změny žaloby by byl v zásadě oprávněný, je odvolací soud oprávněn se odvolacím bodem směřujícím proti tomuto postupu soudu nezabývat s odkazem na ust. §202 odst. 1 písm. c) nebo je povinen se tímto bodem zabýval jako jinou vadou řízení před soudem prvního stupně, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §212a o.s.ř.? Představuje rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, aniž by k takovému rozhodnutí byly splněny podmínky, resp. postup odvolacího soudu spočívající v odmítnutí přezkumu takové rozhodnutí soudu prvního stupně, porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod? “
Žalobkyně dne 7. 12. 2020 podala návrh na „připuštění žaloby formou jejího doplnění“; s odkazem na §95 o. s. ř. se domáhala, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena také povinnost upravit na své náklady stavbu vodní nádrže tak, aby z této nádrže nestékala voda na pozemky ve vlastnictví žalobkyně, a aby se tito žalovaní zdrželi toho, aby z jejich pozemků vnikala voda na pozemky žalobkyně. Tento návrh soudy zamítly a rozhodly jen o žalobě v původním znění. Tento postup soudů žalobkyně napadá dovoláním.
V této věci nešlo podle obsahu o návrh na připuštění změny žaloby (§95 o. s. ř.), ale o nový, kumulovaný návrh (žalobu); tak s ním mělo být naloženo. Nicméně rozhodnutí o tomto návrhu nemělo vliv na správnost rozhodnutí ohledně uplatněného nároku na odstranění stavby a nijak se jej nedotýká; jen tento nárok je předmětem posuzování přípustnosti dovolání. Žalobkyně ostatně měla možnost ihned po zamítnutí jejího návrhu na „změnu“ žaloby tento návrh uplatnit v samostatném řízení; tuto možnost má stále, aniž by bylo třeba rušit rozhodnutí o „odstranění stavby“. Tvrzenou újmu na právech dovolatelky tak nelze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí; ostatně jeho výrok na otázkách uvedených na tomto místě dovolatelkou vůbec nespočívá. Proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu