ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1562.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1562/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalovaným 1) obci Malovice, IČO 00250571, se sídlem v Netolicích, Malovice 5, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, a 2) M. J., narozené XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 220/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2021, č. j. 7 Co 1101/2020-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované 1). JUDr. Olgy Strakové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 C 220/2019-119, zamítl žalobu na určení, že žalobce a žalovaná 2) jsou „spoluvlastníky v zaniklém SJM nemovitostí – částí pozemků dle KN p. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 567 m 2 a pozemku dle KN p. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1680 m 2 , zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY, tak jak je vyznačeno geometrickým plánem GK P. D., XY, č. 136-567/2020 ze dne 27. 5. 2020“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II - IV).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 7 Co 1101/2020-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že „žaloba o určení, že žalobce a žalovaná 2) jsou spoluvlastníky v rámci zaniklého společného jmění manželů, a to pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem č. 136-567/2020, vyhotoveného P. D., se zamítá“ (výrok I), potvrdil výroky II - IV soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III - IV).
Proti výrokům I – III rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel zásadně nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů a má četné výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu. Namítá, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dále formuluje otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které doposud v praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Za otázky doposud dovolacím soudem neřešené považuje:
1. Zda je soud oprávněn požadovat po laikovi v oboru geodézie a kartografie, aby si sám
vyhodnotil geodetické zaměření parcel, resp. listiny o tomto zaměření.
2. Zda je stavebník doposud nepovolené stavby povinen dodatečně po získání stavebního povolení uvést stavebnímu úřadu, že stavbu zahájil před jeho získáním (obvinit sám sebe), tak aby se vystavil postižení pokuty za správní delikt proti stavebnímu zákonu, ač se zamlčením této skutečnosti může postižení pokutou vyhnout, a činí jej to zároveň automaticky nevěrohodným z hlediska tvrzení o datu zahájení stavby.
3. Zda lze považovat za věrohodný důkaz nepřátelské tvrzení bývalé manželky – žalované 2) ve vztahu k předmětu žaloby, která by měla při racionálním přístupu vystupovat rovněž na straně žalující, se kterou vede žalobce déle trvající spor ohledně vypořádání zaniklého společného jmění manželů, to vše za situace, kdy žalovaná 2), bývalá manželka žalobce, účelově prokazatelně zatěžuje majetek v zaniklém společném jmění manželů nesmyslně vysokými dluhy a exekucemi.
4. Zda je rozhodujícím datem pro počátek běhu vydržecí doby k části pozemků dotčených cizí stavbou okamžik zahájení stavebních prací, jak tvrdí žalobce, nebo okamžik dokončení stavby, jak uzavírají soudy obou stupňů.
Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nerespektovaly stávající judikaturu, kdy odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, a navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 1) navrhla dovolání odmítnout. Plně se ztotožnila se závěry nalézacích soudů. Dovolání žalobce obsahuje nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry, jeho nárok je neopodstatněný, neboť žalobci od počátku chyběla dobrá víra, že připlocené části pozemků tvoří součást jeho SJM. V řízení bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že výstavbu oplocení zahájil již na jaře 2007, a naopak bylo prokázáno, že oplocení vybudoval svévolně až v roce 2008. Žalobce nejpozději po zaměření stavby oplocení musel zjistit, že zasahuje na pozemky žalované 1). K vybudování oplocení na pozemcích žalované neměl žalobce žádný titul, nebyl v dobré víře, že mu oplocená část pozemků patří ani pozemky nedržel po zákonnou vydržecí dobu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu a na základě takového zjištění učinil následující právní závěry:
Žalobce a žalovaná 2) nabyli vlastnické právo k nemovitostem, a to pozemku parc. č. XY – orná půda o výměře 24074 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 10 222 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 279 895 m 2 , pozemku parc. č. XY – vodní plocha, rybník o výměře 2 141 m 2 , pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 4 684 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 905 m 2 , pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 815 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 9 937 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 3 239 m 2 , pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 928 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 21 235 m 2 , pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 2 233 m 2 , vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY. Žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k nemovitostem, a to pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1567 m 2 a pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 680 m 2 , vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY. To vše na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně vlastnických práv k pozemkové úpravě, o zrušení věcného břemene, o zřízení věcného břemene Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu XY, ze dne 16. 3. 2007, č. j. PÚ/K-06801/2003Jro/R2, přičemž vydání tohoto rozhodnutí o pozemkové úpravě předcházelo vytyčení hranic pozemků zahrnutých do pozemkové úpravy, k němuž došlo ve dnech 6. a 7. 12. 2006 protokolem o vytyčení hranic pozemku vypracovaným geodetickou kanceláří F. K., XY. Vytyčení bylo provedeno na podkladě projektu pozemkové úpravy a vytyčená hranice pozemku byla v terénu označena kulatými kolíky s červenou barvou.
Žalobce následně oplotil získané pozemky. Odvolací soud uzavřel, že ze zaměření skutečného provedení oplocení ve stavu ke dni 3. 7. 2008 provedeného F. L. (jehož zadavatelem byl žalobce) je zcela zřejmé, že oplocení vybudované žalobcem je provedeno částečně (v rozmezí 0,5 m – 3 m) na pozemcích žalované 1). Z uvedeného zaměření je tato skutečnost „naprosto zřejmá a srozumitelná“, a proto je vyloučeno, aby byl žalobce [a žalovaná 2)] od momentu, kdy se s uvedeným zaměřením seznámil, v dobré víře, že je vlastníkem připlocených předmětných částí pozemků ve vlastnictví žalované 1). K vydržení vlastnického práva žalobce k předmětným částem pozemkům žalované 1) tak nemohlo dojít.
Žalobce v dovolání především napadá proces dokazování před soudy nižších stupňů a skutkové závěry odvolacího soudu ohledně okamžiku výstavby oplocení.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové námitky, které dovolatel činí, tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
K otázce geodetického zaměření parcel ve vztahu k existenci kvalifikované dobré víry žalobce :
K otázkám existence kvalifikované dobré víry s ohledem na geodetické zaměření hranic pozemků dovolací soud opakovaně vysvětlil, že roli při posouzení dobré víry hraje i existence listin, které byly dotčeným osobám k dispozici, zejména katastrální mapa či geometrický plán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Hodnocení dobré víry držitele záleží vždy na konkrétních okolnostech dané věci a záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení; tu může dovolací soud zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená.
Lze uzavřít, že podle skutkového zjištění soudů v nalézacím řízení, vycházejícího z provedeného dokazování, kterým je dovolací soud vázán a které odpovídá obsahu geometrického plánu, vypracovaného F. L. ve stavu ke dni 3. 7. 2008, bylo z tohoto geometrického plánu zcela zřejmé a srozumitelné, kudy vede hranice mezi parcelami žalobce a žalované 1) a do jaké míry zasahuje stavba oplocení pozemky ve vlastnictví žalované 1). Přitom posouzení obsahu geometrického plánu (stejně jako dobré víry držitele) je vždy individuální a nelze je bez dalšího v dovolacím řízení učinit obsahem přezkumu prostřednictvím pouhého obecného tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nadto dovolací soud dodává, že dobrou víru držitele automaticky nevylučuje, že si nenechá nabytý pozemek odborně zaměřit (např. geometrem), nicméně pokud již taková listina, ze které jsou vlastnické hranice pozemků patrny, existuje (zejména katastrální mapa, geometrický plán), je taková listina způsobilým podkladem pro hodnocení dobré víry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017).
Odvolací soud na základě správně zjištěného skutkového stavu v nalézacím řízení učinil právní závěr, který z pohledu dovolacího soudu není zjevně nepřiměřený, a proto není dovolací soud oprávněn jej zpochybnit.
K dovolatelem namítanému odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011:
Rozhodnutí odvolacího soudu je s dovolatelem uvedeným rozhodnutím zcela v souladu. Dovolatelem namítaný rozsudek se zabývá otázkou oprávněnosti držby v případě, že se držitel chopí i (části) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil. Taková držba je oprávněná pouze v případě, že držitel byl po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu i část sousedního pozemku patří.
Na základě zjištěného skutkového stavu v řešené věci však dovolatel mohl být v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo ke sporným částem pozemků ve vlastnictví žalované 1) pouze v období od 16. 3. 2007 do 3. 7. 2008, kdy k tomuto datu došlo k zaměření stavby oplocení F. L., přičemž objednatelem tohoto zaměření byl sám žalobce. Od tohoto momentu nemohl být žalobce v dobré víře, jelikož ze zaměření oplocení je patrné, že zasahuje na pozemky ve vlastnictví žalované 1).
Závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, nijak se od ní neodchyluje a právní závěry učiněné odvolacím soudem nejsou zcela nepřiměřené, tudíž dovolací soud není oprávněn je zpochybňovat.
Pokud dále dovolatel uvádí otázky, které dle jeho názoru dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, konkrétně zda se stává stavebník nevěrohodným v posouzení data počátku stavby, pokud zamlčí stavebnímu úřadu datum skutečného zahájení stavby, aby se vyhnul pokutě, zda lze považovat nenávistná tvrzení manželky za věrohodná či zda je rozhodujícím datem pro počátek běhu vydržecí doby k části pozemků dotčených cizí stavbou okamžik zahájení stavebních prací, nebo okamžik dokončení stavby , dovolací soud poznamenává, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Jak již bylo uvedeno shora – od roku 2008, konkrétně od momentu, kdy se žalobce seznámil s obsahem geometrického plánu, vypracovaného F. L., který znázorňuje průběh stavby oplocení ve stavu ke dni 3. 7. 2008, došlo k zániku dobré víry žalobce, v důsledku čehož nemohl nabýt vlastnické právo k částem pozemků ve vlastnictví žalované 1), vydržením. Proto by bylo řešení výše zmiňovaných otázek čistě akademické, neboť na jejich posouzení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatel napadl výroky I - III rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolání obsahově směřuje toliko proti výroku I, kterým byl pouze přeformulován výrok I rozsudku soudu prvního stupně a jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce a žalovaná 2) jsou spoluvlastníky v rámci zaniklého společného jmění manželů, a to pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem. Samotné dovolání je pak z převážné části postaveno na rozporování zjištěného skutkového stavu, dovolatel však pomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, pročež dovolací soud není oprávněn zjištěný skutkový stav jakkoliv přezkoumávat. Obdobně pak k přípustnosti dovolání samo o sobě nepostačuje tvrzení, že soudy učiněné skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, aniž by přitom byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání. V daném případě námitky směřovaly do procesu zjišťování a hodnocení skutkového stavu především ohledně skutečností, které se měly vztahovat k době výstavby plotu a jeho faktického umístění v terénu. K tomu dovolatel vztáhl několik otázek, na nichž však řešení projednávané věci není vůbec založeno.
Odvolací soud správně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil a své úvahy řádně odůvodnil. Dovolací soud se s právním posouzením odvolacího soudu zcela ztotožňuje a neshledává jím zjištěné skutkové závěry v rozporu s provedeným dokazováním. Závěry, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, nejsou nikterak nepřiměřené.
Námitky žalobce nejsou důvodné, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlil a jeho závěry jsou s ustálenou rozhodovací praxí zcela v souladu.
Zcela nad rámec rozsahu podaného dovolání Nejvyšší soud dodává, že od 1. 1. 2014, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zavádí ve vztahu k vydržení institut tzv. řádné držby. Řádná držba je taková, která se opírá o právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva. Je-li tímto důvodem právní jednání (zpravidla smlouva), musí být platné; nestačí domnělý (putativní) právní důvod, o který jde v případě, že držitel jedná v omluvitelném omylu, že tu takový důvod je, ani smlouva absolutně neplatná. Je lhostejné, zda jde o omyl skutkový (například někdo má za to, že jeho právní zástupce uzavřel určitou smlouvu, ač ve skutečnosti se tak nestalo) nebo o omyl právní (někdo má pro neznalost zákona smlouvu za platnou). K tomu srov. SPÁČIL, Jiří. §991 [Řádná držba]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§9761474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 93.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 8. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu