ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1709.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1709/2022-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. P., narozeného XY, bytem XY, b) J. V., narozené XY, bytem XY a c) L. F., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na zámecké 7, proti žalovaným: 1) R. P., narozenému XY a 2) H. Š. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Markem Hejdukem, advokátem sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částek 72 449,07 Kč s příslušenstvím, 18 112,27 Kč s příslušenstvím a 18 112,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 15/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021, č. j. 55 Co 164/2021-286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) a žalobkyní b) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit každý rovným dílem žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 2 788 Kč a žalobkyni c) 2 788 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Tomáše Chlosta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 13 C 15/2017-228, uložil původnímu žalovanému 1) J. P., narozenému XY a zemřelému 6. 11. 2021, naposledy bytem XY, povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) 29 810,447 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni c) 7 452,611 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok II). Ve vztahu mezi původním žalovaným 1) J. P. a žalobkyní b) žalobu zamítl (výrok III). V rozsahu stanovení povinnosti původnímu žalovanému 1) J. P. zaplatit žalobcům dalších 35 186,0142 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok IV). Původnímu žalovanému 2), nyní označenému jako žalovaný 1), R. P., uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) 7 452,6111 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok V) a žalobkyni c) 1 863,15279 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok VI). Ve vztahu mezi žalovaným R. P. a žalobkyní b) žalobu zamítl (výrok VII). V rozsahu stanovení povinnosti žalovanému R. P. zaplatit žalobcům dalších 8 796,50607 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok VIII). Původní žalované 3), nyní označené jako žalovaná 2), H. Š. uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) 7 452,6111 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok IX) a žalobkyni c) 1 863,15279 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok X). Ve vztahu mezi žalovanou H. Š. a žalobkyní b) žalobu zamítl (výrok XI). V rozsahu stanovení povinnosti žalované H. Š. zaplatit žalobcům dalších 8 796,506 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok XII). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XIII až XVII).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 55 Co 164/2021-286, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že původně žalovanému 1) J. P. uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a c) „společně a nerozdílně“ 72 449,07 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení a žalovanému R. P. a žalované H. Š. uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a c) „společně a nerozdílně každému“ 18 112,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení i o nákladech řízení státu (výroky II až IV a VI). Řízení o odvolání ve vztahu k žalobkyni b) zastavil (výrok V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právním posouzení otázky procesního práva, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně uvádí, že odvolací soud „svévolně“ rozhodl sám o otázce nákladů na úpravu elektrických rozvodů, k níž je třeba odborných znalostí podle §127 odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu zejména vytýkají, že pochybil, přiznal-li žalobcům náhradu nákladů vynaložených na opravu elektrických rozvodů ve společném domě. Tvrdí, že odvolací soud při svém hodnocení vyšel pouze z některých důkazů, zatímco ostatní důkazy nevzal v potaz a „de facto si posoudil otázku bezpečnosti elektrických rozvodů sám“ (jejich opravu vyhodnotil jako nezbytně nutnou), aniž by k takovému posouzení přizval znalce z oboru. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze kterého citují: „III. Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Může přitom vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu.“
Dále namítají, že nikdy nedali souhlas k opravě fasády. Odvolací soud však dospěl k jinému a podle nich nesprávnému závěru, že s opravou fasády souhlasili.
Poukazují také na skutečnost, že i soud prvního stupně se odklonil od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1509/2007 nebo sp. zn. 28 Cdo 3316/2009), když dospěl k závěru, že nárok na kompenzaci zhodnocení podílů mohou žalobci uplatňovat dříve, než zanikne spoluvlastnictví.
Rovněž tvrdí, že nebyl řádně vymezen předmět řízení, neboť žalobci jasně neuvedli, z jakého titulu se domáhají zaplacení žalovaných částek. Není zřejmé, jakých vynaložených nákladů se žalobci domáhají a proč, zda jde o náklady na záchranu věci, zhodnocení, či bezdůvodné obohacení. K tomu poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2466/2018.
V závěru dovolání odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci a) a c) ve vyjádření k dovolání uvádí, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a námitky dovolatelů za nedůvodné. Navrhují, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Žalobkyně b) se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé vymezují předpoklad přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právním posouzení otázky procesního práva, která měla být odvolacím soudem posouzena jinak.
Z požadavku, aby dovolací soud vyřešil nebo posoudil jimi vymezenou právní otázku jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, je přitom zjevné, že taková interpretace významově neodpovídá §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz) ]. Podle tohoto předpokladu přípustnosti dovolání totiž má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, a jde tedy o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V nyní posuzované věci je však obsahem podaného dovolání požadavek dovolatelů, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, kterou nesprávně vyřešil odvolací soud.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nerespektoval pravidlo zakotvené v §127 odst. 1 o. s. ř., neboť sám posoudil skutečnost (bezpečnost elektrických rozvodů), k níž je třeba odborných znalostí. Tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ve skutečnosti se dovolatelé prostřednictvím této námitky pouze pokouší zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění, jež se týkaly toho, zda byly elektrické rozvody v takovém stavu, že musela být provedena jejich úprava. Dovolací přezkum je však, jak bylo uvedeno výše, ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
Dovolatelé rovněž svými námitkami zpochybňují proces hodnocení důkazů, neboť tvrdí, že odvolací soud vyšel pouze z některých důkazů, zatímco ostatní důkazy vůbec neposuzoval. Již v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Soud přitom není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že ohledně stavu elektrických rozvodů vyšel odvolací soud ze zprávy revizního technika J. B. ze dne 15. 7. 2015 a z jeho výslechu, z nichž jednoznačně vyplynul havarijní stav elektrických rozvodů a s tím spojená nutnost provedení jejich úprav.
Ani další námitky dovolatelů - že nesouhlasili s opravou fasády, zatímco odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění, a to že k opravě fasády dali konkludentní souhlas - nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jde opět pouze o námitky vytýkající odvolacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, jež nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že se odvolací soud odklonil od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že mlčení neznamená projev konkludentního souhlasu. Dovolatelé totiž neuvádí, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit a nevymezují tudíž řádně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatelé, že se i soud prvního stupně odklonil od judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že nárok na kompenzaci zhodnocení podílů mohou žalobci uplatňovat dříve, než zanikne spoluvlastnictví, tak zcela opomíjí skutečnost, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně neupravuje. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. K otázce souhlasu spoluvlastníka s investicí do společné věci, vynaložené druhým spoluvlastníkem, se pak Nejvyšší soud souhrnně vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2012 (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 125/2011).
Dovolání není projednatelné ani ohledně procesní výtky, že nebyl dostatečně vymezen předmět řízení, neboť ve vztahu k ní dovolatelé nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nepřípadná je konečně i námitka dovolatelů týkající se absence řádného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uzavřel: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017). V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího odůvodněno zcela srozumitelně a nelze je označit za nepřezkoumatelné. Odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce.
Blíže se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou dovolatelů směřující do nákladů řízení, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobci a) a c) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu