ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1933.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1933/2022-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. V. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) Š. H. , narozenému XY, bytem XY, a 2) E. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o vzájemném návrhu žalovaných na uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 161/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2022, č. j. 30 Co 60/2021-537, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Kočího, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha- západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 C 161/2016-357, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 12. 2021, č. j. 10 C 161/2016-484, zamítl vzájemnou žalobu žalovaných, aby bylo žalobkyni uloženo zdržet se zásahů do vlastnického práva žalovaných spočívajícího ve stínění, spadu prachu a pylu, přerůstání větví a kořenů, vše pocházejícího z živého plotu tvořeného tújemi umístěného na jihozápadní straně pozemku p. č. XY v k. ú. XY a dále zásahu do vlastnického práva spočívajícího v působení hluku ze zavlažovacího systému umístěného na pozemku žalobkyně p. č. XY v k. ú. XY v době mezi 22. hodinou večerní a 6. hodinou ranní, a aby bylo žalobkyni uloženo zdržet se imisí spočívajících v ptačím zpěvu a spadu trusu pocházejícího ze živého plotu žalobkyně tvořeného tújemi na jihozápadní straně jejího pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Ve věci šlo o kumulaci několika nároků na ochranu proti imisím (§1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“); žalobu podala původně I. V. M., žalovaní však vzájemným návrhem uplatnili nároky na ochranu proti několika různým imisím (objektivní kumulace nároků či „žalob“), a ty jsou výlučným předmětem dovolacího řízení, jakož i předcházejícího odvolacího řízení. V souladu s předchozím postupem odvolacího soudu jsou osoby, uplatňující žalobou tvrzené právo, označované v tomto rozhodnutí jako „žalovaní“, a jejich odpůrkyně jako „žalobkyně“, i když věcně mají v této fázi řízení opačné procesní role.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaných není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. Podrobně nyní tuto otázku vysvětluje též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22.
Již v předchozím rozsudku v této věci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2573/2019, dovolací soud upozornil, že jde o objektivní kumulaci nároků, každý z nich má samostatný skutkový základ, a proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání u každého z těchto nároků zvlášť (z toho se jasně podává, že takto měli postupovat i dovolatelé). Uvedl též, že předpoklad přípustnosti v dovolání není exaktně formulován, a že celý text dovolání (stejně jako předchozí odvolání žalovaných) je podán „nepříliš přehledně a jasně“. Těmto vadám se další dovolání žalovaných nejen že nevyhnulo, ale ještě je prohloubilo. Dovolání sice předkládá „judikaturní otázky“, neuvádí však, s jakým předpokladem přípustnosti dovolání je spojuje. Cituje §237 o. s. ř. a poté uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ (to však není předpoklad přípustnosti dovolání, ale dovolací důvod - §241a odst. 1 o. s. ř.) a „dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak“. Zde dovolání patrně vychází z textu §237 o. s. ř., avšak nesprávně jej vykládá. Zjevně žádá, aby právní otázka byla posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Jiný předpoklad přípustnosti dovolání není výslovně vymezen.
V dovolání je odkaz na tři rozsudky Nejvyššího soudu, a z jeho obsahu se výkladem podává, že podle dovolatelů se od právních názorů tam uvedených měl odvolací soud odchýlit; ani v této části není předpoklad přípustnosti dovolání výslovně vymezen, s velkou mírou benevolence lze však usoudit, že dovolatelé ji spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Napadené rozhodnutí není s těmito rozsudky v rozporu.
Dovolatelé uvádějí: „Jak bylo již založeno judikaturou NS ČR sp. zn. 22 Cdo 636/2014, posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§1013 odst. 1 o. z.), je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Veřejnoprávní předpisy mají při posuzování, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva, pomocnou roli. Je zřejmé, že v daném případě odvolací soud rezignoval na princip soudcovského uvážení a přidržel se bezezbytku veřejnoprávních norem“.
Tak tomu však není, neboť odvolací soud věc též posoudil nejen z hlediska veřejnoprávních limitů, ale i z hlediska míry přiměřené poměrům (body 16, 19, 20). Rozpor s citovaným rozhodnutím tak není dán.
Dále lze z obsahu dovolání dovodit tvrzení rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ve kterém se uvádí: „Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech“. Dovolatelé tvrdí, že soudy se nezabývaly existencí takových důvodů pro vyšší ochranu žalovaných. Touto otázkou se však odvolací soud zabýval, byť výsledek jeho úvah je pro žalované negativní (bod 19 rozsudku). Navíc uvedené rozhodnutí se týká možnosti považovat za relevantní imisi tu, která překročuje limit stanovený veřejným právem, nikoliv však míru přiměřenou poměrům; nabylo ani zjištěno, že by imise způsobená stíněním podstatně omezovala obvyklé užívání pozemku žalovaných (§1013 odst. 1 o. z.).
Konečně dovolatelé v souvislosti s tvrzením žalobkyně, že živý plot ji brání proti pohledům z nemovitosti žalovaných, odkazují na „judikát NSS ČR sp. zn. 2 As 168/2016“ a „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3778/2015“. V této věci však předmětem řízení není obtěžování žalobkyně pohledem, ale imise stíněním živým plotem; důvod, pro který žalobkyně živý plot v určité výšce zřídila, není za situace, kdy stínění, resp. obtěžování pylem z tohoto plotu, nepřekračuje míru přiměřenou poměrům a neomezuje obvyklé užívání pozemku, právně významný.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky proti hodnocení výpovědi svědka M. Skutkové námitky nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Soud přitom při hodnocení tohoto důkazu nevystoupil z mezí, které mu pro dokazování dává §122 a násl. o. s. ř.
S ostatními otázkami, které kladou dovolatelé Nejvyššímu soudu bez vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, se dovolací soud nemohl zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu