ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1973.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1973/2021-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovaným 1) A. K. , narozené XY, a 2) M. K. , narozenému XY, obou bytem v XY, a zastoupeným JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, o zřízení služebnosti stezky, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 146/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. února 2021, č. j. 58 Co 146/2020-399, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Forala, advokáta se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 2 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Forala, advokáta se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Po zrušení původního rozhodnutí ve věci rozsudkem Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. 5. 2017, č. j. 58 Co 290/2016-138, se Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) věcí opětovně zabýval a rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, č. j. 9 C 146/2015-356, tak, že zřídil služebnost stezky k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v obci XY (dále jen „služebný pozemek“), vymezené geometrickým plánem č. 520-104/2016 ze dne 4. 4. 2016 zpracovaným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Petrem Čechem, a to ve prospěch pozemků parc. č. XY a XY nacházejících se v k. ú. XY, v obci XY (dále jen „panující pozemky“) – (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalovaným 12 733 Kč odpovídající hodnotě služebnosti zřízené výrokem I tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 58 Co 146/2020-399, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal zřízení služebnosti stezky v části služebného pozemku, vymezené geometrickým plánem ze dne 4. 4. 2016, č. 520-104/2016, zpracovaným Ing. Petrem Čechem, a to ve prospěch panujících pozemků, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení jednak otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak otázek, které dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci. Zaprvé se táže, zda pojem uzavřený prostor podle §1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - (dále jen „o. z.“) zahrnuje pouze technicky oddělený prostor znemožňující vstup cizích osob, nebo jde o jakýkoli prostor, o němž to vlastník prohlásí. Zadruhé předkládá otázku výkladu pojmu hrubé nedbalosti podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, neboť nezohlednil aspekty vypovídající o vnitřním psychickém stavu žadatele nezbytné cesty ve vztahu ke způsobení nedostatku přístupu ke svým nemovitostem. Zatřetí s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 uvádí, že se odvolací soud dopustil zjevně nepřiměřené úvahy při posouzení možnosti zbudování nového vstupu. Začtvrté se měl odvolací soud odchýlit např. od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 při poměřování újmy, která by povolením nezbytné cesty vznikla žalovaným, a výhody nabyté žalobcem ve smyslu §1032 odst. 1 písm. a) o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí nemůže být překvapivé, neboť byl žalobce nepochybně s obsahem jejich odvolání seznámen. Mimo jiné zastávají názor, že zřízením nezbytné cesty přes jejich pozemek by došlo k upřednostnění zájmu žalobce, který si může zřídit přístup z veřejné komunikace stavební úpravou svého domu, a není proto důvod jím žádanou nezbytnou cestu povolit. Náklady nutné pro zřízení přístupu k veřejné komunikaci nepovažují za nepřiměřeně vysoké. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předkládá otázku výše nákladů na zbudování nového vchodu do svého domu. Úvahy odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřené, neboť podle něj ignorují některé skutečnosti, které vyplynuly z dokazování.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), vyložil, že soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti na základě §1029 a násl. o. z. jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Nejvyšší soud dovodil, že soud nemůže věcné břemeno nezbytné cesty zřídit, může-li žalobce k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Přičemž nelze zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních úprav, tedy bez určitých nákladů (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2605/19).
I v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. je použitelný závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněného pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podle něhož při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Proto v případě, že vlastník stavby má možnost zřídit přístup ke stavbě bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, např. zřízením nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. V případě, že zřízení nového přístupu vlastníkem stavby bude nákladné, jde již jen o soukromý majetkový zájem, který nelze uspokojit na úkor jiného vlastníka zřízením nezbytné cesty; navíc zde nebudou zákonné podmínky pro zřízení tohoto práva, které jsou dány jen v případě, že „přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak“. Přístup nelze zajistit jinak i v případě, že zajištění takového přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou zpravidla mnohonásobně převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Půjde však jen o zcela ojedinělé případy. Technická možnost zřídit přístup jinak je nevýznamná i v případě, že vytvoření jiného přístupu (např. nového vchodu do budovy) by nedovoloval obecně závazný právní předpis, resp. rozhodnutí oprávněného orgánu.
V projednávané věci ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že žalobce je vlastníkem panujících pozemků, na nichž se nachází rodinný dům se zahradou. Žalovaní vlastní kromě služebného pozemku, který slouží jako předzahrádka, také pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům, a pozemek parc. č. XY, který je zahradou. Nemovitosti žalovaných spolu aktuálně tvoří jeden funkční celek. Všechny pozemky účastníků řízení spolu v minulosti tvořily jednolitý celek a vznikly dělením původních pozemků, které patřily rodičům žalované 1) a prarodičům žalobce a žalovaného 2). Bylo dlouhodobě zavedeno, že do domu, jenž je součástí panujícího pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný dům“), se vstupovalo z boční strany, tj. ze služebného pozemku. Původně existující vstup (vrata) z veřejné cesty přímo do předmětného domu byl právním předchůdcem žalobce zazděn, a to v době, kdy právnímu předchůdci náleželo vlastnické právo i ke služebnému pozemku. Zbudování nového vchodu do předmětného domu v místě zazděných vrat je technicky proveditelné, přičemž nezbytné náklady na takovou stavební úpravu se pohybují v rozmezí 84 000–107 000 Kč. Co se týče pozemků žalovaných, jen znehodnocení „tržní“ ceny pozemků (bez zohlednění rodinného domu) zřízením služebnosti stezky činí 33 000 Kč.
Těmito skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nepřípustné jsou proto námitky dovolatele, jimiž zjištěný skutkový stav zpochybňuje. Jedná se zejména o námitky vztahující se k výši nákladů, které bude nutné na zbudování nového vchodu do předmětného domu vynaložit. V tomto rozsahu je tak třeba argumentaci žalobce považovat za nepřípustnou polemiku se skutkovým stavem, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Naznačuje-li dovolatel nesprávnou aplikaci norem procesního práva (§118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), pak v této souvislosti nikterak nevymezil přípustnost dovolání, pročež se dovolací soud předmětnou námitkou po věcné stránce nemůže zabývat. Ostatně odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení povinností tvrzení a důkazní, ale na závěru o zjištěném skutkovém stavu opírajícím se o tvrzené skutečnosti, takže neměl důvod postupovat podle §118a o. s. ř.
Po právní stránce odvolací soud vyšel z toho, že nezbytnou cestu lze zřídit jedině tehdy, pokud vlastník nemovité věci ji není schopen řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. V dané věci přitom shledal, že panující pozemky s veřejnou cestou dostatečně spojeny jsou, neboť si žalobce může zřídit vchod do předmětného domu (který ostatně v minulosti již existoval, než jej zazdil právní předchůdce žalobce) ze strany veřejné komunikace, a proto nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 o. z. Nezbytné náklady takové stavební úpravy pohybující se v rozmezí
84 000–107 000 Kč porovnal s případným znehodnocením pozemků žalovaných (33 000 Kč bez zohlednění rodinného domu) a zohlednil také komfort bydlení a soukromí žalovaných. Dospěl k závěru, že v souzené věci náklady na zajištění vchodu ze strany veřejné komunikace mnohanásobně nepřevyšují újmu způsobenou žalovaným zřízením nezbytné cesty, a proto je lze po žalobci spravedlivě požadovat.
Dovolací soud neshledává úvahy odvolacího soudu v tomto rozsahu za zjevně nepřiměřené, pročež tyto v dovolacím přezkumu obstojí. Ačkoli dovolatel považuje úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené v otázce výše nákladů, které by bylo nutno vynaložit na zřízení nového vchodu do předmětného domu, z obsahu dovolání nevyplývá, že by částku vyčíslenou odvolacím soudem, tj. 84 000–107 000 Kč, považoval za nepřiměřenou. Jeho argumentace směřuje k vlastnímu vyčíslení nezbytných nákladů s ohledem na jím deklarované potřeby panujících nemovitostí – k tomu viz výše o nepřípustných námitkách skutkové povahy.
Uvádí-li žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť se vypořádal se závěrem znaleckého posudku Ing. Jiřího Svobody o výši nákladů na zbudování nového vstupu do předmětného domu pouze tím, že shledal náklady jím vyčíslené za „zcela přesahují rámec nezbytných nákladů“, není mu možné přisvědčit. Svou povahou jde o tvrzenou vadu řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě z jiného důvodu přípustného dovolání, která ale sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
Odvolací soud nadto jasně vysvětlil, že výše nákladů se liší podle toho, jak komfortní spojení by žalobce požadoval – zda by spočívalo pouze ve zbudování vstupních dveří či průjezdu nebo v citelném zásahu do aktuální dispozice vnitřních místností domu. Skutečnost, že odvolací soud vyšel toliko z nákladů, které by bylo třeba vynaložit nezbytně, nečiní jeho úvahy ani nepřezkoumatelné ani zjevně nepřiměřené. I z dovolací argumentace žalobce, podle níž požaduje zajištění přístupu k panujícím pozemkům v takové kvalitě, v jaké mu bylo umožněno je užívat s přístupem přes služebný pozemek, je přitom patrné, že se domáhá povolení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení panujících pozemků s veřejnou komunikací. Povolení nezbytné cesty za tímto účelem však zákon č. 89/2012 Sb. výslovně vylučuje v §1032 odst. 1 písm. c). Argumentuje-li dovolatel potřebou údržby a péče o zahradu, odvolací soud jej odkázal na řešení podle §1021 o. z., přičemž tento závěr dovolatel dovoláním relevantně nenapadl, načež dovolací soud není ani oprávněn jej přezkoumat.
Co se týče námitky dovolatele o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud neposkytl žalobci možnost k návrhu na doplnění dokazování ve vztahu ke zhoršenému statickému stavu budovy a výši nákladů na zřízení nového přístupu se zohledněním statického stavu budovy, tak ani jí přisvědčit nelze. I zde platí, že jde o tvrzenou vadu řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě z jiného důvodu přípustného dovolání, která ale sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nadto překvapivé není. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
Žalovaní v řízení před soudem prvního stupně a dále také v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně argumentovali existujícím dostatečným přístupem panujících nemovitostí s veřejnou cestou, tj. možností zbudování vchodu do předmětného domu. Žalobci byla tato argumentace bez pochyb známa. O tom svědčí i to, že sám na danou argumentaci žalovaných ve vyjádření k odvolání reagoval a v průběhu řízení předložil vlastní znalecký posudek vyčíslující výši potřebných nákladů na zbudování domu. Přisvědčil-li odvolací soud argumentaci žalovaných, s níž byl žalobce seznámen, nelze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé.
Vzhledem ke skutečnosti, že závěr o existenci dostatečného přístupu na panující pozemky z veřejné cesty v dovolacím řízení obstojí, přičemž jde o důvod, který by sám o sobě postačil k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty, dovolací soud se dalšími v dovolání vymezenými otázkami a námitkami vztahujícím se k důvodům dalším [tj. překážkami povolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2] nezabýval, neboť věcný přezkum napadeného rozhodnutí na jejich základě již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání žalobce je proto nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu