ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.205.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 205/2022-321
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému A. S. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 82/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, a Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku v rozsudku uvedeného, na němž je vybudována část zděné přístavby, sousedící s pozemkem st. parc. č. XY, vše v k. ú. XY a obci XY. Uvedl, že je od 27. 4. 2007 výlučným vlastníkem pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – objekt k bydlení v k. ú. XY; od roku 1992 byl tento pozemek v bezpodílovém vlastnictví, později ve společném jmění manželů
– žalobce a jeho bývalé manželky. Žalobce po celou dobu nemovitosti užíval, udržoval stavbu a prováděl terénní úpravy. Okolo celého pozemku žalobce je pozemek žalovaného par. č. XY (ostatní plocha) o výměře 1396 m². Žalobce se rozhodl přistavit přízemní zděnou stavbu s pultovou střechou; stavební povolení mu bylo vydáno dne 19. 4. 2005 a byla jím povolena stavba „Přístavba kolny – Hájenka XY“ na stavební parcele č. XY o rozměrech 11,5 x 3 m. I po dokončení prací byla majitelem pozemku parc. č. XY osoba odlišná od žalovaného, se stavbou nebyl žádný problém.
Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY ke dni 1. 6. 2015; dne 29. 3. 2017 podal na stavební úřad podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, terénních úprav a zařízení, s tím, že stavba stojí i na jeho pozemku. Řízení není doposud skončeno. Žalobce je přesvědčen, že jednal v dobré víře, že staví na svém. Je možné, že chybou měření došlo k přestavku, nicméně to bylo na místě, které rodina žalobce dlouhou dobu v dobré víře užívala, a toto užívání nebylo nikdy zpochybněno. Žalobce během času danou část nemovitosti vydržel; že se část jeho stavby nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY, zjistil až v roce 2017 od Městského úřadu v Žacléři. S předmětnou nemovitou věcí nakládal jako s vlastní, byl v dobré víře, že mu věc patří a věc držel po dobu více než 10 let.
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, žalobě vyhověl, a výrokem I určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je vybudována část zděné přístavby, a to v rozsahu dle geometrického plánu, který je součástí rozsudku. Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
Vzhledem k tomu, že k vydržení mělo dojít v roce 2002, posuzovaly soudy podmínky vydržení podle §130 odst. 1 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. („obč. zák.“)
– viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Při hodnocení otázky, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že součástí nabytého pozemku je i sporný pozemek, vyšel z toho, že „žalobce kupoval rekreační objekt zasazený ve svahu, ve kterém byla v okolí umístěna jen tato nemovitost. Jeho právní předchůdci užívali nemovitost až ke svahu, započali tam se stavbou zděných kůlen. Vlastník pozemku parc. č. XY žádným způsobem rozsah užívání nezpochybňoval. V terénu, v němž se nemovitost nachází, je nutno dospět k závěru, že žalobce mohl být i objektivně v dobré víře, že jeho pozemek sahá až ke svahu. Nebylo zjištěno nic, co by mělo u žalobce až do doby stavebního řízení zahájeného žádostí žalobce o vydání stavebního povolení na přístavbu kolny doručené stavebnímu úřadu 8. 4. 2004, konkrétně do místního šetření ze dne 28. 5. 2004, vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda mu pozemek patří až ke svahu. Žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu. Aniž by bylo přihlíženo k dobré víře jeho právních předchůdců, stal se tak nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem, oprávněná držba trvala více než 10 let, neboť až v roce 2004 byly v rámci řízení před stavebním úřadem činěny úkony, které mohly dobrou víru narušit.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil v zásadě správné skutkové závěry a také jeho právní závěry jsou správné. Žalobce a jeho tehdejší manželka zcela důvodně měli za to, že pozemek, na němž byly vybudovány kolny přiléhající k domu č. p. XY, i vzhledem k rozsahu obestavěné plochy, je pozemkem st. parc. č. XY. Stejné mínění pak důvodně měli i ohledně části pozemku ve svahu přiléhajícího ke kolnám z levé strany (při pohledu odspodu na nemovitost), kterou již jejich právní předchůdci (L. H. a J. H.) užívali, zejména pro výsadbu ovocných stromků. Žalobce a jeho bývalá manželka v užívání této části pozemku pokračovali tím způsobem, že užívali kolny a udržovali pozemek (sekali trávu a nálety a vysazovali zde ovocné stromky a květiny). Po dobu plynutí vydržecí doby, tj. od 5. 10. 1992 do 5. 10. 2002, nebyli ve výkonu svého práva žádným způsobem rušeni, tehdejší vlastník pozemku parc. č. XY (právní předchůdce žalovaného) se sám ani držby sporné části pozemku v označené době neuchopil. Dnem 5. 10. 2002 se tak ze zákona stali vlastníky části pozemku parc. č. XY, části nyní vymezené geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této věci dovolatel vymezuje přípustnost dovolání takto: „Přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Tyto otázky však nepodává v zobecněné formě (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18, přiměřeně použitelné i na předpoklad přípustnosti dovolání uplatněný v této věci). Dovolatel jen uvádí výtky k posouzení věci odvolacím soudem a judikaturu, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu. Nicméně vymezení některých právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, se podává z obsahu dovolání, a to v těch jeho částech, kde dovolatel uvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterými má být napadené rozhodnutí v rozporu, a tento rozpor konkretizuje. Jde o otázku, zda žalobce mohl být v dobré víře, když si nijak neujasnil, kudy vede hranice nabytého pozemku, a tak jeho dobrá víra nemůže být objektivní (např. „rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99“), dále o to, že soudy vůbec nezjistily, zda se žalobce a jeho tehdejší manželka vůbec ujali držby, zda měli „animus et corpus“ („rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 728/2002“), a vytýká, že soudy nezvážily poměr nabytého a skutečně drženého pozemku (viz „např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 301/2000“). Dobrou víru žalobce zpochybňuje i na základě jím podaného skutkového stavu věci (podává faktické poměry na pozemku a upozorňuje na to, že v terénu jeho přirozené hranice nebyly nijak vymezeny; pozemek nebyl oplocen). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to podmínky vydržení vlastnického práva (§130 odst. 1, §134 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Dovolací soud se zabýval proto jen těmi dovolacími námitkami, u kterých byla přípustnost řádně vymezena; protože dovolání je přípustné, mohl přihlédnout i k vadám, uvedeným v §242 odst. 3 o. s. ř.
K přesvědčení žalobce o průběhu hranice sporného pozemku:
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud posoudil dobrou víru držitele – žalobce – v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Žalobce se nijak nepřesvědčil, kudy vede hranice pozemku, který kupoval.
K tomu soud prvního stupně uvedl: „Žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu.“ Jakým způsobem založila kupní smlouva dobrou víru ohledně hranic nabytého pozemku, soud nevysvětlil. Odvolací soud (bod 7 odůvodnění) k tomu uvedl: „Ve své účastnické výpovědi žalobce odkázal na skutečnosti, které uvedl v doplnění tvrzení k otázce užívání svahu nalevo od kůlny. Uvedl, že ohledně kůlny jim předchozími vlastníky bylo řečeno, že patří k rekreačnímu objektu a že k němu patří také pozemek, na němž jsou kůlny postaveny. Když dům kupovali, prodávající jim neukazoval, kde jsou hranice pozemků, ploty tam nebyly, jen zvenku ukazoval, že je to až k rybníčku, k prameni, kde se bere voda.“ Z rozhodnutí se jednoznačně nepodává, že by si žalobce nechal průběh hranice pozemku alespoň v terénu ukázat.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., účinného v době, kdy k vydržení mělo dojít, je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
V usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016, Nejvyšší soud uvedl: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). K tomu lze poznamenat, že – jak ostatně uvedl i soud prvního stupně – k běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří, že se seznámí s jeho hranicemi. Judikatura Nejvyššího soudu sice připouští i možnost uchopení se držby části sousedního pozemku v dobré víře, jde však o případy, kdy s ohledem na okolnosti věci nemá držitel důvod pochybovat o tom, že hranice držby je totožná s hranicí vlastnickou a vyžadovat další upřesnění hranice, např. jejím vytýčením či nahlédnutím do katastru nemovitostí (např. převodce předá nabyvateli oplocený pozemek, a sousedé po vydržecí dobu nemají proti jeho držbě v tomto rozsahu námitky). Teprve jde-li o případ, kdy i při zachování běžné opatrnosti mohl být nabyvatel objektivně přesvědčen, že hranice, ve kterých mu převodce předal držbu pozemku, odpovídají hranicím vlastnickým, je třeba ještě zvažovat, zda dobrou víru nevylučuje poměr plochy skutečně nabytého a drženého pozemku. Dovolací soud již opětovně konstatoval, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (viz např. rozsudek ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Je-li poměr plochy nabytého a drženého pozemku významný (nicméně judikatura tu přihlíží k specifickým poměrům každé věci a připouští výjimečně i vyšší rozdíl), musí to objektivně založit pochybnosti držitele a vylučuje to jeho oprávněnou držbu. To ovšem platí přiměřeně i o hranicích pozemku; neukáže-li jim je převodce a nejsou-li v terénu nijak viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že nabyvatel se o nich přesvědčí.“ Rozhodnutí odvolacího soudu není s těmito závěry v souladu.
Dovolací soud nezpochybňuje to, že nerušené užívání pozemku žalobcem (resp. po nějakou dobu i jeho bývalou manželkou) je skutečností nasvědčující tomu, že on i původní vlastník sousedního pozemku (předchůdce žalovaného) měli za to, že žalobce užívá jen vlastní pozemek; pokud by nebyl zjištěn jiný důvod užívání (nájem, pacht, výprosa apod.), šlo o držbu. V dané věci však odvolací soud a ani soud prvního stupně neučinily skutkové zjištění, že by se žalobce a jeho tehdejší bezpodílová spoluvlastnice seznámili s hranicemi pozemku. Pokud by za situace, kdy vlastnická hranice nebyla v terénu jasně zřetelná, zejména vyznačena rozhradou, a převodce by nabyvateli hranice pozemku jasně neukázal a nepředal jim tak držbu v těch hranicích, ve kterých se jí chopili, pak by nebylo možné učinit závěr, že by při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že se chopili držby i části sousedního pozemku. I pokud by tak byli v dobré víře, že jsou vlastníky drženého pozemku, nebyla by jejich dobrá víra objektivní, daná „se zřetelem ke všem okolnostem“, a tudíž by nebyli držiteli oprávněnými (§130 odst. 1 obč. zák.), a jejich držba způsobilá k vydržení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části předčasné; jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.).
K poměru výměr drženého a skutečně nabytého pozemku:
Dovolatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele posuzované podle poměru plochy skutečně nabytého a drženého pozemku (bod 16 dovolání); odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na nutnost posuzovat věc z tohoto hlediska poukazoval již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně) i v odvolání (viz bod 2 rozsudku odvolacího soudu); soudy se však touto námitkou nezabývaly. Protože jde o potenciálně relevantní námitku, je v této části rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, nebo ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015), a rozhodnutí nesplňuje obsahové náležitosti odůvodnění podle §157 odst. 2 o. s. ř. V dalším řízení se tak bude soud touto námitkou zabývat.
K držbě sporného pozemku:
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně držby jako předpokladu vydržení; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. Nebylo totiž prokázáno „naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní - držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Žalobce se však ve svých vyjádřeních v průběhu celého řízení omezoval na tvrzení, že pozemky ‚užívali‘, pozemky ‚udržovali‘, o pozemky ‚se starali‘ apod. Obdobně se pak vyjadřovali i ve věci slyšení svědci.“
Soud prvního stupně uvedl, že „žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu (…) stal se tak nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem (…)“. Oprávněná držba samozřejmě předpokládá držbu; již soud prvního stupně tak učinil závěr o tom, že žalobce se držby chopil. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný samotný závěr o držbě nenapadl; zpochybňoval jen dobrou víru žalobce. Odvolací soud tak neměl důvod se touto otázkou zabývat (viz výše). Na otázce, zda žalobce měl ohledně držených pozemků i držební vůli, tak rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných odvolacích námitek nespočívá.
Dobrá víra ve vztahu k pozemku a samostatné stavbě na něm stojící:
Dovolatel dále tvrdí, „že ve věci je použitelné i rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4208/2018, dle kterého byl-li předmětem převodní smlouvy pouze dům, nemůže být nabyvatel v dobré víře, že společně s domem nabývá i pozemek, nejsou-li dány žádné skutečnosti vyvolávající objektivní dojem o převodu pozemku“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4208/2018). Ani zde není právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, jasně vymezena, nicméně lze uvést, že nejde o stejné případy. Zatímco ve věci sp. zn. 22 Cdo 4208/2018 nebyly předmětem převodu žádné pozemky, jen stavba, v nyní projednávané věci šlo i o převod pozemku, byť ne toho, kterého se týká vydržení; skutková a právní situace je tak odlišná a rozpor se zmíněným usnesením tak není dán.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu