ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2067.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2067/2022-1287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, proti žalovaným 1) svazku obcí Region Orlicko-Třebovsko , IČO 70939659, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, 2) městu Ústí nad Orlicí , IČO 00279679, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, o stanovení povinnosti uvést pozemky do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 159/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2022, č. j. 22 Co 40/2022-1261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021. č. j. 10 C 159/2012-1231, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zabránit v přítoku povrchových vod na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce (výrok II) i návrh žalobce na zajištění důkazů specifikovaných ve výroku I. Ve výrocích III a V rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku IV o vrácení části soudního poplatku žalobci.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 1. 2022, č. j. 10 C 159/2012-1249, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.
Usnesením ze dne 1. 1. 2022, č. j. 10 C 159/2012-1250, rozhodl soud prvního stupně o zastavení odvolacího řízení (výrok I) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zástupci žalobce doručena 5. 1. 2022 a žalobce soudní poplatek ve stanovené lhůtě (tedy do 20. 1. 2022) nezaplatil.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. 3. 2022, č. j. 22 Co 40/2022-1261, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, „a to s odvoláním na §9 (4c) zákona č. 549/1991 (zákon České národní rady o soudních poplatcích), je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Pro nezaplacení poplatku soud řízení v tomto případě nezastaví.“ Žalobce poukazuje na skutečnost, že s ohledem na zásah vyšší moci mu nebyl doručen e-mail jeho zástupce s výzvou k zaplacení soudního poplatku, a proto nemohl tento poplatek ve lhůtě stanovené soudem zaplatit. Namítá také, že mu vznikl přeplatek na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně, a tudíž měl být soudní poplatek za odvolací řízení umořen z tohoto přeplatku. Poukazuje rovněž na to, že soudní řízení bylo zahájeno již v roce 2012, a proto by měl být „uplatněn původní postup při nezaplacení poplatku, tedy že ho po výzvě soudu žalobce uhradí, což ten učinil, a odvolací soudní řízení bude pokračovat.“ Navrhuje, aby dovolací soud „uznal dovolání žalobce v této věci jako oprávněné, zrušil napadené rozhodnutí a nařídit pokračování soudního řízení v této kauze.“
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika žalobce s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení mělo být podle názoru dovolatele jiné (tedy takové, že řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 11. 2021. č. j. 10 C 159/2012-1231, nemělo být zastaveno).
V takovém případě ovšem nevymezuje žalobce v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu