ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2128.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2128/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně B. T., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, proti žalovanému J. T. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 843/4, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 100/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2022, č. j. 38 Co 102/2021-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 13 C 100/2020-152, zamítl žalobu o uložení žalovanému povinnosti zaplatit žalobkyni 300 000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 38 Co 102/2021-190, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud vycházel z §1263 věty první (zřejmě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), že je povinna nést všechny opravy z titulu oprávněné ze služebnosti, a pominul, že je povinna jen k opravám vedoucím k zachování věci. Zaujal opačný názor, než je uveden „v komentáři k občanskému zákoníku prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc“. To uváděla již v odvolání, ale odvolací soud se tím nezabýval. Odvolací soud si nesprávně vysvětlil údaje v žalobě tak, že do nemovitosti dobrovolně investovala, ona se ale domluvila se synem, že bude nemovitost financovat, protože on neměl peníze; vrácení jejích prostředků nebylo řešeno, předpokládali, že až bude mít syn peníze, investice podle svého podílu užívání žalobkyni zaplatí. Zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1357/2009. Za v rozporu s dobrými mravy považuje obohacení žalovaného tím, že zhodnotila jeho nemovitost nad rámec svých povinností. Získal to, co žalobkyně v dobré víře, že v nemovitosti v klidu a pohodlí dožije, do nemovitosti investovala.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka tedy nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné stejně jako i další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Pro řešení otázky týkající se nákladů na nemovitost, které je povinen hradit oprávněný ze služebnosti, by se sice nabízelo z obsahu dovolání, že žalobkyně implicitně uplatnila předpoklad přípustnost dovolání rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže v dovolání zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1357/2009. Ten však neřeší otázku nákladů, které je povinen hradit oprávněný z věcného břemene podle §151n odst. 3 obč. zák. (nebo podle §1263 o. z.), ale otázku, zda jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva zřízením tzv. zákonných věcných břemen podle veřejnoprávních předpisů v sobě zahrnuje plnění odpovídající povinnosti stanovené v §151n odst. 3 obč. zák. Na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nadto při řešení této otázky žalobkyně vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud (existence dohody o hrazení nákladů na opravu a zachování nemovitosti žalobkyní jako oprávněnou z věcného břemene). Skutkové námitky přitom nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry a postupem nalézacích soudů (pokud jde o jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy a podíl žalobkyně na nákladech na opravu a údržbu nemovitosti), která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalobkyně po věcné stránce vůbec zabývat, neboť trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout.
Uplatňuje-li dovolatelka vady řízení (kam patří i námitka, že odvolací soud se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a že nesprávně zjistil skutkový stav), opomíjí, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu