ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2484.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2484/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně O. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 10, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. M. , narozené XY, bytem v XY, 2 ) J. Č. , narozenému XY, bytem v XY, a 3) Š. Č. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/5, o zdržení se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 60/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2021, č. j. 30 Co 89/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 33 C 60/2008-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení žalovaným povinnosti zdržet se veškerých zásahů do jejího práva věcného břemene - práva doživotního užívání bytů v přízemí domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 30 Co 89/2021-120, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně aplikoval §95 o. s. ř., když nepřipustil její návrh na změnu žaloby ze dne 2. 6. 2020, kterým se dovolatelka domáhala změny původní žaloby o zdržení se zásahu do práva věcného břemene na žalobu o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 1 079 928 Kč.
Podle odvolacího soudu „nelze změněnou žalobu (jejíž obsah byl popsán shora), bude-li porovnána s původní podobou žaloby, považovat za rozšíření nároku postaveného na témže skutkovém základě. Lze sice shledat určitou skutkovou souvislost mezi podanou žalobou a změněnou žalobou, avšak řízení o zdržení se zásahů do práva věcného břemene do okamžiku, kdy žalobkyně učinila dispozici s žalobou (změnu žaloby), nepostoupilo do fáze, jež by skýtala možnost dalšího ‚využití‘ jakýchkoliv pramenů skutkových zjištění.“ V bodě 15 odůvodnění odvolací soud uvedl: „Veškeré skutečnosti výše předestřené vedou odvolací soud k závěru o tom, že změněná žaloba po skutkové a právní stránce posouvá původní žalobu do zcela jiného světla. Rozhodl-li soud prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, došlo tím podle odvolacího soudu ke správné aplikaci ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.“ Tyto závěry považuje dovolatelka za nesprávné.
Nesprávný výklad §95 o. s. ř. má být zřejmý i z bodu 17 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud uvádí: „Uvedené svědčí závěru, že v okolnostech posuzované věci by soud rozhodnutím o připuštění změny žaloby hrubě zasáhl do zásady hospodárnosti v řízení, které bylo zahájeno v roce 2008. Vydání rozsudku ve věci původní žaloby (poté, co pominuly důvody přerušení řízení) nevyžadovalo provádění dokazování, takže řízení mohlo být bez jeho dalšího prodlužování skončeno. Ve fázi odvolacího řízení pak nedošlo k změně předpokladů, za nichž o změně žaloby rozhodl soud prvního stupně.“
Odvolacím soudem uvedený důvod pro nepřipuštění změny žaloby zákon nezná. Závěr, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, učiněn nebyl, a to ani soudem odvolacím, ani soudem prvního stupně.
Žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 4181/12, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, z nichž cituje.
Protože se v daném případě jedná o žalobu z roku 2008, je v oprávněném zájmu žalobkyně (zejména s ohledem na možné promlčení nároku), aby se soud zabýval jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v tomto řízení, a to zejména s ohledem na to, že „skutkově rozhodné skutečnosti odůvodňující nárok žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy se od podání žaloby v r. 2008 nijak nezměnily“, a že „podstatná část důkazů je již součástí soudního spisu, a to včetně protokolu o místním šetření, které ve věci provedl soud I. stupně“. Poznatky soudu prvního stupně získané při místním šetření představují stěžejní a nenahraditelný důkaz odůvodňující základ nároku žalobkyně uplatněného návrhem na změnu žaloby ze dne 2. 6. 2020.
Připuštěním návrhu na změnu žaloby by nemohlo dojít k neúměrnému zatížení dokazování v nyní probíhajícím soudním řízení. Nárok uplatněný návrhem na změnu žaloby s nyní projednávanou věcí nedílně a neoddělitelně souvisí.
Ze spisového materiálu, zejména z usnesení o nařízení předběžného opatření, je zřejmé, že žalovaní svým neoprávněným jednáním v rozporu s dobrými mravy bránili žalobkyni užívat předmětné nemovitosti od poloviny roku 2007, přičemž neoprávněný zásah do věcného břemene probíhal minimálně v období od června 2007, kdy došlo k uzamčení toalet a k uzavření zdroje pitné vody, až do ledna 2015.
V důsledku závadového jednání žalovaných, kterého se vůči žalobkyni dopustili v období let 2007-2008, vznikla žalobkyni majetková škoda, jakož i nemajetková újma, a proto se žalobkyně náhrady vzniklé újmy domáhá právě v tomto řízení.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Podle §95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, převzal závěr Ústavního soudu z usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000 , že „institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové“. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že tuto citaci neobsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, jehož se žalobkyně dovolávala a z něhož citovala výše uvedené. Ten se vůbec problematiky podmínek pro připuštění změny žaloby netýká.
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 4181/12, uzavřel: „ Soud prvního stupně tím, že své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s požadavky §169 o. s. ř., porušil ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 7. 2020, č. j. 33 C 60/2008-92, změnu žaloby nepřipustil pro „rozličnost“ obou návrhů, nesrovnatelný rozsah dokazování a minimální dokazování ve věci a uzavřel, že „dosavadní dokazování neobstojí, a to jakožto zcela zanedbatelné vůči množství prokazovaných skutečností v řízení o změněném návrhu, dosavadní dokazování tedy v zásadě nemůže být hodnotným podkladem pro řízení o změněném návrhu a proto je na místě rozhodnout o nepřipuštění.“
Odvolací soud v bodě 12 odůvodnění rozsudku uzavřel, že „… v poměrech dané věci nebyla naplněna hypotéza procesní normy, jež by důvodně měla vést soud k rozhodnutí o připuštění změny návrhu (§95 odst. 2 o. s. ř. - ... ‚jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu‘). Dle odvolacího soudu nelze změněnou žalobu (jejíž obsah byl popsán shora), bude-li porovnána s původní podobou žaloby, považovat za rozšíření nároku postaveného na témže skutkovém základě. Lze sice shledat určitou skutkovou souvislost mezi podanou žalobou a změněnou žalobou, avšak řízení o zdržení se zásahů do práva věcného břemene do okamžiku, kdy žalobkyně učinila dispozici s žalobou (změnu žaloby), nepostoupilo do fáze, jež by skýtala možnost dalšího ‚využití‘ jakýchkoliv pramenů skutkových zjištění. Je třeba akcentovat skutečnost, že soud prvního stupně postavil žalobu zamítající rozsudek na závěru, že v jiném řízení bylo rozhodnuto o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu a dokazování tvrzených skutkových okolností věci neprováděl. V řízení nebylo tedy nijak zjišťováno, kdo z účastníků (jakým způsobem) se dopouštěl protiprávního jednání, za jakých okolností a proč došlo k dlouhodobému neužívání bytů, zahrnutých do oprávnění z věcného břemene, k neutěšenému stavebnětechnickému stavu bytů a dalších prostor domu (např. WC umístěného v přízemí domu); ohledně těchto dalších prostor nebyla osvětlena sporná otázka, zda se jedná o součást či příslušenství bytů, a tedy místnosti zahrnuté do oprávnění vyplývajících ze smlouvy o věcném břemenu.“
Byť odvolací soud výslovně neuvedl, že důvodem pro nepřipuštění změny žaloby bylo, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, tak přes různé formulace, které odvolací soud použil a na které poukazuje žalobkyně [např. že řízení do podání návrhu na změnu žaloby „nepostoupilo do fáze, jež by skýtala možnost dalšího ‚využití‘ jakýchkoliv pramenů skutkových zjištění“ nebo „Vydání rozsudku ve věci původní žaloby (poté, co pominuly důvody přerušení řízení) nevyžadovalo provádění dokazování, takže řízení mohlo být bez jeho dalšího prodlužování skončeno.“ nebo „změněná žaloba po skutkové a právní stránce posouvá původní žalobu do zcela jiného světla“], tento jeho závěr jednoznačně vyplývá hned z první věty bodu 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z kontextu bodu 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je rovněž zřejmé, že odvolací soud nepřipustil změnu žaloby proto, že soud prvního stupně neprováděl v řízení do podání návrhu na změnu žaloby dokazování (poznámka dovolacího soudu: soud prvního stupně provedl důkaz místním ohledáním) a že tak nebyly provedeny důkazy, které by byly podkladem i pro řízení o změněné žalobě (formulace, že řízení „nepostoupilo do fáze, jež by skýtala možnost dalšího ‚využití‘ jakýchkoliv pramenů skutkových zjištění“); jinými slovy že výsledky dosavadního řízení (zejména dokazování) nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Pokud jde o místní ohledání, které bylo jediným důkazem provedeným do podání návrhu na změnu žaloby, ohledně něho odvolací soud uvedl (bod 14 odůvodnění), že tento důkaz „nevyústil v žádné závěry (právní úvahy) soudu o klíčových okolnostech věci“. Tento důkaz tedy odvolací soud nepovažoval za podklad pro řízení o změněném návrhu.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 18. 4. 2008 domáhala uložení žalovaným povinnosti zdržet se veškerých zásahů do jejího práva věcného břemene doživotního užívání bytů v přízemí domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY – zahrada v k. ú. XY a umožnit žalobkyni přístup ke dvěma WC, jež přináležejí k bytům v přízemí domu, zapojit přívod vody do bytů v přízemí, umožnit přístup k veškerému příslušenství bytu - sklepu a půdním prostorům, umožnit nerušený výkon užívacího práva dalším spolužijícím osobám a umožnit přístup na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Podáním ze dne 2. 6. 2020, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, navrhla žalobkyně změnu žaloby a domáhala se po žalovaných zaplacení částky 1 079 928 Kč s příslušenstvím, která sestávala ze skutečné škody ve výši 145 360 Kč v podobě nákladů, které žalobkyně vynaložila od dubna 2009 do ledna 2015 za náhradní bydlení v domě s pečovatelskou službou, z ušlého zisku ve výši 412 568 Kč, který jí ušel ve shodném období, kdy byla nucena bydlet v náhradním bytě, a spočíval v tom, že v důsledku jednání žalovaných se jí nedostalo reálně dosažitelného majetkového prospěchu pronájmem bytu, k němuž měla zřízeno věcné břemeno, a z přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 522 000 Kč za dobu od 1. 6. 2007 (kdy došlo k uzamčení toalet a uzavření přívodu pitné vody) do 4. 11. 2008 (kdy ukončila bydlení v bytě v důsledku utrpěné mozkové mrtvice) způsobenou krutým, nelidským a ponižujícím zacházením spočívajícím v bydlení bez přístupu k pitné vodě a k toaletám.
Jak výše uvedeno, jediným důkazem, který byl do podání návrhu na změnu žaloby proveden, bylo místní ohledání v domě č. p. XY a na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dne 2. 6. 2008, při němž bylo zjištěno, že branka na pozemek je volně přístupná, ve sklepních prostorech byly staré a nové rozvody vody, na stěnách a stropech patrné působení vody, v rohu zahrady byl umístěn kotec pro dva psy rasy labrador. 2. žalovaný při místním ohledání uvedl, že sklep užívá jen on, z většiny pro chov ptactva, přístup do sklepa je jen ze zahrady, psi se většinou pohybují volně na zahradě.
Protokol o místním šetření zachycuje jen stav sklepních prostor a zahrady ke dni 2. 6. 2008, žalobkyně se však domáhá náhrady škody za nemožnost užívání bytu a za ušlý zisk za zmařený pronájem bytu za dobu od dubna 2009 do ledna 2015, tedy za dobu o několik měsíců až let následující. Nemajetkovou újmu sice požaduje za období 1. 6. 2007 až 4. 11. 2008, protokol o místním ohledání však nezachycuje přístupnost toalet v přízemí domu či fungování vodovodu (přívod pitné vody) v bytě užívaném žalobkyní, ač na bydlení bez přístupu k pitné vodě a k toaletě je nárok na nemajetkovou újmu založen. Tento důkaz tedy nemůže být podkladem pro rozhodnutí o změněné žalobě. V žádném případě nejde o stěžejní a nenahraditelný důkaz, jak žalobkyně v dovolání uvádí.
Byť větší rozsah dokazování sám o sobě není důvodem pro nepřipuštění změny žaloby (jsou-li výsledky dosavadního řízení použitelné i pro řízení o změněné žalobě), nelze přitakat názoru žalobkyně, že další dokazování při vyhovění jejímu návrhu na změnu žaloby nebude „neúměrné“. V řízení o změněné žalobě bude třeba provést úplné dokazování ke všem rozhodným skutečnostem, např. k předpokladům odpovědnosti za škodu (k vzniku škody, porušení právní povinnosti každým z žalovaných, příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody), k výši škody.
Se žalobkyní lze naproti tomu souhlasit v tom, což ostatně připustil i odvolací soud, že návrh na změnu žaloby souvisí s původní žalobou. Oba návrhy vychází totiž z existence práva věcného břemene spočívajícího v právu žalobkyně doživotního užívání bytů v přízemí domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY – zahrada v k. ú. XY a z porušování tohoto práva žalovanými. To samo o sobě však nenaplňuje zákonný důvod pro připuštění změny žaloby, jíž se žalobkyně v řízení před nalézacími soudy domáhala.
Rozhodné skutečnosti, o které žalobkyně opírá své nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, se sice nemusely od podání žaloby změnit, jak uvádí žalobkyně, ale tyto rozhodné skutečnosti a jejich neměnnost v průběhu času nebyly dosud v řízení prokázány a ani ohledně nich nebyly provedeny důkazy. Ve spise rovněž není založena podstatná část důkazů potřebných k prokázání tvrzení žalobkyně. Do podání návrhu na změnu žaloby byly vedle protokolu o místním ohledání spolu s fotografiemi pořízenými soudem prvního stupně při místním ohledání do spisu účastníky založeny jen výpis z katastru nemovitostí týkající se domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, darovací smlouva obsahující smlouvu o zřízení věcného břemene, kupní smlouva a úřední záznam Policie České republiky, Obvodní oddělení XY, ze dne 1. 6. 2007 o podání vysvětlení žalobkyně a fotografie zachycující sklepní prostory (jejich poškození). K návrhu na změnu žaloby žalobkyně přiložila smlouvu o nájmu bytu v domě zvláštního určení, evidenční list k tomuto bytu, e-mail a dopis referenta statutárního města Liberec, evidenci předpisu a plateb za období dubna 2009 až března 2017 a splátkový kalendář. Jiné důkazy ve spise založeny nejsou a listinami předloženými účastníky nebyl nalézacími soudy proveden důkaz. Soud prvního stupně kromě místního ohledání provedl důkaz ještě při jednání dne 13. 1. 2021 (po podání návrhu na změnu žaloby) rozsudky Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve věci zrušení práva věcného břemene vedené účastníky u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 92/2007 k prokázání skutečnosti, že věcné břemeno, o jehož existenci opírala žalobkyně svůj nárok v žalobě, bylo zrušeno. Další důkazy nebylo třeba k rozhodnutí o žalobě na zdržení se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni provádět a řízení mohlo být skončeno. Ve spise nejsou založeny např. důkazy k tvrzení žalobkyně o bránění jí v užívání nemovitostí žalovanými v rozhodném období, o výši ušlého zisku apod. Navíc pouhé založení listinných důkazů do spisu, aniž by byly provedeny, není důvodem pro připuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř.
Důvodem pro připuštění změny žaloby není ani skutečnost, že řízení bylo zahájeno již v roce 2008, jestliže se během řízení konalo jen jedno jednání před soudem prvního stupně dne 13. 1. 2021 (čekalo se na skončení řízení vedeného tamním soudem pod sp. zn. 33 C 92/2007) a do podání návrhu na změnu žaloby byl proveden jen jeden důkaz (místní ohledání).
Pokud jde o předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2008, č. j. 33 C 60/2008-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 8. 2008, č. j. 73 Co 289/2008-40, jímž byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobkyni přístup k dvěma WC umístěným v přízemí domu, ke sklepu a půdním prostorům v domě a na pozemek parc. č. XY a povinnost zapojit přívod vody do bytů užívaných žalobkyní, odvolací soud potřebu zatímní úpravy poměrů shledal ve sporech účastníků o rozsah užívání bytů a pozemku, a vyšel z toho, že žalobkyně osvědčila existenci věcného břemene a dlouhotrvající spory o rozsah práva vyplývajícího pro žalobkyni z věcného břemene. Soudy při nařízení věcného břemene vycházely z osvědčených, nikoli prokázaných skutečností.
Zmiňuje-li žalobkyně možné promlčení jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy (aniž k tomuto svému tvrzení cokoli blíže uvádí), poukazuje Nejvyšší soud na bod 16 odůvodnění odvolacího soudu, v němž je uvedeno, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu žalobkyně na změnu žaloby měsíc od jeho doručení (poznámka dovolacího soudu: návrh byl podán u soudu dne 2. 6. 2020, rozhodnuto o něm bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2020, č. j. 33 C 60/2008-92, které bylo žalobkyni k rukám jejího zástupce doručeno dne 15. 7. 2020) a rozhodnutí bylo pečlivě odůvodněno. Měla-li tedy žalobkyně za to, že hrozí promlčení jejího nároku, mohla poté, co soud prvního stupně usnesením, v němž v souladu s požadavky §169 odst. 1 o. s. ř. odůvodnil, proč změnu žaloby nepřipustil, podat u soudu samostatnou žalobu.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že stavení běhu promlčecí lhůty lze spojovat pouze s podáním takové žaloby (z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno, s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu postupem dle §95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu změna žaloby došla (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2614/2011 ). Z uvedeného vyplývá, že podáním žaloby o zdržení se zásahů do práva věcného břemene dne 10. 4. 2008 se nestaví promlčecí lhůta pro žalobu o náhradu škody a nemajetkové újmy.
Protože se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné.
Zpochybňovala-li žalobkyně rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba uvést, že dovoláním lze napadnout jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 o. s. ř.).
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu