ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.251.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 251/2022-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované Spectrum stores, a. s. , IČO 26688271, se sídlem v Ostravě, Masarykovo náměstí 3090/15, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 205/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2021, č. j. 57 Co 87/2021-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Libora Konečného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 34 C 205/2020-61, zamítl žalobu o určení, že V. R., nar. XY, byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 13. 7. 1966, vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY a domu č. p. XY, který je dnes součástí pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Zamítl i žalobu o určení, že V. R., nar. XY, a A. R., nar. XY, byli ke dni úmrtí V. R. rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY a domu č. p. XY, který je dnes součástí pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 57 Co 87/2021-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud konstatoval nedostatek aktivní legitimace plynoucí z nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že její právní předchůdce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, když řádně nevymezila přesný okruh dědiců, tedy okruh všech účastníků sporu (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005). Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupovala chybně, pokud své nároky uplatňovala podle obecných předpisů, nikoliv v rámci předpisů restitučních. Podle dovolatelky nebyl takový postup v posuzovaném případě možný. Tuto otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a současně za nedůvodné. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozsáhlou rozhodovací praxí soudu dovolacího a to jak v otázce aktivní legitimace žalobkyně, tak i v otázce uplatnění nároků podle restitučních předpisů. Druhou zmiňovanou otázku navíc nepovažuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, jak namítá dovolatelka a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2540/2017. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá nesprávné vyřešení otázky věcné legitimace ve věci žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který neshledal důvodu, aby se od ní odchýlil.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně přijímán závěr, že určovací žaloba podle §80 o. s. ř. [dříve §80 písm. c) o. s. ř.] má preventivní charakter a místo má jednak tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, oba uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V obecné rovině lze souhlasit s argumentací žalobkyně, že judikatura dovolacího soudu připouští domáhat se určení, že právní předchůdce účastníka řízení byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovité věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby však je, aby byla dána aktivní věcná legitimace žalobce. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí návrhu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82 (uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, svazek IV, roč. 1982, str. 719)].
Až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z §159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který s žalobcem uplatněným nárokem nesouhlasí, může být žalobcem označen jako účastník řízení na straně žalované, čímž podmínka věcné legitimace bude naplněna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (uveřejněný pod č. 2 714 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Ke stejným závěrům se přihlásila i stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015.
Shodný závěr o nezbytné potřebě účasti všech dědiců v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem právního předchůdce žalobce ke dni jeho úmrtí jako prvotnímu předpokladu pro možnost vyhovění žalobě formuloval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012 (uveřejněném pod č. C 12 477 v Souboru), tedy že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení [proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2170/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Jestliže tedy žalobkyně v projednávané věci neoznačila jako účastníky řízení všechny právní nástupce zůstavitele V. R., není dán její naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. na požadovaném určení a žalobkyně proto nemůže být se svým žalobním žádáním úspěšná.
Pokud dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005, potažmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, a dovozuje z nich, že naléhavý právní zájem je spatřován „u každého jednotlivého dědice, a to bez ohledu na skutečnost, zdali byl univerzálním dědicem, nebo zda by na něj dědickou posloupností připadl jen malý podíl na věci“, není její výklad těchto rozhodnutí správný. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 se podává, že žaloba na určení, zda byl zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, se uplatní v obou případech, tedy v případě, že v úvahu připadá jeden univerzální dědic, tak i v případě více dědiců. Účastníky řízení však musí být všichni dědicové zůstavitele.
Namítá-li dovolatelka dále, že nemohla svůj nárok uplatnit podle restitučních předpisů a tuto otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, dovolací soud podotýká, že na této otázce ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, neboť to je založeno na výše zmíněném nedostatku naléhavého právního zájmu a odvolací soud pouze zjevně nad rámec těchto svých závěrů uzavřel, že soud prvního stupně věc posoudil správně i po věcné stránce. Ostatně, i kdyby toto posouzení nebylo správné (aniž by dovolací soud tuto otázku jakkoliv hodnotil), prioritní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu vede k zamítnutí žaloby bez dalšího.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 3. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu