ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2584.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2584/2022-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně České republiky
– Ministerstva životního prostředí, IČO 00164801, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) P. D. , narozenému XY, a 2) D. D. , narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Matějem Balabánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 172/30, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 163/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2022, č. j. 26 Co 77/2022-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 30 C 163/2021-59, nahradil projev vůle žalovaných jako prodávajících uzavřít s žalobkyní jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem je prodej pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (dále jen „pozemek“) za kupní cenu 15 000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o soudním poplatku (výrok III).
Usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 30 C 163/2021-65, opravil soud prvního stupně výši nákladů řízení ve výroku II rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 26 Co 77/2022-98, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní (dále i jen „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který citují; tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „v rámci tohoto dovolání uvedené právní otázky měly být posouzeny jinak“.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud se nevyjádřil vůbec nebo jen stručně k některým jejich odvolacím námitkám. Mají za to, že žalobkyně porušila §61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), když dosud nepodala návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí a vklad předkupního práva k pozemku nebyl proveden. Je tak otázkou, zda se předkupní právo podle uvedeného zákonného ustanovení na pozemek vztahuje. Rovněž je otázkou, zda s ohledem na obecné zásady uvedené v §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a v §8 o. z. měla být spornému předkupnímu právu poskytnuta ochrana, jestliže žalobkyně těží ze svého protiprávního jednání a svých údajných práv se začala domáhat až těsně před jejich promlčením. Nalézací soudy pominuly žalovanými tvrzené skutečnosti, konkrétně že nejednáním žalobkyně došlo k porušení základních právních principů a základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod, existenci obecných právních zásad (zásady právní jistoty, legitimního očekávání, dobré víry a důvěry ve stav zapsaný v katastru nemovitostí), nezabývaly se ani intenzitou porušení zákonných povinností žalobkyně a tento svůj postup řádně neodůvodnily. Rovněž nesprávně na daný případ aplikovaly §984 odst. 2 o. z., neboť §61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. je vůči §984 odst. 2 o. z. ustanovením speciálním. Podle žalovaných je nezbytné položit si otázku, zda porušení zákonem uložené povinnosti žalobkyně a udržování nežádoucího stavu není v rozporu se samotným účelem zákona č. 114/1992 Sb. Protiprávní stav a jeho udržování žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy, jistotou očekávání a ústavním pořádkem. Žalobkyně se žalobou zjevně snaží těžit ze svého nepoctivého a protiprávního jednání, resp. nežádoucího a protiprávního stavu, který svou nečinností vyvolala, to vše i za stavu, kdy má v posuzované věci silnější postavení než žalovaní.
Dovolatelé navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé tedy nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Uvádí-li dovolatelé, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016, dostupné stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ). To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné stejně jako i další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaných tak představuje pouhou polemiku se závěry a postupem odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalovaných po věcné stránce vůbec zabývat, neboť trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout.
Uplatňují-li dovolatelé vady řízení (kam patří i námitky, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami a že neodůvodnil, proč při posouzení věci pominul obecné právní zásady a nezabýval se intenzitou porušení zákonných povinností žalobkyně), opomíjí, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Proti výroku o nákladech řízení není ani dovolání objektivně přípustné [238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu