ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2899.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2899/2021-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) T. K. , narozeného XY, bytem ve XY, obou zastoupených JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovanému svazku obcí Regionu Jih , se sídlem ve Všestarech, Jaroslava Baťchy 141, IČO: 63112671, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného obce Struhařov , se sídlem ve Struhařově, Mnichovická 179, IČO: 00240800, obou zastoupených JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 162/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 22 Co 19/2021-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 907,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7.
III. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 907,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7.
IV. Žalobkyně a) je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 907,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7.
V. Žalobce b) je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 907,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 35 C 162/2018-175, na pozemcích par. č. XY a XY obou v k. ú. a obci XY ve prospěch žalovaného zřídil věcné břemeno, a to služebnost inženýrských sítí v podobě vedení vodovodního řadu podle geometrického plánu J. R., č. 996-6/2019 ze dne 23. 10. 2019, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a uložil žalovanému, aby žalobcům uhradil částku 44 416 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 22 Co 19/2021-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání shledávají v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. Zaprvé jde o otázku, zda je namístě přistoupit k vypořádání neoprávněné stavby odstraněním stavby nebo zřízením věcného břemene. Odvolací soud při jejím řešení podle dovolatelů nezohlednil judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1627/99 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4434/2013) týkající se nutnosti přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu při zvažování způsobu vypořádání neoprávněné stavby a mimořádnosti užití způsobu vypořádání spočívajícího ve zřízení věcného břemene. Žalobci uvádí, že nebyly provedeny důkazy, které by prokazovaly povahu a rozsah hospodářské ztráty, jež by odstraněním stavby vznikla. Dále se domnívají, že postup žalovaného nelze považovat za postup v dobré víře, neboť si žalovaný nezajistil souhlas vlastníků. Zadruhé pak namítají, že odvolací soud nezohlednil judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1569/2008 či rozsudek sp. zn. 22 Cdo 185/2019) vztahující se k určení výše náhrady za zásah do vlastnických práv žalobců, pročež chybně posoudil otázku, jaká má být výše náhrady za zřízení věcného břemene. Soudy stanovenou výši náhrady považují dovolatelé za zjevně nepřiměřenou. Uvádějí, že je třeba přihlédnout k tomu, že byli omezeni na svém vlastnickém právu proti své vůli a na straně žalovaného je dáno zavinění na vzniku neoprávněné stavby. Žalobci se taktéž dovolávají toho, že v průběhu řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvádějí, že z dovolání není zřejmé, jak se měl odvolací soud od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit. Dovolatelé podle nich nepřípustně brojí proti skutkovým zjištěním a odkazují na nepřiléhavou judikaturu dovolacího soudu. Dovolání považují za nepřípustné a navrhují, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé pokládají otázku, zda je v dané věci namístě přistoupit k vypořádání neoprávněné stavby odstraněním stavby nebo zřízením věcného břemene.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Vypořádání práv a povinností vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadními právními předpisy, tj. §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) ].
Závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák. není dovoláním napaden, dovolatelé naopak z neoprávněnosti stavby výslovně v dovolání vychází a pro účely dovolacího řízení vychází i dovolací soud z toho, že v daném případě jde o neoprávněnou stavbu.
Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“ – §135c odst. 1 obč. zák.). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§135c odst. 2 obč. zák.). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§135c odst. 3 obč. zák.).
Základním zákonem předvídaným způsobem pro vypořádání od počátku neoprávněné stavby je odstranění této stavby. Z §135c odst. 2 obč. zák. ovšem vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku, či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), k němuž se Nejvyšší soud později opakovaně přihlásil – viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4434/2013].
Ustanovení §135c obč. zák. obsahuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tedy právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008).
V projednávané věci odvolací soud při rozhodování o způsobu uspořádání poměrů mezi účastníky řízení vyšel z dále uvedených okolností dané věci a byl veden následujícími úvahami. Část stavby vodovodního řadu (dále také jen „předmětná stavba“) ve vlastnictví žalovaného byla v pruhu podél hranic pozemků žalobců (dále jen „dotčené pozemky“) umístěna v době, kdy žalovaný s právními předchůdci žalobců uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení bezúplatného věcného břemene. Ač smlouva o zřízení věcného břemene nikdy uzavřena nebyla, nalézací soudy s ohledem na uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí a také s ohledem na čestné prohlášení právních předchůdců žalobců pro účely stavebního řízení dovodily, že se žalovaný mohl subjektivně domnívat, že na dotčených pozemcích staví oprávněně, resp. že tehdejší vlastníci dotčených pozemků s výstavbou souhlasí. Tomu odpovídá i ta skutečnost, že tehdejší vlastníci proti realizaci projektu v letech 2005 až 2011, s níž byli seznámeni, ničeho nenamítali. Na pochybení žalovaného soudy nazíraly i optikou administrativní a časové náročnosti celého projektu výstavby vodovodu. Zájem na zachování předmětné stavby akcentovaly tím, že je jejím prostřednictvím zásobováno pitnou vodou téměř 15 000 obyvatel v přilehlých obcích, přičemž její přeložení provedením tzv. by-passu na sousední pozemky by představovalo administrativně i provozně složitý proces, a to jak z hlediska technického (náklady by zřejmě přesáhly 4 000 000 Kč, tj. několikanásobně by převýšily hodnotu dotčených pozemků, která byla znalkyní stanovena na 95 000 Kč), tak i právního (zejména potřeba nového stavebního řízení a svolení vlastníků sousedních pozemků). Takový zájem dále poměřovaly se zájmem na dalším využití dotčených pozemků, přičemž s ohledem na charakter dotčených pozemků (trvalý travní porost a orná půda) dospěly k tomu, že umístěním části předmětné stavby, tj. vodovodních trubek pod povrchem dotčených pozemků, žádná zásadní omezení pro provádění zemědělských prací nevznikají.
Jestliže na základě shora zjištěných okolností a přesvědčivě odůvodněných úvah dospěl odvolací soud k závěru, že k odstranění části stavby vodovodního řadu nelze přistoupit a že odpovídajícím způsobem uspořádání poměrů mezi účastníky řízení je zřízení věcného břemene – služebnosti inženýrských sítí, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Nalézací soudy při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vycházely z možností daných §135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při svých úvahách respektovaly kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu R 23/2003.
Námitkami, jimiž dovolatelé hodnotí v řízení před nalézacími soudy provedené dokazování ve vztahu k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním, resp. přemístěním, předmětné stavby vznikla, se dovolací soud nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolatelé dále namítají chybné posouzení otázky, jaká má být výše náhrady za zřízení věcného břemene.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení uvedené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že výše náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. se stanoví na základě úvahy soudu, přičemž zákon nestanoví pro její určení žádná kritéria. Tato úvaha však musí vycházet z ceny pozemku, z výše nájemného, jehož bylo možno v dané době a v daném místě za pozemek dosáhnout a z míry omezení jeho vlastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96). Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl na svém vlastnickém právu omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007). Je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, je namístě, aby náhrada za zřízení věcného břemene byla podle míry zavinění stanovena částkou převyšující obvyklou cenu takové náhrady v obdobných vztazích vniklých na smluvním základě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008).
Nalézací soudy v souzené věci při stanovení náhrady za zřízení služebnosti vycházely z obvyklé hodnoty takového věcného břemene v místě a čase stanovené znalkyní, přičemž zjištěnou obvyklou hodnotu s ohledem na okolnosti tohoto případu navýšily o 10 %. Za rozhodnou okolnost případu přitom považovaly zejména to, že žalovaný jako stavebník mohl být subjektivně v dobré víře, že disponuje soukromoprávním oprávněním, a zároveň alespoň jedna z právních předchůdců žalobců prokazatelně věděla o realizaci stavby a nikterak proti ní nebrojila. Dále také přihlédly k významnému hospodářskému užitku předmětné stavby (zásobování obyvatel přilehlých obcí pitnou vodou), jejímu malému rozsahu v poměru k celkové výměře obou dotčených pozemků, jejímu faktickému umístění pod polní cestou, nikoliv zásadnímu omezení vlastníků dotčených pozemků a k úmyslu žalovaného a právních předchůdců žalobců zřídit věcné břemeno bezúplatně.
Dovolací soud nepovažuje úvahy nalézacích soudů ani ve vztahu ke stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Nalézací soudy se také již dostatečně vypořádaly s námitkou, kterou žalobci uplatňují znovu i v dovolání, a totiž že by hodnota poskytnutého plnění měla podle okolností až mnohonásobně převyšovat obvyklou cenu zřizovaného věcného břemene, přičemž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 185/2019. V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se však podává, že cenu, která by vlastníkovi pozemku náležela v případě, že jeho právo by takto bylo omezeno vyvlastněním, bude třeba – s přihlédnutím k míře zavinění stavebníka – zvýšit, a to i podstatně (v případě úmyslného zřízení stavby na cizím pozemku, proti kterému se vlastník pozemku marně bránil, podle okolností konkrétní věci i o násobky). V projednávané věci soudy při určení náhrady nejenže nevycházely z takto určené ceny, ale především na straně žalovaného shledaly jen nízkou míru zavinění. Žalovanému nelze vytknout úmyslné zřízení stavby bez právního důvodu na dotčených pozemcích. Naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že právní předchůdci žalobců měli úmysl se smlouvou o smlouvě budoucí zavázat k budoucímu zřízení věcného břemene a rovněž proti výstavbě nikterak nebrojili. K uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene však z nedbalosti žalovaného nikdy nedošlo. Taková míra zavinění žalovaného přitom podle názoru dovolacího soudu byla při stanovení náhrady náležitě zohledněna.
Konečně námitka žalobců, že jim bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, neboť se odvolací soud dopustil zásadního procesního pochybení, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že dovolatelé řádně nevymezili jednak přípustnost dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a jednak důvod dovolání v souladu s §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nikterak nespecifikovali, jakého zásadního procesního pochybení se měl odvolací soud v průběhu řízení dopustit. Dovolací řízení přitom nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). V rozsahu této námitky tak dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný a vedlejší účastnice domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 8. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu