ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3286.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3286/2021-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Labe, státní podnik, IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, proti žalované KREDIT CENTRUM, s. r. o., IČO 60109947, se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, o zaplacení 128 575 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 140/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2021, č. j. 47 Co 77/2021-273, takto:
I. Návrh žalobce na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 937,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Lenky Vidovičové, LL.M.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 6 C 140/2018-230, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 128 575 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 1. 9. 2018 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 47 Co 77/2021-273, zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud považoval nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla v korytě vodního toku podle §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), za promlčený. Ztotožnil se přitom se závěry Nejvyššího soudu učiněnými v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že napadený rozsudek závisí na posouzení otázky, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu §50 vodního zákona, vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti §50 písm. c) vodního zákona na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, anebo až na základě §59a vodního zákona, který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Uvedená právní otázka by podle dovolatele měla být posouzena jinak, neboť názor vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Žalobce odvolacímu soudu dále vytkl, že převzal názor z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu automaticky, aniž by se vypořádal s argumenty, které proti tomuto názoru uplatnil, přičemž tato vada sama o sobě musí zakládat přípustnost dovolání. Provedený výklad příslušných ustanovení vodního zákona nepovažuje za ústavně konformní, neboť dále prohlubuje neospravedlnitelné a nerovné zacházení s jednotlivými vlastníky pozemků, je v rozporu s presumpcí racionálního zákonodárce, aplikuje ústavně zaručené právo vlastníka pozemku na ochranu vlastnictví paradoxně na jeho úkor a je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a srozumitelnosti práva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí se neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a žádný z důvodů uvedených v dovolání není způsobilý přivodit změnu právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Zcela se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podáním ze dne 3. 3. 2022 žalobce navrhl přerušit dovolací řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené u tohoto soud pod sp. zn. I. ÚS 605/22.
Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §243b o. s. ř., jelikož řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 605/22 bylo skončeno usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 605/22, kterým byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta jakožto návrh zjevně neopodstatněný. V tomto rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že relevantní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho konstantní judikatuře, jejíž změny se dovolatel domáhá, považuje za řádně odůvodněné a ústavně konformní. Přitom vzal v úvahu zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v tomto dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předkládá otázku, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu §50 vodního zákona, vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti §50 písm. c) vodního zákona na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, anebo až na základě §59a vodního zákona, který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
Tato otázka [tj. otázka vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona] nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud neshledal důvod, proč by měla být posouzena jinak, než jak je řešena v jeho dosavadní judikatuře.
Dovolatel v dovolání námitkami ústavněprávního charakteru brojí proti nyní již ustálené judikatuře dovolacího soudu, z níž vyplývá, že §59a i §50 odst. c) vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene, přičemž v obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě §59a tak zákon stanoví výslovně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Mezi oběma právními normami je dán vztah speciality [§50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona) s tím, že v případě §50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, která se nacházejí v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v §59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, tedy i na ta, která se v korytě vodního toku přímo nenachází, a dopadá proto na širší okruh případů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020). Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1609/2021).
Tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu z hlediska ústavnosti aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2070/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021; v usnesení ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II ÚS 2145/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020; a především v usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 605/22 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz ). V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal výše uvedené závěry Nejvyššího soudu za řádně odůvodněné a nevybočující z mezí ústavnosti. Z odůvodnění tohoto usnesení přitom vyplývá, že Ústavní soud vzal v potaz zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v dovolání v této věci.
Nejvyšší soud proto nadále navzdory dovolacím námitkám považuje výše citované právní závěry ustálené v jeho rozhodovací praxi za správné a ústavně konformní. Za této situace nevidí důvod ke změně své judikatury, a tudíž ani naplnění uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.
Dovolatel též spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť pominul argumentaci dovolatele ohledně tvrzené nesprávnosti právního názoru dovolacího soudu učiněného v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020.
V souzené věci však nejde o případ, že by napadené rozhodnutí zcela postrádalo základní odůvodnění. Tvrzený nedostatek by tak mohl nanejvýš založit vadu řízení, která by navíc – i s přihlédnutím k výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu – nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto uvedené tvrzení irelevantní.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 8. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu