ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3308.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3308/2022-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze, Konviktská 12, proti žalované J. P. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 138/2021, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2022, č. j. 27 Co 168/2022-94, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. 35 C 138/2021-82, odmítl „podání žalobce ze dne 18. 3. 2021“ v části, ve které se žalobce domáhal vypořádání vnosů do zaniklého společného jmění manželů. Učinil tak, neboť žalobce k výzvě soudu neodstranil vady podání, pro něž nelze v řízení dále pokračovat.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 7. 2022, č. j. 27 Co 168/2022-94, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „návrh žalobce učiněný v rámci podání (žaloby) ze dne 18. 3. 2021 v části, v níž se žalobce domáhal vypořádání vnosů, se neodmítá“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, tím, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, resp. žalovaná tvrdí, že napadené usnesení odvolacího soudu „neobsahuje odůvodnění“. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vadami podaného odvolání, které neobsahovalo žádný odvolací důvod, a že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, aby vysvětlil, „co bylo na předchozím usnesení v rozporu s právem“. Považuje za nesprávné, že odvolací soud připustil doplnění žaloby až v rámci odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje proto za nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce nepovažuje dovolání za přípustné. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu „plně v souladu“. Navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013) marné uplynutí lhůty určené soudem ve výzvě k opravě nebo doplnění podání podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. nemá za následek nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, a to případně i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání nebo v jiném podání doručeném odvolacímu soudu před vydáním rozhodnutí o odvolání, k jejichž obsahu odvolací soud přihlédne ve smyslu ustanovení §167 odst. 2 a §154 odst. 1 o. s. ř.
V projednávané věci žalobce odstranil vady žaloby v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud po vyhodnocení obsahu odvolání dospěl k závěru, že žalobce doložil všechna potřebná tvrzení a skutečnosti pro rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že žalobní návrh v dotčené části nadále nemá vad, které by bránily pokračování v řízení, a změnil proto usnesení soudu prvního stupně. Svoje rozhodnutí také v tomto směru řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za nepřezkoumatelné a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání proto není přípustné.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu