ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3592.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3592/2021-543
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Italian Graffiti, s. r. o. , IČO 25699181, se sídlem v Praze, Vojtěšská 211/6, zastoupené JUDr. Máriem Voglem, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská 68/9, proti žalované PREdistribuce, a. s. , IČO 27376516, se sídlem v Praze, Svornosti 3199/19a, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021,
č. j. 55 Co 374/2019-497, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 55 Co 374/2019-497, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 23 C 263/2017-384, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a žalobkyni odevzdat jednotku č. 1837/07, nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. 1837, která je součástí pozemku parc. č. 1763/1 v k. ú. Nově Město, obec Praha (dále jen „jednotka“). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 55 Co 374/2019-421, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost jednotku do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat žalobkyni. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 22 Cdo 3094/2020-483, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem zpět k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. č. j. 55 Co 374/2019-497, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že pokládá dvě právní otázky, a to: zda je možné, aby právo užívání vzniklo na základě zákonného věcného břemene v letech osmdesátých minulého století paralelně a duplicitně poté, co již toto právo užívání vzniklo na základě dřívějšího právního titulu v letech sedmdesátých, a to na základě titulů, které jsou ve stavebním povolení výslovně uvedeny jako podklady pro rozhodnutí o provedení stavby, a dále zda je možné, aby zákonné věcně břemeno vzniklo v případě, kdy by domnělou oprávněnou a povinnou osobou byl tentýž subjekt. Tedy, aby věcné břemeno vzniklo „samému sobě“. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání pak spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení výše formulovaných otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem vyřešeny nebo posouzeny jinak, než jak je posoudil odvolací soud. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání posuzuje jednotlivé námitky žalobkyně a domnívá se, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
V nyní posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že došlo k naplnění podmínek vzniku zákonného věcného břemene ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „el. zák.“). Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že stavebním povolením vydaným Obvodním národním výborem v Praze 2 pod č. j. VÝST. 777/80/Jn/Hm. ze dne 23. 4. 1980, bylo tehdejšímu žadateli Středočeským energetickým závodům k. p. vydáno povolení ke stavbě trafostanice na adrese Lublaňská 39, Praha 2, a že má trafostanice plochu 24,03 m 2 .
Podle §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění do 23. 11. 1990, přitom energetickým podnikům přísluší oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení. Podle odst. 5 pak povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.
Dovolatelka vymezuje dva předpoklady přípustnosti dovolání.
Z požadavku, aby dovolací soud vyřešil nebo posoudil jí vymezené právní otázky jinak, než jak je posoudil odvolací soud, je přitom zjevné, že taková interpretace významově neodpovídá §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Podle tohoto předpokladu přípustnosti dovolání totiž má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, a jde tedy o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V nyní posuzované věci je však obsahem podaného dovolání požadavek dovolatelky, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázky, které nesprávně vyřešil odvolací soud.
Dovolatelka rovněž neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. V takovém případě však nevymezuje dovolatelka řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Druhý předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
K otázce zda je možné, aby zákonné věcně břemeno vzniklo v případě, kdy by domnělou oprávněnou a povinnou osobou byl tentýž subjekt. Tedy, aby věcné břemeno vzniklo „samému sobě“:
Dovolatelka ve vztahu k této právní otázce namítá, že ani jeden soud, který ve věci rozhodoval, neuvedl, jak bylo právní nástupnictví vyřešeno. Poukazuje na poslední stranu stavebního povolení, z jehož rozdělovníku má vyplývat, že „investor“ a „vlastník domu“ byli uvedeni jako jedna a tatáž osoba.
Otázka právního nástupnictví žalované přípustnost dovolání nezakládá, neboť byla vyřešena již v řízení před soudem prvního stupně, kde žalovaná velmi podrobně popsala i doložila, jakým způsobem získala do svého vlastnictví stavbu trafostanice s označením TS 5342 na adrese Lublaňská 39, Praha 2. To potvrdil i odvolací soud, který shodně se soudem prvního stupně považoval provedené dokazování ohledně právního nástupnictví žalované za dostačující. Ostatně ze stavebního povolení vydaného dne 23. 4. 1980 Obvodním národním výborem v Praze 2 pod č. j. VÝST. 777/80/Jn/Hm., vyplývá, že žadatelem o stavbu trafostanice na adrese Lublaňská 39, Praha 2, a jejím investorem, byly Středočeské energetické závody, krajský podnik, zatímco z rozhodnutí finančního odboru ONV v Praze 2 ze dne 17. 9. 1969 vyplývá, že objekt domu č. p. 1837, Lublaňská 39 v Praze 2, který nabyl Československý stát od V. V., byl začleněn do operativní správy Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, kde zůstal až do roku 1991, kdy byl vydán E. M..
K otázce zda je možné, aby právo užívání vzniklo na základě zákonného věcného břemene v letech osmdesátých minulého století paralelně a duplicitně poté, co již toto právo užívání vzniklo na základě dřívějšího právního titulu v letech sedmdesátých, a to na základě titulů, které jsou ve stavebním povolení výslovně uvedeny jako podklady pro rozhodnutí o provedení stavby :
Dovolatelka prostřednictvím předestřené právní otázky namítá, že žadatel (stavebník trafostanice) byl již v době podání žádosti o vydání stavebního povolení uživatelem jednotky, ve které je nyní umístěna trafostanice, a proto mu později nemohlo věcné břemeno vzniknout. Poukazuje na odůvodnění žádosti o vydání stavebního povolení, z níž má vyplývat, že zde byla dohoda s vlastníkem (spoluvlastníky) domu z roku 1977 a právoplatné rozhodnutí odboru bytového hospodářství o přidělení prostor (jednotky) z roku 1978, na jejichž základě bylo stavebníkovi (investorovi) povoleno stavbu postavit a prostory právního předchůdce žalobkyně užívat. Dovolatelka tvrdí, že na tuto skutečnost poukazovala již před soudem prvního stupně v podání ze dne 7. 8. 2018, později pak na ústním jednání 14. 7. 2021, odvolací soud se však její námitkou vůbec nezabýval a na tento, podle dovolatelky stěžejní argument, vůbec nereagoval. Svým postupem jí odňal právo na spravedlivý proces. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za předčasné a namítá nedostatečné odůvodnění (nepřezkoumatelnost) rozhodnutí odvolacího soudu.
K tomu dovolací soud uvádí, že ačkoli nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); dovolací soud proto shledal dovolání v této otázce přípustným.
Soud se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí v rámci odůvodnění rozsudku vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, kdy „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Ústavní soud poté dospívá k závěrům, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, čímž se rozumí, že „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006, nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007, či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). Z uvedeného tedy plyne, že povinnost soudů vypořádat se s námitkami v rámci odůvodnění rozsudku není absolutní, nýbrž vztahuje se pouze na ty námitky, které jsou právně relevantní, přičemž povinností soudu je vypořádat se s nimi takovým způsobem, který odpovídá závažnosti námitek.
Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud zcela pominul její tvrzení, že žadatel (stavebník trafostanice) byl již v době podání žádosti o vydání stavebního povolení uživatelem jednotky, ve které je nyní trafostanice umístěna. Toto tvrzení by přitom mohlo být pro posouzení věci právně významné, neboť jím dovolatelka směřuje k tomu, že pokud by se prokázalo, že byl žadatel (stavebník trafostanice) opravdu uživatelem jednotky již na základě dohody z roku 1977 a rozhodnutí o přidělení prostor z roku 1978, vyvstala by otázka, zda mu i v takovém případě mohlo vzniknout věcné břemeno ze zákona.
Tímto právně významným tvrzením se odvolací soud vůbec nezabýval; v této části tak rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jeho rozhodnutí je předčasné a je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci.
V dalším řízení odvolací soud – pokud jde o tvrzenou možnost užívání jednotky žadatelem o vydání stavebního povolení - nejprve zjistí, zda a kdy uvedené tvrzení žalobkyně vznesla v průběhu řízení a zváží přípustnost této námitky. Bude-li přípustná, pak zváží její význam ve vztahu k zákonnému věcnému břemeni podle §22 odst. 1 písm. a) el. zák.
Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že za opodstatněné nelze považovat další námitky dovolatelky týkající se otázky možného vydržení věcného břemene, neboť na otázce vydržení věcného břemene není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, jelikož podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu