ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3652.2021.3
sp. zn. 22 Cdo 3652/2021-1892
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalované D. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 68/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 28 Co 137/2019-1727, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 38 817 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Pelikána.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 6 C 68/2016-1227, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 C 68/2016-1248, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 6 C 68/2016-1256, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) – účastníků řízení. Mimo jiné snížil vypořádací podíl žalobce pro tzv. domácí násilí.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 28 Co 137/2019-1727, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, ve spojení s doplňujícím rozsudkem uvedeným výše, změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že domácí násilí nemělo takovou četnost a intenzitu, aby vzhledem k dalším okolnostem věci v rozsudku uvedených odůvodnilo disparitu podílů.
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaná dovolání, čítající 60 stran, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Ve vyjádření k dovolání žalobce mimo jiné uvádí, že „dovolání podané žalovanou (včetně jeho doplnění) je velmi obtížně přehledné, evidentně rozvláčné, přičemž jednotlivé tvrzené důvody se v něm na různých místech opakují a zcela přehlížejí omezený přezkum v dovolacím řízení a především zákonné dovolací důvody.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek – předpokladů přípustnosti v zákoně upravených - v něm uvedených a řádně vymezených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování předpokladu přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Předpoklad přípustnosti dovolání se vymezí tak, že dovolatel specifikuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přičemž toto vymezení vyžaduje určitou míru zobecnění problému (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17), a poté se uvede předpoklad přípustnosti dovolání. Tvrdí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí konkrétně uvést, od jakého řešení se odvolací soud odchýlil; odkaz na spisovou značku rozhodnutí v zásadě nedostačuje.
Dovolatelka podává rozsáhlé dovolání, jehož je obsahem polemika s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu a zpochybnění skutkového stavu, ze kterého soud vyšel; k těmto námitkám však lze přihlédnout jen tam, kde byl řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání. Tam, kde se tak stalo, však žádný z předpokladů přípustnosti nebyl dán.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ty námitky, které nemohly posouzení přípustnosti dovolání ovlivnit.
K rozhodnutí o disparitě podílů:
Žalovaná navrhovala, aby žalobci byl přikázán menší podíl na vypořádávaném společném majetku s tím, že žalobce se vůči ní dopouštěl opakovaně násilí. Soud prvního stupně shledal podmínky pro disparitu z tohoto důvodu, „že žalobce minimálně desetkrát během trvání manželství účastníků uhodil žalovanou, tj. dal jí facku, rozsekl jí ret, uhodil jí do hlavy a dokonce jí uhodil i pohrabáčem“. Odvolací soud však po rozsáhlém doplnění dokazování, resp. opakování některých důkazů včetně výslechu účastníků po „zvážení všech okolností případu, přihlédl k intenzitě prokázaného fyzického násilí žalobce vůči žalované ‚pouze’ třemi prokázanými ataky v poměru k době trvání manželství (24 let) a časovému rozsahu, ve kterém k němu mělo docházet, a k chování žalované, která, ačkoli mohla odejít od žalobce, zejména v době, kdy děti již na ní (rodičích) nebyly závislé, neodešla, přihlédl i k hospodaření žalobce za účelem ekonomického růstu a stability majetku rodiny“, a dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že prokázané domácí násilí není v tomto konkrétním případě natolik negativní okolností, která by měla vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů.
V této souvislosti žalovaná široce polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními odvolacího soudu; zpochybňuje fakticky všechna skutková zjištění odvolacího soudu a tvrdí, že hodnocení důkazů je zjevně nepřiměřené.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka tvrdí, že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu se uvádí: „Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Může přitom vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu“ (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Odvolací soud zčásti vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, sám pak ve věci provedl rozsáhlé dokazování a jednotlivé důkazy, zjevně i v důsledku společenské závažnosti projednávané problematiky, řádně a podrobně hodnotil.
Již v rozsudku ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, ve kterém šlo o posouzení správnosti skutkového zjištění podle právní úpravy, která obsahovala dovolací důvod, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, dovolací soud uvedl: „Jelikož občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení“, resp. z hlediska, zda byly dodrženy předpisy je upravující.
V dané věci nebylo zjištěno, že by dokazování bylo provedeno v rozporu s pravidly logického myšlení; to, že některé důkazy lze hodnotit více způsoby a dojít tak k jiným skutkovým závěrům, než ke kterým došel odvolací soud, na tom nic nezmění. Dovolatelka předkládá vlastní verzi událostí i možného hodnocení důkazů (konstruuje možný výklad podporující verzi žalované, i když takový výklad rozhodně není jediný možný).
Odvolací soud se může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, pokud dokazování doplní nebo sám zopakuje (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, dále jeho rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, popř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98). Důkazy provedené odvolacím soudem pak podléhají hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Zákon ani judikatura nepožadují, aby odvolací soud nad rámec tohoto hodnocení vysvětloval, proč důkaz hodnotil jinak než soudu prvního stupně.
Dovolatelka klade otázku: „Může skutková okolnost vylíčená účastníkem řízení, bez prokázání věrohodnosti výpovědí vylíčené skutkové okolnosti (ať ústně nebo písemně) právně významná pro hodnocení a právní závěry posuzované právní věci?“ Přes poněkud vágní formulaci dovolatelka patrně žádá odpověď na otázku, zda soud může vycházet z nevěrohodných výpovědí. Touto otázkou (na kterou zná nepochybně odpověď) patrně směřuje k tomu, že některé skutečnosti, ze kterých odvolací soud vycházel (zde neuvádí které, ale to činí na různých místech dovolání) nebyly prokázány. To je ovšem její názor; o tom, co bylo prokázáno a co nikoliv, rozhoduje soud a v dovolacím řízení by bylo možné jeho postup zpochybnit jen za podmínek uvedených shora.
Nicméně není věcí dovolacího řízení přezkoumávat hodnocení každého důkazu a skutkových zjištění, která odvolací soud učinil; jde jen o to zvážit, zda v řízení byla respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole. Dovolací soud neshledal nic, co by nasvědčovalo svévoli; odvolací soud za účelem zjištění skutkového stavu věci prováděl rozsáhlé dokazování, včetně dokazování znaleckého, hodnocením provedených důkazů se podrobně zabýval (viz body 24 a násl. rozhodnutí, na které dovolací soud odkazuje), vzal v úvahu vše podstatné, co z dokazování vyplynulo a hodnocení důkazů neodporuje pravidlům logického myšlení. Právo dovolatelky na spravedlivý proces nebylo dotčeno; proto dovolací soudu musí vycházet ze skutkového zjištění odvolacího soudu.
K právnímu posouzení úvahy o disparitě podílů se uvádí:
V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaném pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud konstatoval, že domácí násilí je jednou z okolností, které „mohou být podkladem pro případnou úvahu o disparitě podílů, byť ani ony vždy bez dalšího důvodem pro disparitu podílů být nemusí“.
Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba při úvaze o stanovení výše podílů zohlednit i skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání (domácího násilí); přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, stejně v poměrech SJM např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2661/2019).
Primárním účelem vypořádání SJM není potrestání jednoho z manželů za protiprávní jednání proti druhému; k tomu slouží prostředky trestního a přestupkového práva. K domácímu násilí je třeba vždy přihlédnout, je však třeba brát kromě skutečností uvedených shora i dobu, která uplynula mezi násilným jednáním a rozvodem manželství, resp. ukončením společného bydlení.
Z uvedeného se podává, že samotná okolnost, že jeden z manželů se dopustil násilí vůči druhému, ještě nemusí být důvodem pro disparitu podílů. Je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů.
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali jsou relevantní úvahy soudů nižších stupňů řádně odůvodněny a nejsou-li zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).
Pro řešení podmínek pro disparitu je třeba vždy posoudit všechny zjištěné okolnosti; nelze vytrhnout jen jeden z aspektů věci a činit z něj obecně platný princip. Je třeba vždy zvažovat všechny aspekty v jejich vzájemných souvislostech a přihlédnout zejména k jejich intenzitě, k době trvání, dopadu na rodinu a majetek. Otázky ohledně toho, zda nějaká skutečnost (např. výměna zámků u dveří, vykázání syna z domu) nutně vedou k rozhodnutí o disparitě podílů tak nemohou založit přípustnost dovolání. Ta by však byla dána, kdyby úvaha odvolacího soudu o disparitě podílů tyto okolnosti hodnotila zjevně nepřiměřeně; tak tomu v této věci nebylo. Odvolací soud na základě provedeného dokazování zjistil, že manželství účastníků trvající 24 let nebylo od počátku šťastné a spokojené, nebylo však zjištěno, kdo byl hlavním iniciátorem hádek („vztah nebyl černobílý“), trpěli jimi však nepochybně oba (i žalobce vyhledal odbornou psychologickou pomoc, a to i společně s žalovanou). Nicméně rodina žila běžným životem, účastníci se střídali v odvozu dětí do školy, společně doma uklízeli, i žalobce vařil a pral.
Podle odvolacího soudu „žalobce velmi dobře hospodařil s finančními prostředky a majetek účastníků rozšiřoval a spravoval tak, že nevykazoval ke dni rozvodu manželství žádné závazky. Na takovémto hospodaření profitovala i žalovaná“. Rodina jezdila často na společné dovolené, byla s žalobcem i na paraglidingovém zájezdu. Žalovaná jezdila na dovolené i sama, se synem či se svým otcem. Z příjmů žalobce byly hrazeny všechny podstatné výdaje jako náklady na bydlení, hypotéky, dovolené, kurzy a potřeby spojené se školou dětí, žalovaná hradila běžné výdaje a nákupy. Děti dostávaly kapesné, studovaly – při vynaložení vysokých nákladů - v zahraničí. Účastníci čerpali celkem čtyři hypotéky, které byly spláceny z účtů žalobce. Všichni členové rodiny měli stavební spoření. Žalobce i žalovaná jezdili osobními vozy; žalobce hradil i výlohy spojené s provozem vozu, který žalovaná užívala. Tento způsob života byl umožněn nadstandardními příjmy žalobce - od roku 2008 byl měsíční příjem žalobce cca 110 000 Kč, v roce 2016 v rozmezí 115 000 - 135 000 Kč, příjem žalované činil cca 22 000 Kč. Dne 10. 9. 2018, tedy až v průběhu řízení o vypořádání SJM a celkem dlouho poté, co se ze společného domu odstěhovala (2016), podala žalovaná trestní oznámení na žalobce ve věci narušování osobní svobody. V oznámení mimo jiné uvedla, že byla „velmi pravděpodobně“ vystavena ze strany žalobce domácímu násilí; hlavním důvodem však bylo tvrzení, že žalobce jí výměnou zámků vchodových dveří bránil v užívání domu. Žalobce nebyl za domácí násilí v trestním řízení nijak postižen.
Prokázáno bylo trojí napadení žalované, naposledy v roce 2011; žalovaná se od žalobce odstěhovala v roce 2016, až po rozvodu manželství. Přestože žalovaná byla ve vztahu submisivní, chování žalobce nemělo trvalý a zásadní dopad na její zdraví či psychiku, jak vyplynulo ze závěrů znaleckých posudků i z výpovědi znalců v odvolacím řízení; u žalované nebyl zjištěn posttraumatický syndrom či znaky charakteristické pro oběti domácího násilí.
Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že v této věci navzdory třem prokázaným fyzickým útokům nejsou podmínky pro disparitu podílů z tohoto důvodu, zjevně nepřiměřená; rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
K právním otázkám, které podle dovolatelky zakládají přípustnost dovolání (str. 16 a násl. dovolání) se uvádí: Dovolatelka v této souvislosti nevymezuje důvod přípustnosti dovolání, jen obecně uvádí, že při hodnocení předložených otázek se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe NS ČR a ÚS ČR, některé dosud zůstaly dovolacím soudem nezodpovězené“. Konkrétně však neuvádí, které z 16 otázek se má ten který důvod přípustnosti týkat, nevymezuje blíže údajnou rozdílnou judikaturu a neuvádí, v čem má rozpor spočívat. Uvádí jediné konkrétní rozhodnutí („např. NS ČR 30 Cdo 281/2018“), které se vypořádání SJM netýká, aniž by konkrétně uvedla právní názor tam uvedený, se kterým má být napadené rozhodnutí v rozporu. Již proto tvrzené důvody nemohou založit přípustnost dovolání. Proto se jen na okraj k uvedeným otázkám uvádí:
Domácí násilí nemusí být vždy důvodem pro disparitu podílů, k tomu viz judikaturu výše.
Pokud jde o další body, dovolatelka staví tyto otázky na skutkovém stavu, který však odvolací soud nezjistil. Odvolací soud nezjistil, že by žalobce „vyhodil“ syna z domu; ostatně on sám uvedl, že z něj odešel po hádce s žalobcem; ten o něj nadále projevoval zájem, zajistil mu zaměstnání a podpořil jej finančně. K neposkytnutí pomoci po incidentu odvolací soud uvedl, že „žalobce ihned po incidentu odjel z domu, žalovaná nevyhledala lékařskou pomoc a byl jí nápomocen syn“; nejde tedy o důvod k disparitě. To není závěr zjevně nepřiměřený.
Dovolatelka klade otázku, zda „může být negativní okolností nebo morálním momentem tak silným, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto, pokud jeden z manželů může uspokojovat své osobní potřeby a druhému jeho výdělek postačuje pouze k úhradě potřeb rodiny (bod 78 rozsudku soudu I. stupně)“. Ovšem takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil; většina prostředků byla vynakládána v souladu s určením společného jmění (koupě nemovitostí, společné dovolené, zahraniční studia dětí) a to i ve prospěch žalované - automobil a jeho provoz, jazykový kurs v Anglii). Ze skutkových zjištění se podává, že rodina rozhodně netrpěla nouzí; takový stav ovšem předpokládá, že provoz čtyřčlenné domácnosti musel být financován i jinak, než z relativně nízkého platu žalované. Dovolatelka tak staví právní otázku na jiném, než zjištěném skutkovém stavu.
Dále se dovolatelka táže: „Může být za ekonomický růst a stabilitu majetku rodiny za trvání manželství považována kontrola nad finančním hospodařením rodiny pouze jedním z manželů, pokud se takovouto kontrolou rozumí odnětí dispozičního práva k účtům druhému, a prvý z manželů neinformuje druhého o nakládání a přehledu k výši a využití peněz nebo sám rozhoduje?“ Není zřejmé, jak má tato otázka založit přípustnost dovolání, pokud tím myslí, zda je to důvod pro disparitu podílů, je odpověď taková, že záleží na komplexním posouzení věci, zejména zda by uvedené jednání mělo negativní vliv na majetek rodiny a životní úroveň jejích členů. V této věci nic takového nebylo zjištěno. To ostatně platí i pro otázku pod bodem 8) dovolání.
K otázce, zda dispozice žalobce s finančními prostředky bez souhlasu žalované až do výše 50 000 Kč lze považovat za běžnou správu („běžnou záležitost“ ve smyslu §714 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) se uvádí, že na takovou otázku nelze obecně odpovědět, vždy jde o poměry konkrétního manželství. Nadále jsou použitelné závěry stanoviska Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek, část civilní, pod č. 42/1972, podle kterého při posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je třeba vycházet vždy z náležitě zjištěných okolností jednotlivého případu. Otázku, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), obvyklou správu majetku ve společném jmění či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006). Je třeba rozlišovat, zda takové dispozice zakládají důvod k disparitě podílů, nebo zda je k nim třeba přihlédnout a vypořádat v rámci vypořádání SJM. K tomu odvolací soud uvedl: „Důvod pro disparitu podílů neshledal odvolací soud ani v tom, že žalobce za manželství vynakládal prostředky na vlastní záliby (golf a paragliding). S ohledem na celkovou majetkovou situaci účastníků a délku trvání jejich manželství šlo v převážné míře o běžné nakládání s finančními prostředky (menší částky), a větší částky na nákup vybavení byly ve vypořádání zohledněny“. To je i odpověď na otázky pod bodem 8), 9) a 10) dovolání, k obvyklé správě společného majetku ještě viz výklad níže. Ostatně jestliže se žalovaná cítila dotčená způsobem, jakým žalobce hospodařil s finančními prostředky, měla možnost ochrany v soudním sporu o užívání a správu společného majetku.
Při hodnocení podmínek pro disparitu je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci. Domácí násilí nemůže v zásadě vyvážit péče o společný majetek a zásluhy o jeho nabytí, je však třeba brát do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu. Nelze vytrhnout jednotlivá fakta, jak to činí dovolatelka (navíc pokud nejde o skutečnosti dokázané) a na jejich základě stavět úvahy o disparitě, vždy je třeba věc posoudit komplexně. I když žalobce si při správě společného majetku počínal autoritativně, podle zjištěného skutkového stavu tím rodina ani žalovaná nijak materiálně netrpěla, čemuž nasvědčuje životní standard i rozsah majetku nabytého do SJM. Žalobce hradil i výlohy spojené s provozem vozu, který žalovaná užívala. Vysoký životní standard i poměrně rozsáhlý majetek k vypořádání byl zajištěn vysokými příjmy žalobce; o ten se nepochybně zasloužila i žalovaná péčí o rodinu a domácnost, byť se na ní podílel i žalobce („vařil a pral“). Troje fyzická napadení v průběhu 24 let trvajícího konfliktního manželství byla excesem. Za této situace není závěr o nedostatku podmínek pro disparitu vypořádacích podílů zjevně nepřiměřený.
Pokud žalovaná uvádí další důvody, spočívající – shrnuto – v nedobrém soužití a jeho důsledcích, je třeba upozornit, že v řízení nebylo zjištěno, že by vina na špatném soužití byla na straně žalobce; kdo tyto problémy zavinil, se nepodařilo prokázat. Pokud jde o výměnu zámků, postačí poukázat na bod 99 rozsudku odvolacího soudu – nebyla prokázána.
K vypořádání výběrů peněz z účtů žalobce a vyšších plateb:
Odvolací soud vysvětlil, proč v poměrech manželství účastníků považoval výběry z účtů či platby do výše cca 50 000 Kč měsíčně provedené žalobcem i bez souhlasu žalované za „běžné“ (bod 82 rozsudku); ostatně platí, že ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2619/2009). Platby a výběry nad tuto výši, pokud žalobce neprokázal, že byly použity ve prospěch společného jmění a rodiny, vypořádal.
Již proto zde nemůže být tvrzený rozpor s judikaturou zmíněnou v dovolání, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem“.
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Přesahuje-li nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010; k těmto závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil v usnesení ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011). Tyto úvahy lze přiměřeně vztáhnout i na správu společného jmění manželů v zákonném režimu (§713 a násl. o. z.).
Při úvaze o tom, zda šlo při výběru z účtu a následném nakládání s vybranými prostředky o obvyklou správu, resp. zda takto vybrané a použité peníze je třeba vypořádat, nelze tedy mechanicky vyjít jen z výše paušálně stanovené částky, která odpovídá majetkovým poměrům manželů, ale je třeba zvážit i četnost a okolnosti výběru a použití peněz. O obvyklou správu nemusí jít tam, kde jde o sice nízké, ale často se opakující výběry (např. pokud by činil každodenní výběr 20 000 Kč), a naopak nelze vyloučit, aby vzhledem k okolnostem věci nebyla do vypořádání zahrnuta vyšší částka, jednorázově vybraná a spotřebovaná pro osobní potřebu toho, kdo ji vybral, bez souhlasu druhého.
V této věci odvolací soud (bod 82 a násl. rozsudku) vyšel ze skutkového zjištění, že „pracovním úsilím žalobce a jeho hospodařením s finančními prostředky bylo zajištěno nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů značné hodnoty, především však ke dni jeho zániku bez jakýchkoli dluhů či závazků přesto, že v průběhu 24 letého manželství čerpali účastníci čtyři vysoké úvěry“. „Žalobce hradil ve prospěch rodiny ze své mzdy stavební spoření pro všechny členy rodiny, splácel úvěry, které byly poskytnuty na zakoupení a vybavení nemovitostí, platil velké množství tuzemských i zahraničních dovolených, nákladné jazykové pobyty dětí i žalované, vlastní kurzy apod. … S ohledem na příjmovou a majetkovou situaci účastníků a jejich hospodaření odvolací soud uzavírá, že výběry či platby do výše cca 50 000 Kč měsíčně provedené žalobcem i bez souhlasu žalované lze považovat za běžné. Odvolací soud v tomto závěru zohlednil shora uvedené hospodaření účastníků, pravidelné měsíční platby z jejich účtů, celkovou majetkovou situaci účastníků a také skutečnost, jaké pravidelné úkony účastníci v průběhu manželství činili (uzavírali úvěrové smlouvy, kupní smlouvy na nemovitosti, smlouvy o stavebním spoření, cestovní smlouvy apod. … Z výpisů z účtů žalobce se podává, že jediné výběry přesahující částku 50 000 Kč (včetně jednoho této výše téměř dosahující) či takto vysoké platby činil žalobce až v druhém pololetí roku 2015… Stalo se tak po splacení poslední hypotéky, kdy se účastníci de facto dohodli na rozvodu manželství. Žalobce přestal spořit a začal utrácet“. Soud zjistil, že v této době žalobce z účtů vybral částku 486 600 Kč, z toho soud započetl do vypořádání – po odečtení výběrů do výše 50 000 Kč – částku 382 600 Kč; nevypořádaná částka tak činí 104 000 Kč. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nelze považovat úvahu odvolacího soudu ohledně nevypořádání této částky za zjevně nepřiměřenou.
To platí i pro nevypořádání částek, vynaložených v průběhu manželství na uspokojování zálib a „koníčků“ manželů, zde zejména žalobce; šlo-li podle zjištění odvolacího soudu o částky přiměřené celkové majetkové situaci manželů a době trvání manželství (bod 92 rozsudku), nelze je vypořádat; takové nakládání se společnými prostředky lze považovat za běžnou správu. Je třeba vzít v úvahu, že vyšší výdělek v zaměstnání je provázen vyššími nároky na výkon a odpovědnost a tomu, kdo takto SJM obohacuje, je třeba přiznat i právo na přiměřenou relaxaci a její zaplacení. Ostatně i zde je třeba zopakovat, že ze sporu o vypořádání SJM nelze činit vypořádací spor.
Lze uzavřít, že ani v této části není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ke tvrzením o porušení základních práv dovolatelky:
Dovolatelka se na 16 místech dovolává porušení jejích základních práv, daných Listinou základních práv a svobod. Těmito tvrzeními se dovolací soud zabýval, neshledal je však důvodnými.
Dovolatelka v této souvislosti uvádí, že „v dalším řízení obecný soud nepřihlížel stejně k oběma účastníkům řízení“ (str. 12 dovolání). To je ovšem jen její subjektivní dojem, odvolací soud se zabýval pečlivě všemi aspekty věci svědčícími každému z účastníků, o čemž svědčí i rozsáhlé odůvodnění jeho rozsudku. Rozsudek je řádně a srozumitelně odůvodněn, není nepřezkoumatelný, a tvrzení, že vychází z domněnek, nikoliv z provedených důkazů (str. 14 a násl.), je opět jen dojmem dovolatelky (viz rozsáhlé dokazování a jeho hodnocení). V podstatě totéž pak opakuje na str. 34. Dále: Odvolací soud nepopřel, jak se snad dovolatelce zdá (str. 34 dovolání), protiprávnost domácího násilí, jen se zabýval jeho intenzitou, dobou, která od něj uplynula a dalšími aspekty věci a závěr promítl do úvahy o disparitě podílů. Nepopřel tedy ani protiprávnost, ani trestnost takového jednání, nicméně v této věci to byla žalovaná, která mohla příslušné řízení vyvolat a neučinila tak. Žádný rozpor s judikaturou Ústavního soudu tu není. Pod bodem IX pak dovolatelka výslovně uvádí „Porušení ústavně zaručených práva svobod žalované jako dovolací důvod“, nicméně jen opakuje námitky uvedené v předchozím textu.
K nákladům řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud uzavírá, že žádný z (ne zcela přesně a přehledně) tvrzených důvodů přípustnosti dovolání není dán. K případným vadám řízení, které též žalovaná namítá, by bylo možno přihlédnout jen v případě, že by dovolání bylo přípustné (z jiného důvodu) – viz §242 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení obsahovat odůvodnění. Podle předmětu řízení by žalovaná měla zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 77 634 Kč. Dovolací soud však vzal do úvahy, že i když vyjádření žalobce obsahuje základní charakteristiku podaného dovolání, k jeho hlavním bodům, způsobilým založit přípustnost dovolání, se nevyjadřuje, což je zjevné i z jeho rozsahu v porovnání s rozsahem dovolání. Proto je náklad na takové odvolání jen částečně vynaloženým nákladem k účelnému bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.), a proto dovolací soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v rozsahu 50 % uvedené částky.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu