ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.401.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 401/2022-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce M. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, proti žalovaným 1) P. N. , narozenému XY, bytem XY, 2) A. N. , narozené XY, bytem XY, a 3) M. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, o zdržení se užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 152/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 179/2021-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 179/2021-137, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 10 C 152/2020-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní byli povinni zdržet se jakéhokoliv užívání pozemku parc. č. st., o výměře 943 m 2 , druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří, obec XY, k. ú. XY, jehož součástí je stavba budovy rodinného domu č. p. XY, vše zapsáno na LV XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a to zejména průchodu či průjezdu jakýmikoliv motorovými či nemotorovými vozidly (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Žalobce uváděl, že žalovaní 1) a 2) používají pozemek žalobce jako příjezdovou cestu ke svým nemovitostem – domům č. p. XY a č. p. XY, ačkoli k tomu podle žalobce nemají žádný právní titul; užíváním pozemek žalobce poškozují a poškozují i statiku jeho domu. Také žalovaný 3) používá uvedený pozemek jako příjezdovou cestu ke své nemovitosti. Podle žalobce si všichni žalovaní mohou zajistit příjezdové cesty k svým nemovitostem jiným způsobem bez používání jeho pozemku. Domáhal se proto, aby soud uložil žalovaným zdržet se jakéhokoliv užívání jeho pozemku.
Žalovaní namítali, že pozemek žalobce je „místní komunikací“ podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; podle nejstarší dochované archivní mapy z roku 1840 byl tento pozemek používán jako příjezdová cesta k domům č. p. XY a č. p. XY, přičemž jiná příjezdová komunikace k těmto domům nebyla nikdy zakreslena ani používána. Žalobce vlastní nemovitost již od roku 1983 a námitky vůči používání pozemku jako příjezdové komunikace začal uplatňovat až v posledním roce. Žalobcem zmiňovaná jiná možnost příjezdu k nemovitostem není dle žalovaných reálná, když takový přístup je možný pouze zemědělskými mechanismy při sklízení travního porostu. Žalovaní též uvedli, že na uvedeném pozemku došlo k vydržení služebnosti cesty a stezky ve smyslu §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po pozemku žalobce parc. č. st. XY vede příjezdová cesta k nemovitostem všech žalovaných, přičemž tato příjezdová cesta je využívána „od nepaměti“; jiná cesta nebyla ani historicky doložena. První doložený nesouhlas žalobce či jeho právních předchůdců s tím, aby žalovaní používali uvedený pozemek jako přístupovou a příjezdovou cestu ke svým nemovitostem, je datován až k roku 2020, tedy k době, kdy cesta již byla využívána žalovanými i jejich právními předchůdci celá desetiletí či spíše více než století, a zároveň v době, kdy i sám žalobce byl vlastníkem uvedeného pozemku nějakých 37 let. Pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY je nutno pokládat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť se jedná o jedinou pozemní komunikaci, která slouží ke spojení nemovitostí žalovaných s ostatními pozemními komunikacemi, je zjevně využívána velmi dlouhou dobu (více než století) a lze důvodně předpokládat, že se tak dělo se souhlasem dřívějších vlastníků pozemku parc. č. st. XY, a dokonce od roku 1983 do roku 2020 i s minimálně konkludentním souhlasem žalobce. Žalovaným tak svědčí právo užívání účelové komunikace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 179/2021-137, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z toho, že sporný pozemek žalobce je účelovou komunikací, zpevněnou a užívanou k přístupu k přiléhajícím nemovitostem (nyní ve vlastnictví žalovaných) od nepaměti, resp. minimálně od roku 1840. Na tom nic nemění, zda by žalovaní měli ke svým nemovitostem jiný možný přístup, resp. příjezd vozidly. Ten navíc žalovaní nemají. Nicméně možnost jiného příjezdu je zde bezvýznamná v situaci, kdy sporný pozemek žalobce má charakter účelové komunikace. Žalovaní jsou na základě veřejného práva oprávněni pozemek žalobce (i přes jeho nesouhlas), z titulu na něm nacházející se účelové komunikace, užívat k přístupu ke svým nemovitostem. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), nijak výslovně nevymezuje, nicméně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání specifikuje.
Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně posouzení předmětného (svého) pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. Soudy obou stupňů konstatovaly, že pozemek žalobce představuje jediné spojení s pozemky žalovaných, přestože existují i alternativní spojení; nejedná se tedy o nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu žalovaných. Žalovaní jsou však vlastníky, resp. spoluvlastníky přilehlých pozemků, které mohou sloužit za účelem alternativního spojení. Těmito argumenty žalobce se soudy nezabývaly. Vlastnické právo žalobce je tedy narušováno a omezováno nepřiměřeným způsobem. Odkazuje na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012. Žalobce rovněž nikdy nedal souhlas k užívání svého pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. Pozemek žalobce užívají pouze žalovaní. Co se týče naplnění předpokladů (pojmových znaků), za kterých existuje veřejně přístupná účelová komunikace, odchýlil se odvolací soud od rozhodovací praxe Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, i Nejvyššího správního soudu, ohledně nutné komunikační potřeby jako předpokladu existence účelové komunikace. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval čl. II písm.a/ bod 6 jeho vyjádření ze dne 17. 12. 2020 (viz níže).
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl, příp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování nutné komunikační potřeby jako předpokladu existence účelové komunikace.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Proto se dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání zabýval jen tou dovolací námitkou, ohledně které dovolatel, byť implicitně, avšak nepochybně, vymezil přípustnost dovolání.
Podle konstantní judikatury veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1. stálost a znatelnost komunikace v terénu podle §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 2. zákonný účel podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3. souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4. nutná komunikační potřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, a další judikaturu tam uvedenou). Nezbytnou podmínkou vzniku účelové komunikace a jejího veřejného užívání je tedy mj. existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018).
Soud prvního stupně pod body 15, 16, 17 a 18 rozsudku odůvodňuje, za jakých okolností dospěl k závěru, že se v případě pozemku dovolatele (parc. č. st. XY) jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Stejně tak činí odvolací soud pod body 8, 9, 10, 11 a 12 rozsudku, ve kterých potvrzuje argumentaci soudu prvního stupně, potažmo ji dále rozvádí.
K souhlasu vlastníka s neomezeným užíváním pozemku :
V této věci dovolatel nijak nevymezuje přípustnost dovolání; proto se touto otázkou nebylo možno zabývat. Nicméně vzhledem k tomu, že podle skutkového zjištění v této věci je pozemek žalobce jako cesta užíván od „nepaměti“, není napadený rozsudek v této části v rozporu s judikaturou, která pro tyto případy tzv. věnování pozemku k veřejnému užívání presumuje. „Byla-li cesta vedoucí přes pozemek v soukromém vlastnictví od nepaměti veřejně užívána z naléhavé komunikační potřeby, jde o účelovou komunikaci“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002; srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 27/2009-66).
K nutné komunikační potřebě :
Účelová komunikace (§7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací (§2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§19 odst. 1 cit. zákona).
Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu na svůj pozemek, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012). To platí zpravidla pro případy, kdy – jako v této věci – cizí pozemek je využíván jen ke spojení k nemovitostem žalovaných.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této části spočívá na řešení právní otázky, kterou odvolací soud řešil v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobce již v řízení přes soudem prvního stupně tvrdil, že žalovaní mají zajištěn jiný přístup k pozemku; v tom je implicitně zahrnuto i popření (minimálně zpochybnění) nutné a nenahraditelné komunikační potřeby. Soud prvního stupně se pod bodem 15 rozsudku jen letmo zabýval nutnou komunikační potřebou jakožto jedním z pojmových znaků, jehož naplnění je podle judikatury Nejvyššího soudu nezbytné k posouzení, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Dospěl k tomu, že „po pozemku žalobce čp. XY vede příjezdová cesta k nemovitostem všech žalovaných, přičemž tato příjezdová cesta je využívána ‚od nepaměti‘, když jiná cesta nebyla ani historicky doložena.“ To dovodil ze snímků z katastrálních map, včetně leteckého snímku a jeho průmětu do mapy katastrální.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce zpochybnil skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní nemají k pozemku jiný přístup; zejména uvedl, že první a druhý žalovaní v minulosti užívali k přístupu na jejich pozemek vlastní pozemky v odvolání uvedené; pozemek třetího žalovaného je přímo napojen na pozemní komunikaci přes další pozemek ve vlastnictví tohoto žalovaného; upozorňoval též na judikaturu týkající se naléhavé komunikační potřeby jako podmínky existence účelové komunikace. Na možnost jiného spojení pozemků žalovaných s pozemní komunikací upozorňoval již v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud poté pod bodem 10 rozsudku uvádí následující: „V projednávané věci vyšlo najevo, že sporný pozemek žalobce je účelovou komunikací takto zřízenou, zpevněnou a užívanou k přístupu k přiléhajícím nemovitostem (nyní ve vlastnictví žalovaných) od nepaměti, resp. minimálně od roku 1840. Na tom nic nemění skutečnost, že v tomto směru nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí o charakteru této komunikace, nebo zda by žalovaní měli ke svým nemovitostem jiný možný přístup, resp. příjezd vozidly. Ten navíc dle mapy na č. l. 32 ani jinou, stávající cestou, resp. komunikací, žalovaní nemají. To potvrzuje i sám žalobce v čl. II písm. a/ bod 6 svého vyjádření ze dne 17. 12. 2020 na č. l. 66 spisu, kde možnost jiného příjezdu vylučuje. Nicméně možnost jiného příjezdu je zde bezvýznamná v situaci, kdy sporný pozemek žalobce má charakter účelové komunikace.“
Uvedenými odvolacími námitkami se tedy odvolací soud dostatečně nezabýval; jen zopakoval zjištění soudu prvního stupně.
Z uvedeného se podává, že odvolací soud nepovažoval podmínku nutné komunikační potřeby za relevantní; tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, resp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017. Patrně z tohoto důvodu se blíže nezabýval námitkami odvolatele proti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, pokud jde o možnost jiného přístupu k pozemkům žalovaných.
Ostatně odvolacím soudem citovaná pasáž z vyjádření žalobce na č. l. 66 spisu, o kterou též opírá závěr o neexistenci jiného spojení, nevylučuje existenci dalších možných komunikačních spojení, neboť žalobce sice připouští, že pozemek parc. č. XY lze použít pouze k pěšímu přístupu, nicméně následně uvádí, že „sousední pozemky parc. č. XY a parc. č. XY lze pro zbudování komunikačního spojení zcela jistě využít.“
Bez náležitého posouzení možnosti jiného přístupu žalovaných na jejich pozemky než přes pozemek žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a tudíž nesprávné; dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., je tak dán. V dalším řízení se bude odvolací soud uvedenou odvolací námitkou zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu