ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.485.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 485/2022-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce R. Ch. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, proti žalovanému L. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, o ochranu služebnosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 93/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2021, č. j. 25 Co 123/2021-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludmily Zdvořákové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 19 C 93/2020-179, zamítl vzájemný návrh žalovaného o uložení povinnosti žalobci umožnit žalovanému výkon věcného břemene odpovídajícího právu žalovaného užívat pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, obec XY, zapsaný na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost“), zdržet se jakýchkoli činností vedoucích k omezení práv žalovaného plynoucích z tohoto věcného břemene a předat žalovanému dva sety klíčů od stavby č. p. XY v k.ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 25 Co 123/2021-229, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda bránění výkonu práva osobou zavázanou z věcného břemene podle §633 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), musí být kontinuální a aktivní povahy po celou dobu tří let, a zda se na běh promlčecí lhůty musí aplikovat §619 o. z., resp. pravidla upravující běh subjektivní promlčecí lhůty.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, odvolací soud se nevypořádal s většinou odvolacích námitek a oba nalézací soudy nepřihlédly k žalovaným tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, k tomu, co vyplynulo z provedených důkazů, a dospěly na základě chybného hodnocení důkazů, při němž porušily zásadu nestrannosti, k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména pokud jde o závěr, že žalovanému bylo žalobcem a synem žalobce kontinuálně bráněno v užívání nemovitosti od srpna 2015. Žalobce bránění žalovanému v užívání nemovitosti neprokázal, k aktivnímu bránění nedocházelo. K bránění v užívání nemovitosti nedocházelo do prosince 2018. Nebylo prokázáno vědomí žalovaného o bránění výkonu práva. Soudy rovněž věc nesprávně právně posoudily. Nevypořádaly se s otázkou opakovaného přerušení promlčecí lhůty, nesprávně posoudily povahu bránění výkonu práva, běhu promlčecí lhůty a nezabývaly se otázkou „dopadu tvrzeného bránění v rámci intenzity“, nerozlišovaly mezi objektivní a subjektivní promlčecí lhůtou, nezabývaly se počátkem obou promlčecích lhůt, v rozporu s dobrými mravy uznaly námitku promlčení a přiznaly žalobci ochranu při uvedení žalovaného v omyl. Podle žalovaného mohla od srpna 2015 začít plynout nanejvýš desetiletá promlčecí lhůta a od roku 2019, kdy se dozvěděl, že mu žalobce nechce vydat klíče od nemovitosti a má zájem bránit mu v jejím užívání, tříletá promlčecí subjektivní lhůta. Na počátek běhu promlčecí lhůty se aplikuje §619 o. z., podle něhož nemůže lhůta začít plynout, dokud oprávněná osoba neví, že povinná osoba porušuje její právo. Soudy pochybily, když nezohlednily, že o bránění výkonu práva se žalovaný dozvěděl až v roce 2018. V důsledku nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nesprávně rozhodnuto i o nákladech řízení, jejichž náhrada by náležela žalovanému.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Uvádí, že není účelem odvolacího řízení rozebírat jednotlivé důkazy, jestliže je provedl soud prvního stupně v dostačujícím rozsahu. Žalovaný se snaží posunout počátek doby, od které běží promlčecí lhůta, až do roku 2018, opomíjí předcházející období, kdy nemovitost vlastnil syn žalobce. Nalézací soudy se vypořádaly s námitkami žalovaného, včetně běhu promlčecí lhůty.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K bránění výkonu práva:
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle§241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a jeho syn (v době kdy byl vlastníkem nemovitosti) žalovanému soustavně bránili v užívání nemovitosti od srpna 2015 do rozhodnutí soudu, když mu neumožnili nerušené užívání nemovitosti. Protože právní posouzení věci dovolatelem vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není naplněn způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dovolání je v této části neprojednatelné.
K použití §619 o. z.:
Nejvyšší soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. , jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005 , ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011 , ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 ).
V projednávané věci odvolací soud posoudil počátek běhu promlčecí lhůty podle §619 odst. 1 o. z., tedy podle stejného ustanovení, podle kterého by měl být podle názoru žalovaného uvedeného v jeho dovolání začátek běhu promlčecí lhůty posuzován.
Odvolací soud tedy při řešení dovolatelem položené otázky zastával shodný názor s dovolatelem. Tento závěr odvolacího soudu žalovaný v dovolání nijak nezpochybňuje, naopak se jej dovolává jako správného právního posouzení věci. Žalovaný pouze nesouhlasí s datem, ohledně kterého odvolací soud uzavřel, že se žalovaný dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl. Tím vyšel z jiného skutkového stavu než odvolací soud a skutkové námitky, jak výše uvedeno, nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Protože žalovaný nevymezil způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., není dovolání v této části projednatelné.
Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení přerušení promlčecí lhůty, počátku a běhu obou promlčecích lhůt, uznání námitky promlčení a poskytnutí ochrany žalobci v rozporu s dobrými mravy a nerozlišování mezi objektivní a subjektivní promlčecí lhůtou, pak ohledně těchto námitek dovolatel nevymezil kritérium přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a ani neformuloval řádně dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. V této části je proto dovolání neprojednatelné.
Namítal-li dovolatel vady řízení (kam patří námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, porušení zásady nestrannosti, nesprávné hodnocení důkazů), tak ty samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Dovolacím důvodem nemohou být ani vady rozsudku soudu prvního stupně, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že na nesprávném právním posouzení věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu