ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.499.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 499/2022-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) V. K. , narozeného XY, a b) J. K. , narozené XY, obou bytem ve XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalovaným 1) P. B. , narozenému XY, a 2) A. B. , narozené XY, oběma bytem ve XY, zastoupeným Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, o odstranění stavby na cizím pozemku, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 63/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 26. 10. 2021, č. j. 54 Co 49/2020-533, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2021, č. j. 54 Co 49/2020-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 3 484,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2019, č. j. 13 C 63/2015-383, výrokem I zřídil na části pozemku par. č. XY v katastrálním území a obci XY věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobců a všech dalších vlastníků pozemku par. č. XY strpět nad částí uvedeného pozemku vymezené geometrickým plánem přístavbu balkonu, který je součástí domu č. p. XY stojícího na pozemku par. č. XY v katastrálním území a obci XY. Výrokem II uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům náhradu za zřízené věcné břemeno ve výši 20 000 Kč. Výroky III a IV pak rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 54 Co 49/2020-533, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2021, č. j. 54 Co 49/2020-550, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit stavbu balkonu, která je součástí budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, a to v té jeho části, která přesahuje na sousední pozemek par. č. XY (výrok I). Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé“) dovolání. Přípustnost spatřují podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Současně žalovaní navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, jak ve věci rozhodl soud prvního stupně.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují dovolání odmítnout. Podle nich dovolatelé nedostatečně vymezují přípustnost, pouze polemizují s právním posouzením odvolacího soudu a uvádí veskrze totožnou argumentaci, kterou uplatnili v předcházejícím řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 49 Co 49/2020-462.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o toto: Žalobci se v řízení před nalézacími soudy domáhali uložení povinnosti žalovaným odstranit část balkonu u rodinného domu č. p. XY, který přesahuje z pozemku žalovaných par. č. XY na sousední pozemek žalobců par. č. XY. Svou žalobu opřeli o tvrzení, že právní předchůdci žalovaných sice postavili balkon na základě veřejnoprávního (stavebního) povolení z roku 1988, nicméně bez souhlasu právní předchůdkyně žalobců; stavba balkonu je tak neoprávněná. Žalovaní naproti tomu argumentovali, že balkon byl postaven se souhlasem právní předchůdkyně žalobců, se kterou právní předchůdci žalovaných navíc udržovali velmi dobré přátelské vztahy.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že žalovaní nepřichází s žádnými konkrétními skutečnostmi, které by mohly založit přípustnost dovolání. Pouze formálně vymezují důvod přípustnosti spočívající v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále polemizují se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se však nepodávají žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu a dovolacímu soudu není taková judikatura ani známa.
Podané dovolání stojí na námitkách, které žalovaní již uplatnili v předchozím řízení o dovolání; o těchto námitkách rozhodl Nejvyšší soud v rámci rozsudku ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3163/2020. Pro úplnost však dovolací soud níže uvádí námitky dovolatelů a ve stručnosti rekapituluje s nimi související právní závěry, ke kterým v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3163/2020 dospěl.
Dovolatelé namítají, že ponechání balkonu nebude žalobce omezovat v užívání pozemku, pouze užívání nepatrně ztíží. Stejnou námitku dovolatelé uplatnili v předchozím dovolání, avšak nespojili s ní žádný důvod přípustnosti. Nad rámec dovolací soud uvedl, že nelze vytknout odvolacímu soudu, že – s přihlédnutím k dalším okolnostem věci – nařídil odstranění stavby.
Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 As 177/2012; předmětný balkon je tak povolenou stavbou. I tuto námitku uplatnili v původním dovolání, ke kterému dostatečně nevymezili důvod přípustnosti dovolání. K tomu dovolací soud dále dodal, že se uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu netýká vypořádání neoprávněné stavby, a tak odvolací soud nemohl rozhodnout v rozporu s judikaturou k neoprávněné stavbě (k tomu ještě odkázal na judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018).
V souvislosti s vydaným stavebním povolením dovolatelé odkazují i na dobrou víru svých právních předchůdců, že stavěli na svém pozemku. K tomu dovolací soud v předchozím řízení uvedl svoji četnou judikatorní praxi ohledně posuzování dobré víry v souvislosti s neexistencí způsobilého právního titulu, když vydané stavební povolení nemohlo v tehdejších poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, založit věcné právo zásahu do vlastnictví k sousednímu pozemku. Z posouzení dovolacím soudem v předchozím řízení tak vyplynulo, že odvolací soud rozhodl v souladu s touto rozhodovací praxí.
Současně dovolatelé namítají, že odvolací soud nijak nevzal v potaz skutečnost, že se právní předchůdkyně žalobců nedomáhala odstranění balkonu. I tuto námitku uplatnili dovolatelé v předchozím řízení; dovolací soud ji posoudil jako hmotněprávní námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dále namítají, že by žalovaní odstraněním balkonu utrpěli mnohem větší ztrátu než zřízením věcného břemene, přičemž z celé situace budou těžit jen žalobci. Námitku hospodářské a jiné ztráty jak žalobců, tak žalovaných uplatnili žalovaní i v předchozím řízení o dovolání. Dovolací soud ji posoudil tak, že nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při posouzení této námitky postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zároveň podle názoru dovolatelů odstranění balkonu zasahuje do jejich rodinného života a kvality bydlení. Tuto námitku taktéž uplatnili již v předchozím řízení a Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou, neboť žalovaní s ní nepojili žádný důvod přípustnosti dovolání.
Dále dovolatelé poukazují na dlouhou dobu, která uplynula od vydání stavebního povolení, díky čemuž vzniklo stavebníkům veřejné subjektivní právo (v rámci čehož opět odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 177/2012). Ani zde není vymezen důvod přípustnosti dovolání. Dovolatelé sice odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu, nicméně ten, jak už bylo uvedeno výše, se netýká práva mít na cizím pozemku stavbu.
Dodávají, že žalobci kupovali nemovitosti s vědomím znalosti situace. Nařízení odstranění balkonu tak vnímají jako zjevně nepřiměřené a neposuzující jednotlivé aspekty objektivně. Navíc odvolací soud nesprávně vnímá skutečnost, že jde o neoprávněnou stavbu, jako přitěžující okolnost. Stejnou otázku předložili dovolatelé v předcházejícím řízení a Nejvyšší soud dovodil, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž samotnou okolnost, že jde o neoprávněnou stavbu, nepovažoval za důvod jejího odstranění a zabýval se i okolnostmi umožňujícími případně její zachování.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu