ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.834.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 834/2022-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) J. F. , narozeného XY, bytem v XY, b) M. F. , narozené XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčku 553, proti žalovaným 1) M. P. , narozenému XY, bytem v XY, 2) V. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 7/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 Co 1066/2021-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 630 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Martina Slobodníka, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 C 7/2019-140, uložil žalovaným povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrální území XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova s č. p. XY objekt bydlení, zapsaný na listu vlastnictví č. XY, zejména jsou povinni zdržet se unikání imisí - odpadní vody z kanalizace (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 Co 1066/2021-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se unikání odpadní vody z kanalizace žalovaných na pozemek žalobců parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova s č. p. XY objekt bydlení, to vše zapsané na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Ve věci jde o žalobu na ochranu proti imisi – úniku vody z vadné kanalizace odvádějící vodu z domu žalovaných, která je i v jejich vlastnictví. Soudy na základě znaleckého posudku dospěly k závěru, že k úniku dochází, a byť k vlhkosti ve stavbě žalobců přispívá i přirozené pronikání vlhkosti z pozemku, vliv úniku vody z kanalizace „není nepodstatný“, a tak žalobě vyhověly.
Odvolací soud vyšel z toho, že k „předmětné imisi dochází tak, že z netěsného kanalizačního potrubí ve vlastnictví žalovaných, které se nachází v pozemku pod jejich domem v nepodsklepené části, dochází k úniku odpadní vody, a to bezprostředně pouze do pozemku žalovaných a teprve prostřednictvím tohoto pozemku nepřímo do pozemku žalobců a následně spolu s další vodou, která vniká na pozemek žalobců přirozenou cestou z okolního svažitého terénu, může vnikat do sklepních prostor domu žalobců. Zjištěná imise tedy spolupůsobí spolu s dalšími přirozenými vlivy a způsobuje negativní důsledek, a to zvýšenou nasycenost vodou pozemku žalobců pod domem, tak výskyt vody ve sklepních prostorech jejich domu. Míra spolupůsobení je taková, že vliv imise nelze označit za nepodstatný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkový stav byl zjištěn v potřebném rozsahu a právní posouzení je správné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Dovolatelé vymezují přípustnost dovolání tak, že „se jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak odvolací soud sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej na daný případ aplikoval, a dále právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, a proto má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Z takto vymezených předpokladů přípustnosti dovolání odpovídá zákonné úpravě jen to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé též uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelé tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, pokud se v něm uvádí: „Negatorní nárok podle §1013 odst. 1 o. z. je dán, jestliže 1) imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a 2) podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Jde o sice související, nicméně samostatné skutečnosti, a soud, který hodlá vyhovět žalobě proti imisi, musí zkoumat a odůvodnit existenci obou těchto předpokladů…. Pro posouzení imisí jako nepřiměřených tedy musíme prokázat naplnění obou výše uvedených předpokladů.“ Odvolací soud podle žalovaných „nesprávně právně zhodnotil určení míry nepřiměřené místním poměrům, když tuto právní otázku v podstatě zcela v rozporu s rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR neřešil, a to s odůvodněním: ‚Podle názoru odvolacího soudu v případě imise způsobené netěsností kanalizace, nelze shledat relevanci místních poměrů, neboť nelze dovodit existenci lokalit (obce, okresy), kde by se za běžné a přijatelné považovaly imise z netěsné kanalizace. V tomto případě jsou proto podstatné poměry druhé.‘ Bez dalších příčin spočívajících v přirozených vlivech – svažitého terénu nacházejícího se přímo u domu žalobců a z něho tekoucí vody a v neexistenci funkční hydroizolace domu žalobců – by ovšem k žádným imisím nedocházelo. Tímto se dle názoru žalovaných odvolací soud ve smyslu ustanovení §237 OSŘ mj. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
K tomu dovolací soud uvádí: Podle znění zákona je imise relevantní, vniká-li na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku [§1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“)]. Protože však se uvedené ustanovení vztahuje na různé druhy imisí, nelze vždy to, co platí pro posuzování některé z nich, vztahovat i na ostatní imise. Odvolací soud se tak nezabýval otázkou, zda obtěžování tekutým odpadem (a pro věc není rozhodující, zda šlo o vodu splaškovou či dešťovou, odtékající z netěsné kanalizace) je v této věci nad míru přiměřenou místním poměrům, a to proto, že „nelze dovodit existenci lokalit (obce, okresy), kde by se za běžné a přijatelné považovaly imise z netěsné kanalizace“; tuto míru nahradil úvahou o tom, zda imise není nepodstatná. S tímto závěrem, který není zjevně nepřiměřený, dovolání nijak nepolemizuje. Lze dodat, že uvedený závěr se podává i z §1019 odst. 1 o. z., věty první, dávající vlastníkovi právo bránit se proti pronikání vody ze sousedního pozemku, a to bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky §1013 odst. 1 o. z. Pronikání vody ze stavby způsobující zavlhání stavby je tak v zásadě – nejde-li o zvláštní případy (např. vodní mlýn, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1886/97), anebo neděje-li se v zanedbatelné míře, nepřípustnou imisí. Rozsudek odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Námitka, že k imisi by nedošlo bez přirozených příčin, je v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že „míra spolupůsobení“ úniku z odpadní kanalizace na vlhkost stavby „je taková, že vliv imise nelze označit za nepodstatný“.
Je skutečností, že odvolací soud vysloveně neuvedl, jakou míru obtěžování považuje za přiměřenou poměrům a jaká je přípustná míra v konkrétním případě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nicméně z jeho rozhodnutí se jasně podává, že relevantní imisí je průnik vody z kanalizace podílející se na zavlhání stavby na sousedním pozemku; jak uvedeno shora, tento názor lze opřít i o §1019 odst. 1 o. z. Odkaz na judikaturu týkající se obtěžování včelami, resp. stíněním stromy, zde není na místě již proto, že působit únikem vody z vadné kanalizace zavlhání sousední stavby je v zásadě vždy nepřípustné.
Odvolací soud nemohl uložit žalovaným konkrétní způsob odstranění imise. Návrhem na zahájení občanského soudního řízení, směřujícím proti vlastníkovi (§1013 odst. 1 o. z.), se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení (imise), nikoliv však již povinnosti něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví; k tomu viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 1984 „K dalšímu výkladu některých ustanovení novel občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu z roku 1982“, publikované pod č. 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Soud tak nemohl žalovaným uložit způsob odstranění závady. Ve vykonávacím řízení by bylo opět případně na znalci, aby zjistil, že za podmínek nastolených v původním znaleckém posudku již voda z kanalizace neodtéká.
Dovolatelé dále uvádějí, že „jak řízení v prvním stupni, tak i odvolací řízení, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“.
Současná právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelé v dovolání vymezují. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
Vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem, ke kterému lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolatelé však relevantní argumentaci ohledně vad řízení neuvádějí, a již z tohoto důvodu je jejich tvrzení nevýznamné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu