ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1082.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1082/2022-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ředitelství vodních cest ČR , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 67981801, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 1302/88, proti žalované PP-servis Plzeň, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Bolevec, U Velkého Rybníka 688/35, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26322242, zastoupené JUDr. Zuzanou Valentovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, o zaplacení částky 694 479 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 204/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2021, č. j. 56 Co 321/2018-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 794 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem pro uznání ze dne 20. 8. 2018, č. j. 20 C 204/2018-84, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 694 479 Kč a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále též jen („o. s. ř.“)], není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Dovolatelka nedůvodně prosazuje názor, že odvolací soud se při posouzení, zda byly ve věci podmínky pro vydání platebního rozkazu, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4314/2019 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žaloba podaná ve zde projednávané věci judikatorně vymezeným požadavků vyhovuje, neboť obsahuje tvrzení o všech právně významných skutečnostech. Je v ní podrobně, zcela konkrétně uvedeno, o jaké smluvní ujednání se opírá uplatněný žalobní nárok, a jsou v ní vylíčeny skutečnosti, ze kterých nárok vznikl, a vysvětleno, jak byl nárok vyčíslen.
Námitka, že podle žaloby byla smluvní pokuta sjednána v dokumentu, který není žalovanou podepsán, z žaloby tak není zřejmé, zda smlouva v čl. VI. skutečně odkazuje na obchodní podmínky ve znění, které je uvedeno v žalobě, je zjevně neopodstatněná. Soud při úvaze o splnění předpokladů pro vydání platebního rozkazu, resp. pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., zkoumá, zda žaloba obsahuje příslušná právně významná tvrzení (zda právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu), nikoliv zda jsou tato tvrzení pravdivá (srovnej např. shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 382/2004 a sp. zn. 32 Cdo 4314/2019 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3284/2006).
Nepřiměřenost výše smluvní pokuty nemůže sama o sobě založit (absolutní) neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu podle §2051 o. z. Soud ovšem může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit jen na návrh dlužníka. Posoudit ujednání smluvní pokuty jako neplatné právní jednání podle §588 o. z. lze jen tehdy, kdy by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017).
Neobstojí ani námitka, že smluvní pokuta byla v žalobě nesprávně vypočtena, neboť v případě, že žalovaná byla v prodlení s předáním díla delším než 30 dnů, měla žalobkyně dle obchodních podmínek nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 % z ceny díla, tedy částky 347 239,60 Kč. V žalobě je popsána dikce čl. III odst. 2 obchodních podmínek, jež sama o sobě neumožňuje ten výklad, který se snaží prosadit dovolatelka. Kdyby se totiž pokuty sjednané progresivně ve vazbě na různou (postupně se zvyšující) dobu prodlení nesčítaly, ale platilo by, že při prodlení delším než 30 dnů by měla žalobkyně jen nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 % z ceny díla, pak by bylo bez významu ujednání, podle něhož je objednatel oprávněn účtovat smluvní pokutu až do výše 20 % z ceny díla. Samotná dikce smluvních podmínek popsaná v žalobě, z níž jedině mohly soudy vycházet při úvaze o předpokladech pro vydání platebního rozkazu, resp. rozsudku pro uznání, tak k závěru prosazovanému dovolatelkou nevede.
K námitce, že nebyla v platebním rozkazu řádně poučena, dovolatelka nevymezila řádně předpoklad přípustnosti dovolání, neboť z dovolání není zřejmé, zda a jakou konkrétní otázku procesního práva má za dosud judikatorně nevyřešenou či od které judikatury odvolacího soudu se měl odvolací soud při řešení otázky splnění poučovací povinnosti odchýlit.
Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2499/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, uveřejněného pod č. 138/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Lakonické sdělení obsažené v odporu dovolatelky proti platebnímu rozkazu, že podává blanketní odpor, který k výzvě soudu řádně odůvodnění, a že “se žalobou nesouhlasí ZCELA“, na něž nenavazuje jakákoliv její procesní aktivita, nejen ve stanovené lhůtě, ale ani později, ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, je typickým případem lhostejné či obstrukční pasivity v intencích rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1024/15, či odvolacím soudem přiléhavě citované nálezy ze dne ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl ÚS 13/15, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Nejvyšší soud ve vazbě na judikatorní závěry Ústavního soudu zdůraznil, že pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. Ústavního soudu (srovnej např. usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2885/2021, či nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018).
Na řešení dovolatelkou předložené otázky „zda v dané věci existuje hmotněprávní nárok na exekučně vymoženou částku či nikoli, a to z důvodu, že v mezidobí byla na základě exekučního řízení vedeného exekutorským úřadem Přerov, soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou pod sp. zn. 203 EX 14692 dlužná částka vymožena“, napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit. V odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně na základě fikce uznání nároku může účastník namítat a při rozhodování o tomto odvolání smí odvolací soud zohlednit jen vady uvedené v §205a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (tj. vady spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo přísedící nebo že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát), nebo skutečnosti a důkazy, které zpochybňují předpoklady, za jejichž splnění lze rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání (srov. §205b o. s. ř. a k němu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1613/2006). Nelze-li se v odvolacím řízení zabývat otázkou, zda uznaný nárok ve skutečnosti existoval, pak nelze ani zkoumat, zda nárok v mezidobí zanikl (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. obdobně již citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 3284/2006 a důvody rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněného pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovoláním vymezené otázky závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu