ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1116.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1116/2022-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovaným 1) I. J. , narozené XY, bytem v XY, a 2) K. J. J. , narozené XY, bytem ve XY, oběma zastoupeným JUDr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 729/11, o zaplacení částky 108 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 1/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 388/2021-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částky 108 900 Kč s příslušenstvím, kterou jako jednatel uhradil dne 25. 2. 2016 místo žalovaných Š. r. s. (identifikační číslo osoby XY) za stavbu oplocení pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY. Žalované se v řízení bránily tvrzením, že žádnou smlouvu se Š. r. s. neuzavřely, resp. namítaly, že nárok žalobce je promlčen.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 15 C 1/2019-173, zamítl žalobu o zaplacení částky 108 900 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce uhradit náklady řízení žalovaným (výrok II a III).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. V něm předně namítal, že jej odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o změně právní kvalifikace věci, protože v řízení uplatňoval nárok z titulu náhrady škody, nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení, jak uplatněný nárok posoudil odvolací soud.
Dále žalobce brojil proti závěru odvolacího soudu, že neměl povinnost hradit Š. r. s. částku 108 900 Kč, neboť z požadavku na jednání s péčí řádného hospodáře podle §159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle odvolacího soudu neplyne povinnost jednatele hradit závazky za smluvní partnery společnosti, kteří je neplní. Žalobce uvedl, že uhrazením částky 108 900 Kč za žalované předcházel možné kvalifikaci svého jednání jako nedbalého, jež je spojováno s porušením péče řádného hospodáře, čímž by byla dána jeho případná odpovědnost za škodu způsobenou žalovanými zmíněné společnosti. Odvolací soud se měl podle žalobce při řešení této otázky odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Další námitkou žalobce zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že žalovaná 2) nebyla ve věci pasivně legitimována. Žalobce poukázal na to, že v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 15 C 92/2015, jež se týkalo pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY, žalovaná uvedla, že byla jediným uživatelem pozemku a že stavba plotu byla prováděna pro ni. Žalobce měl za to, že odvolací soud se svým posouzením odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 11/2004, který posuzoval povinnost k náhradě škody způsobené vícero škůdci.
Žalovaný konečně namítal, že se odvolací soud nevypořádal se zjištěnými skutečnostmi a nezabýval se všemi argumenty žalobce, které předložil odvolacímu soudu ve svém odvolání, čímž měla být podle něj založena nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Dovolatel závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Spolu s dovoláním žalobce rovněž podal návrh na odklad vykonatelnosti, který odůvodnil tvrzením, že dopady doznívající krize způsobené pandemií „Covid 19“ mu neumožňují řešit úhrady všech závazků jednorázově a ihned.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého neměl povinnost uhradit Š. r. s. částku 108 900 Kč, neboť pro něj taková povinnost z požadavku na jednání statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře podle §159 o. z. nevyplývala.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1224/2021).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že společnosti Š. r. s. žádná škoda nevznikla, což odůvodnil tím, že v únoru roku 2016, kdy měl žalobce Š. r. s. uhradit částku 108 900 Kč za stavbu plotu, nebyl nárok uvedené společnosti vůči žalovaným ještě promlčen, a nebylo tedy ani možno uvažovat o tom, že by žalobce jako jednatel způsobil uvedené společnosti svou liknavostí s podáním žaloby proti žalovaným škodu. Teprve na tomto základě odvolací soud uzavřel, že nevznikla-li společnosti škoda, nemohla žalobci na základě ustanovení §159 o. z. vzniknout ani povinnost k její náhradě. Žalobce tak formulací své otázky v dovolání předkládá dovolacímu soudu své právní závěry založené (co do vzniku škody Š. r. s.) na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, ovšem není způsobilým dovolacím důvodem. Žalobce totiž v dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Námitka, kterou žalobce brojil proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná 2) nebyla ve věci pasivně legitimována, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v podmínkách dané věci rovněž nemůže založit. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žalobě, resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1918/2020). Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že pokud žalobce jako jednatel společnosti neměl povinnost zaplatit Š. r. s. částku 108 900 Kč jako náhradu škody, pak zpochybněním souběžně zastávaného závěru odvolacího soudu, že žalovaná 2) navíc nebyla ve věci pasivně legitimována, neboť si u uvedené společnosti stavbu plotu neobjednala, nemůže být dosaženo zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jiné řešení této otázky by se nijak kladně neprojevilo v poměrech žalobce).
Konečně namítá-li žalobce, že ho odvolací soud nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že se v rozhodnutí nevypořádal se všemi argumenty žalobce, čímž měla být založena nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, namítá tím vady řízení, ke kterým dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalobce nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku I odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
K návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu