ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1217.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1217/2022-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovaným 1) J. M. B. , nar. XY, bytem XY, a 2) I. D. A. , nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o ochraně autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 52/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 Co 119/2020-93, takto:
I. Dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu se odmítá .
II. Dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu se zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 34 C 52/2019-75, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů vznesenou žalovanými.
2. Žalobce (jako právní nástupce původního žalobce L. Š., zemřelého dne 31. 1. 2021) se žalobou domáhá jednak určení, že hudba k písni „XY“ (ISWC XY), jejímiž autory jsou žalovaní, vznikla neoprávněným zpracováním hudby k písni „XY“ (ISWC XY), jejímž autorem je právní předchůdce žalobce, jednak uložení povinnosti žalovaným zdržet se nakládání s hudbou písně „XY“ bez souhlasu žalobce. K tomu žalobce blíže uvedl, že píseň „XY“ byla a je rozsáhle hraná a distribuovaná na území České republiky prostřednictvím českých internetových stránek, přičemž obsahuje nosný motiv, jenž je identický s písní „XY“, u níž je jediným autorem hudby právní předchůdce žalobce. Z žaloby dále vyplývá, že žalobce shledává porušení svých autorských práv podle §11 odst. 2 a 3 a §12 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a uplatňuje nároky podle §40 odst. 1 tohoto zákona.
3. Jelikož je v dané věci dán mezinárodní prvek (žalovaní mají bydliště na území Velké Británie) a žalovaní ve svém prvním procesním úkonu namítli nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů (s tím, že podanou žalobu by měly posuzovat soudy Velké Británie dle soudu místa, kde žalovaní bydlí a kde byla jejich píseň složena a publikována, a to s odkazem na princip teritoriality a původ jejich díla), zabýval se soud prvního stupně touto námitkou. Uzavřel, že na určení pravomoci soudu v projednávané věci se aplikuje čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), a dle pravidel v tomto článku uvedených je určena pravomoc soudů České republiky, konkrétně Městského soudu v Praze jako místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Námitku žalovaných proto zamítl.
4. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným zamítl návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (první výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok).
5. Odvolací soud uvedl, že při posuzování mezinárodní příslušnosti je nutné vycházet z kritérií uvedených v nařízení Brusel I bis a čl. 67 Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný spor spadá do kategorie žalob týkajících se „deliktní a kvazideliktní odpovědnosti“, tudíž pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z tohoto důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Uvedl, že z podané žaloby se podává, že hudba žalovaných k písni „XY“ měla zasahovat do osobnostních autorských práv žalobce na území České republiky. S ohledem na postavení žalobce jako autora je zřejmé, že ke škodlivému účinku na předmětných zájmech žalobce chráněných autorským právem došlo především na území České republiky. Proto je dána pravomoc českých soudů, tedy i Městského soudu v Praze. Co se týče návrhu žalovaných, aby odvolací soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (dále též jen „Soudní dvůr“ či „SDEU“) ohledně výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, týkající se podávání určovacích a zdržovacích žalob proti autorovi u soudu členského státu, v němž má bydliště žalobce, nikoliv žalovaný, pak odvolací soud neshledal k takovému postupu důvod. Dle jeho názoru je daná otázka již dostatečně vyřešena judikaturou Soudního dvora, na níž odvolací soud ve svém odůvodnění odkázal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadli v celém rozsahu žalovaní dovoláním, které považují za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva o příslušnosti českých soudů, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně otázky, zda je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě, ve které se žalobce domáhá určení, že píseň žalovaných je neoprávněným zpracováním písně žalobce.
7. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že žalobu nelze projednat před českými soudy, neboť oba žalovaní bydlí v jiném členském státě a současně v tomto státě byla píseň žalobců zveřejněna. Určení neoprávněnosti zpracování je rovněž předběžnou otázkou pro navrhované uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání jejich písně. Mají za to, že odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Soudního dvora na projednávanou věc nedopadají a ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nelze pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů použít.
8. Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodne, že v projednávané věci není dána příslušnost českých soudů a řízení zastaví.
9. Žalobce se k dovolání žalovaných vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
11. Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolání proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu není přípustné. Tímto výrokem byl zamítnut návrh žalovaných na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru a nejedná se tak podle §237 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí.
15. Dovolací soud shledal dovolání žalovaných proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu přípustným pro řešení dovoláním vymezené otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky, zda (resp. za jakých podmínek) je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě, ve které se žalobce domáhá určení, že výtvor žalovaných je autorskoprávně neoprávněným zpracováním výtvoru žalobce.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
18. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Aplikovaná právní úprava a její rozhodné znění
19. Podle čl. 288 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s.) nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
20. Podle čl. 67 odst. 1 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii ze dne 17. 10. 2019 ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o soudní řízení zahájená před koncem přechodného období a řízení nebo žaloby, které s těmito soudními řízeními souvisejí podle článků 29, 30 a 31 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, článku 19 nařízení (ES) č. 2201/2003 nebo článků 12 a 13 nařízení Rady (ES) č. 4/2009, použijí ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení (EU) č. 1215/2012. Podle čl. 126 této dohody se stanoví přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. 12. 2020.
21. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
22. Podle čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.
K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie
23. Vzhledem k přímému použití citovaných ustanovení unijního práva v nařízení Brusel I bis je nutno posoudit, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
24. V případě výkladu předpisů unijního práva vzniká právo vnitrostátního soudu, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, též povinnost, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li v řízení před ním otázka výkladu unijního práva, ledaže vyvstalá otázka není relevantní, tj. odpověď na tuto otázku, ať již může být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci, nebo že k dotčenému ustanovení unijního práva byl již výklad Soudním dvorem podán, resp. posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná s otázkou již dříve Soudním dvorem zodpovězenou (tzv. výjimka acte éclairé ), nebo že řádné používání unijního práva je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti (tzv. výjimka acte clair ). (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
25. Jak podrobněji odůvodněno níže, pro odpověď na dovoláním předestřenou otázku týkající se použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis byl výklad tohoto ustanovení unijního práva Soudním dvorem již podán (jde tedy o acte éclairé ). Proto v poměrech projednávané věci zde není povinnost dovolacího soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
K významu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události
26. Při posuzování mezinárodní příslušnosti je třeba v projednávané věci vycházet z kritérií v nařízení Brusel I bis, přičemž lze zohlednit závěry formulované Soudním dvorem již ve vztahu k Bruselské úmluvě (Úmluva ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a k dříve účinnému nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“). Ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis totiž ve svých principech odpovídá právní úpravě čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, ve věci Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, C-419/11, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017).
27. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora i navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že systém určení obecné příslušnosti soudů stanovený v kapitole II nařízení Brusel I bis je založen na obecném pravidle uvedeném v čl. 4 odst. 1, podle kterého osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto státu bez ohledu na státní příslušnost účastníků řízení. V čl. 7 a 8 nařízení Brusel I bis obsažených v oddílu 2 kapitoly II tohoto nařízení je upravena příslušnost soudů na výběr daná (zvláštní příslušnost), která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Pravidla o zvláštní příslušnosti soudů stanovená v čl. 7 a 8 nařízení Brusel I bis, která jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti, je třeba interpretovat restriktivně, a to v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané uvedeným nařízením (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 2009, ve věci Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek NV/SA, C-189/08, nebo jeho rozsudek ze dne 18. 7. 2013, ve věci ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV, C-147/12; dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4162/2019).
28. Cílem nařízení Brusel I bis (stejně jako v minulosti v případě nařízení Brusel I) je, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat návrh a současně, aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad příslušnosti, který by, krom případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení příslušnosti soudu dle bydliště (sídla) žalobce (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2004, ve věci Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším, C-168/02, a judikaturu zde citovanou).
29. Článek 7 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů konkrétního členského státu, ale i jejich příslušnost místní (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2007, ve věci Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, C-386/05, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020).
30. Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (dříve „věci týkající se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I) je nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech, eDate Advertising GmbH proti X, a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10).
31. Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ uvedený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tedy Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU Sàrl a dalším, C-572/14, jakož i ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15).
32. Do působnosti čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nespadají takové typy žalob, jejichž účelem (cílem) není určení odpovědnosti žalovaného ve smyslu, jak je tento pojem v tomto ustanovení chápán. Takovou žalobou (kterou nelze považovat za návrh směřující k uplatnění nároků z odpovědnosti žalovaného ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) je tak např. (odpůrčí) žaloba podle vnitrostátního práva, prostřednictvím níž se věřitel domáhá určení neúčinnosti právního jednání, kterým dlužník poškodil (zkrátil) práva věřitele (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 3. 1992, ve věci Mario Reichert, Hans-Heinz Reichert a Ingeborg Kockler proti Dresdner Bank AG, C-261/90, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015).
33. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, které je hraničním určovatelem mezinárodní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pak z judikatury Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12). Obě tato místa mohou představovat významný hraniční určovatel (zvláštní souvislost) z hlediska soudní příslušnosti vzhledem k tomu, že každé z nich může podle okolností poskytnout zvláště užitečné údaje týkající se důkazů a organizace řízení (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci eDate Advertising a zde citovanou judikaturu, dále též rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 3. 1995, ve věci Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint International Ltd proti Presse Alliance SA, C-68/93).
34. Identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou musí umožnit založení příslušnosti takového soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny. Proto návrh na zahájení řízení může být podán pouze k soudu, v jehož obvodu se nachází taková relevantní vazba (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, ve věci Coty Germany GmbH proti Amazon Services Europe Sarl a dalším, C-567/18, a zde citovanou judikaturu).
35. V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že se pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, který odůvodňuje určení příslušnosti uvedených soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení (srov. výše citované rozsudky Soudního dvora ve věci Zuid‑Chemie, eDate Advertising, Coty Germany a další).
K významu práva, které bylo porušeno
36. Z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že místo škodní události vztahující se k místu, kde došlo k újmě nebo k ní může dojít, ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se může lišit v závislosti na povaze práva, které bylo údajně porušeno. Riziko, že ke škodné události dojde v určitém členském státě, existuje za podmínky, že právo, které bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno. Judikatura Soudního dvora proto při identifikaci místa, kde vznikla újma, rozlišuje mezi zásahy do osobnostních práv a zásahy do práv duševního vlastnictví (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C‑523/10, a ze dne 3. 10. 2013, ve věci Peter Pinckney proti KDG Mediatech AG, C-170/12).
37. Ve vztahu k právu na ochranu osobnosti Soudní dvůr uzavřel, že čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že v případě porušení osobnostních práv prostřednictvím článku šířeného v tisku v několika smluvních státech může poškozený podat proti vydavateli žalobu na náhradu nemajetkové újmy k soudům smluvního státu, v němž je vydavatel, který zveřejnil článek poškozující pověst, usazen, přičemž tyto soudy jsou příslušné k náhradě celé újmy vyplývající z poškození pověsti, nebo k soudům každého smluvního státu, v němž došlo ke zveřejnění a v němž podle tvrzení poškozeného došlo k poškození jeho pověsti, přičemž tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené ve státě sídla soudu, k němuž je žaloba podána (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Shevill a další).
38. V souvislosti s porušením práva na ochranu osobnosti prostřednictvím počítačové sítě Internet Soudní dvůr upřesnil, že v takovém případě má poškozená osoba možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy rovněž k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Uvedl, že je třeba přizpůsobit hraniční určovatele (místo příčinné události a místo, kde došlo k újmě) tak, aby osoba, jejíž osobnostní právo bylo poškozeno prostřednictvím Internetu, mohla podle místa, kde došlo k újmě způsobené v Evropské unii uvedeným porušením, podat žalobu na náhradu celé této újmy. Vzhledem k tomu, že dopad obsahu informace zveřejněné na Internetu na osobnostní práva osoby může být lépe posouzen soudem místa, kde má poškozený centrum svých zájmů, splňuje přiznání příslušnosti tomuto soudu cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti. Místem, kde má osoba centrum svých zájmů, je obecně místo jejího obvyklého bydliště. Osoba však může mít centrum svých zájmů také v členském státě, v němž nemá obvyklé bydliště, pokud jiné indicie, jako například výkon profesní činnosti, mohou prokázat zvláště úzkou vazbu k tomuto státu (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci eDate Advertising).
39. Oproti tomu při určení soudní příslušnosti v případě namítaného porušení práv k duševnímu vlastnictví (konkrétně pokud šlo o příslušnost k rozhodování o porušení práv vyplývajících z národní ochranné známky využitím klíčového slova ve službě optimalizace pro vyhledávání v internetovém vyhledavači provozovaném pod národní doménou nejvyšší úrovně jiného členského) Soudní dvůr konstatoval, že cíl předvídatelnosti i řádného výkonu spravedlnosti hovoří s ohledem na místo, kde došlo k újmě, ve prospěch příslušnosti soudů členského státu, v němž je dotyčné právo chráněno. Soudy členského státu zápisu dotčeného práva totiž dokáží nejlépe posoudit, zda bylo v popsané situaci toto právo skutečně porušeno. Proto za takové situace může být spor projednán soudy členského státu, v němž je ochranná známka zapsána (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C‑523/10).
40. V případě neoprávněného zásahu do autorských práv obsahem webových stránek Soudní dvůr zdůraznil, že ačkoli je autorská práva třeba chránit na základě unijních směrnic ve všech členských státech, přesto tato práva podléhají zásadě teritoriality. Uvedená práva tedy mohou být porušena v každém členském státě podle použitelných hmotněprávních předpisů. Za této situace je příslušný k projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu soud členského státu chránícího porušené právo, pokud se škoda v důsledku přístupnosti webových stránek projevila v obvodu jeho příslušnosti. Tento soud je příslušný pouze k rozhodnutí o újmě způsobené na území jeho státu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 1. 2015, ve věci Pez Hejduk proti EnergieAgentur.NRW GmbH, C-441/13).
K významu nároků z deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti
41. Vzhledem k povaze uplatněných nároků v projednávané věci (tzv. nároky určovací a zápůrčí) je třeba zohlednit, že dle rozhodovací praxe Soudního dvora (jak uvedeno již shora) věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které směřují k určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení. Určitá specifičnost žaloby nemá dopad na posouzení, které musí vnitrostátní soud provést, aby ověřil svoji příslušnost ve věcech týkajících se této odpovědnosti, jelikož jde pouze o určení existence vazby se státem, v němž má soud sídlo (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012, ve věci Folien Fischer AG a Fofitec AG proti Ritrama SpA, C-133/11, a rovněž výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Kalfelis).
42. Co se týče tzv. určovacího nároku uplatněného v projednávané věci, z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že tzv. určovací nároky ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti obecně pod čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis spadají, nicméně mohou být z jeho působnosti vyloučeny za určitých konkrétních okolností daného případu [např. stanovením zvláštní úpravy příslušnosti soudů k projednání takového nároku, jako je tomu např. podle čl. 79 odst. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství]. (K tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2017, ve věci Bayerische Motoren Werke AG proti Acacia Srl, C‑433/16, a rovněž výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Folien Fischer AG).
43. Je třeba rovněž zohlednit, že případný vyhovující výrok o tzv. určovacím nároku v souvislosti s ochranou autorských práv může být podle konkrétních okolností věci považován za základ pro nápravu pověsti autora, proto lze na něj pohlížet jako na určitou formu zadostiučinění, nikoliv pouze jen na obecnou určovací žalobu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2858/2017, a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3055/2018).
44. Zároveň Soudní dvůr ve svém rozhodování dovodil, že ve stadiu ověření mezinárodní příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje přípustnost ani opodstatněnost určovací žaloby podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost; za těchto podmínek specifičnost určovací žaloby nemá dopad na přezkum, který musí vnitrostátní soud provést, aby ověřil svou soudní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, jelikož jde pouze o určení existence vazby se státem, v němž má soud sídlo ( srov. např. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Folien Fischer ).
45. Pro úplnost lze doplnit, že ve vztahu k tzv. zápůrčímu nároku z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že soud příslušný podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je oprávněn rozhodovat nejen o náhradě újmy skutečně způsobené majiteli chráněného práva v důsledku jeho porušení, nýbrž i o žalobě na zdržení se zásahu do tohoto práva. Použití tohoto ustanovení není podmíněno skutečným vznikem újmy. Bylo by neslučitelné požadovat, aby žaloba na zdržení se jednání, které je považováno za protiprávní, jejímž hlavním cílem je právě zabránění vzniku škody, mohla být podána až poté, co tato škoda vznikla (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 10. 2002, ve věci Verein für Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi, C-167/00, a ze dne 24. 11. 2020, ve věci Wikingerhof GmbH & Co. KG proti Booking.com BV, C‑59/19, srov. rovněž shora citovaný rozsudek ve věci Wintersteiger).
46. Rovněž Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že žaloby uplatňující tzv. zápůrčí nárok (konkrétně např. ve sporech o zdržení se jednání poškozujícího kolektivní zájmy spotřebitelů nebo o porušení unijního práva hospodářské soutěže) obecně spadají do kategorie žalob týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020, a ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Nd 228/2020, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 5153/2017).
47. Lze proto uzavřít, že řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhá určení neoprávněnosti zásahu do svého práva podle autorského zákona a s tím souvisejícího uložení povinnosti žalovanému zdržet se takového zásahu, je řízením ve věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.
Posouzení v poměrech projednávané věci
48. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu v projednávané věci, odvolací soud shledal příslušnost českých soudů na základě místa, kde újma (dle tvrzení žalobce) vznikla, nikoli na identifikaci místa příčinné události, v níž má tato újma původ. Rozhodné tak pro závěr odvolacího soudu nebylo určení místa, kde případně žalovaní (dle tvrzení žalobce) protiprávně jednali, resp. kde složili namítanou skladbu a kde došlo k jejímu zveřejnění.
49. Odvolací soud při posuzování skutečností rozhodujících pro určení mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vyšel správně z obsahu žaloby a v ní vylíčených žalobních tvrzení, podle kterých hudba žalovaných k písni „XY“ zasahuje do autorských práv žalobce (resp. jeho právního předchůdce) podle (českého) autorského zákona a ke škodlivému účinku na předmětných zájmech žalobce (resp. jeho právního předchůdce) chráněných (českým) autorským právem dochází na území České republiky.
50. Odvolací soud tak správně zohlednil, že žalobce se domáhá nároků z odpovědnosti žalovaných za porušení svých práv chráněných podle (českého) autorského zákona, když ostatně své nároky výslovně odůvodňuje právě citací příslušných ustanovení autorského zákona. Zároveň žalobce škodlivý účinek na svých zájmech skutkově vztahuje k území České republiky, pro které se vzhledem ke svým žalobním tvrzením domáhá ochrany před vznikem újmy, resp. žalobcem uplatněné nároky jsou založeny na tvrzení o vzniku újmy v České republice.
51. Lze tak konstatovat, že odvolací soud v dosavadní fázi řízení (tj. ve stadiu přezkumu mezinárodní soudní příslušnosti) zvažoval výše uvedená relevantní hlediska a specifické okolnosti projednávané věci a řádně zohlednil skutečnosti rozhodující pro svůj závěr o mezinárodní příslušnosti českých soudů (tedy při identifikaci relevantního hraničního určovatele) podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis (jež nebyly žalovanými účinně vyvráceny, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016), a dospěl tak ke správnému závěru, že za daných okolností je (vzhledem k úzké vazbě mezi českými soudy a právním sporem v projednávané věci) dána pravomoc českých soudů.
52. Odvolací soud se v dosavadní fázi řízení správně nezabýval otázkami významnými pro rozhodnutí o věci samé, včetně toho, zda uplatněné nároky (resp. některý z nich) mohou být vzhledem k obsahu vylíčených žalobních tvrzení důvodné z hlediska jejich územního rozsahu [s ohledem na to, na jaké území se ochrana práv žalobce podle (českého) autorského práva vztahuje], zda práva žalobce podle (českého) autorského zákona žalobci skutečně náležejí a zda do nich bylo žalovanými zasaženo.
53. Na věci nic nemění, zda se žalobce případně může (není to vyloučeno) v jiném řízení (před soudem některého členského státu) domáhat ochrany svých (více či méně podobných) autorských práv přiznaných podle práva jiného členského státu před vznikem újmy vzniklé v tomto státě, a to i prostřednictvím (více či méně podobných) nároků jako v projednávané věci.
54. K tomu se jeví vhodné doplnit, že předmětem občanského soudního řízení sporného je uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a vlastní předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných (rozhodujících) skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007).
55. Proto o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
56. Ke změně žaloby dochází i za situace, požaduje-li žalobce sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006). O jiný předmět řízení (změnu žaloby) jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou - při stejném žalobním petitu - vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).
57. Proto bez ohledu na případnou (územní) důvodnost žalobcem uplatněných nároků je pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů v projednávané věci významné, že žalobce skutkově vylíčil základ své žaloby právě tvrzením o porušení svých práv chráněných podle (českého) autorského zákona a o vzniku újmy v České republice, čímž vymezil předmět sporu v projednávané věci.
Posouzení vad řízení
58. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. rovněž přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí.
59. A to ani žalovanými vytýkanou vadou, že si soudy řádně nevyjasnily, jaký konkrétní nárok (nároky) žalobce uplatňuje. Jak uvedeno shora, vylíčením právně významných (rozhodujících) skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce v projednávané věci ve své žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti v takovém dostatečném rozsahu, že je zřejmé, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
V. Závěr
60. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
61. Na základě přípustného dovolání žalovaných proti výroku II napadeného usnesení dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího je při řešení právní otázky, pro kterou je dovolání přípustné, správné. Proto dovolání žalovaných podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
62. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v řízení, jímž se řízení u něho končí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.), neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu takovým rozhodnutím není, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu