ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1275.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1275/2022-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem v XY, s adresou pro doručování v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Vitáčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, U Zámečku 27, proti žalované S. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 125/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 7. 2021, č. j. 23 Co 368/2020-421, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)].
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel stran přípustnosti dovolání uvádí, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Předkládá následující otázky:
1. „Je-li manželství v tzv. rozvratu, ale doposud není rozvedeno - lze dovodit, jak dovodil soud prvního stupně a po něm soud odvolací, že i případné sexuálně nevázané chování manželky (mnohost nevěr a další chování v rozporu s dobrými mravy) není z tohoto důvodu druhému manželovi způsobilé jakkoliv objektivně ublížit? Může soud v řízení o vrácení daru mezi manželi, jejichž manželství je v rozvratu, z tohoto důvodu rezignovat na důsledný přezkum proporcionality chování žalobce a žalované?“
2. „Pokud žalobce (dárce) není s to vlastními silami za účelem uvedeného přezkumu proporcionality chování zajistit účast klíčového svědka na soudním jednání a požádá soud o předvedení takového svědka, o němž se lze oprávněně domnívat, že bude zdrojem dalších informací v oblasti tvrzeného porušení dobrých mravů ze strany obdarované žalované - je soud oprávněn předvedení takového svědka odmítnout popř. na předvedení takového svědka rezignovat?“
3. „K jakým jednáním mají soudy při hodnocení chování žalobce a žalované z hlediska norem pozitivního práva týkajících se odvolání daru přihlížet. Konkrétně zda jsou soudy oprávněny přihlížet i jednáním, která mezi darovaným a dárcem (a) nastala dávno před okamžikem, kdy se žalobce dovolá vrácení daru (a písemným úkonem tento dar odvolá) a (b) zda jsou oprávněny přihlížet i k jednání mezi žalobcem a žalovanou, která časově nastala až po tomto okamžiku?“
V rámci argumentace k otázce v pořadí první dovolatel dodává, že soudy nižších stupňů jednak tuto otázku nevyřešily tak, jak bylo zamýšleno rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), z něhož oba soudy citují, jednak soudy pochybily i v tom, že rezignovaly na provedení řádného a detailního přezkumu proporcionality chování žalobce a žalované v rozhodném období ve vztahu k porušení dobrých mravů, jak jej požaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 a sp. zn. 33 Cdo 3074/2020.
Text dovolání postrádá údaj, kterou z předložených otázek má dovolatel za dosud judikatorně nevyřešené a stran kterých je podle jeho názoru judikatura dovolacího soudu rozporná. Rozhodnutí, v nichž by měly být tyto otázky dovolacím soudem řešeny odlišně, nikterak neoznačuje. Ve vztahu k první otázce k tomu přistupuje argumentace, která odpovídá jinému než některému z výslovně uplatněných předpokladů přípustnosti dovolání, totiž že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tu tak k téže otázce uplatněn paralelně, nikoliv jen podpůrně, třetí předpoklad přípustnosti, který se s ostatními logicky neslučuje. Z hlediska zákonem stanovených a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vysvětlených požadavků na obligatorní náležitosti dovolání je proto dovolání značně problematické. Z hlediska obsahového se však přeci jen jeho přípustnost s jistou dávkou kreativity posoudit dá.
Otázku, zda může soud v řízení o vrácení daru mezi manželi, jejichž manželství je v rozvratu, z tohoto důvodu rezignovat na důsledný přezkum proporcionality chování žalobce a žalované, odvolací soud neřešil, a to ani implicite, neboť neučinil závěr, že soud prvního stupně na důsledný přezkum proporcionality chování žalobce a žalované rezignoval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
První část této otázky (první věta) jako otázka dosud judikatorně neřešená neobstojí. Otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah), což předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak může jít o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž též (a zejména) pro futuro , při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
Nejvyšší soud přitom vysvětluje v četných svých rozhodnutích, z nichž lze příkladmo jmenovat např. rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013, či usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3392/2021, že pojem dobrých mravů činí z §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“) právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.
Argumentu, že odvolací soud se při řešení této otázky (její první části) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3074/2020, nelze přisvědčit.
Dovolatel tu brojí proti odvolacím soudem aprobovanému postupu soudu prvního stupně, jenž neprovedl důkazy dovolatelem navržené k tvrzeným sexuálním aktivitám žalované v letech 2016 a 2017 (nevyslechl další dva tvrzené sexuální partnery žalované a další svědkyni a neprovedl důkaz nelegálně získanými audiozáznamy a fotografiemi), s odůvodněním, že k tvrzenému jednání mělo dojít k době, kdy již manželství účastníků bylo nefunkční (již od roku 2015 bylo hluboce a nenapravitelně rozvráceno, manželé žili odděleně a jejich vztahy již byly tak vážně narušené, že obnovení společného soužití bylo vyloučeno), pročež by tvrzené jednání žalované nebylo objektivně způsobilé žalobci ublížit (soud prvního stupně chybně aplikoval §2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dovolatel argumentuje, že v případě žalované se nejednalo o jednu nevěru, nýbrž o sexuálně nevázané chování, které vybočovalo z běžných norem a bylo způsobilé objektivně ublížit komukoliv a vždy. Prosazuje názor, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, jsou proto ve zde souzené věci pro odlišnost skutkových okolností nepoužitelné, a vytýká soudům, že v důsledku uvedeného postupu nedostály judikatorním požadavkům na důsledné zkoumání proporcionality jednání obou účastníků.
Byť lze přisvědčit dovolateli, že kdyby byla prokázána zmíněná jeho tvrzení, nejednalo by se skutkově o situaci identickou s tou, z níž vycházejí závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018. V tom podstatném jsou však skutkové poměry totožné, totiž v tom, že manželství existovalo již jen formálně, vztahy mezi účastníky byly hluboce a nenapravitelně rozvráceny a na jeho rozvratu se výrazně podílelo chování žalobce (neshody mezi manžely pramenily z jeho autoritativního, ponižujícího chování vůči žalované i dětem). Jestliže tedy soudy nižších stupňů přijaly názor, že za těchto okolností není rozhodné pro posouzení, zda se žalovaná dopustila vůči žalobci chování hrubě porušujícího dobré mravy, jestli dlouhodobá nespokojenost žalované v manželství vyústila v navázání intimního vztahu s jedním mužem či se třemi, popřípadě dokonce v chování sexuálně nevázané, není jejich úvaha zjevně nepřiměřená.
Pak nelze přitakat ani související námitce, že odvolací soud rezignoval na judikatorně stanovenou povinnost zabývat se při úvaze o předpokladech pro aplikaci §630 obč. zák. důsledně všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, při zohlednění vzájemného jednání účastníků. Úvaha odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci při zohlednění zjištěných okolností případu nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená a obecným závěrům, které Nejvyšší soud zastává ve své rozhodovací praxi, se neprotiví.
Otázka v pořadí druhá je otázkou, na niž lze nalézt odpověď v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, nejde tak o otázku judikatorně nevyřešenou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu, že je na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být racionální a musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Těmto judikatorním požadavkům odvolací soud vyhověl, jak vyplývá z úvah vztažených k první otázce.
Co se týče poslední z otázek, Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní (není způsobilé činit) výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019). Právě takovou otázkou je otázka v pořadí třetí. Jestliže při splnění předpokladů stanovených v §630 obč. zák. nastávají zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví, okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3392/2021), pak je zřejmé, že při zkoumání platnosti a účinnosti takového právního úkonu nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly až poté, co měl nabýt účinnosti, tj. poté, co se dostal do sféry adresáta. Naproti tomu otázku, jak daleko zpětně lze jít do historie při zkoumání, zda byly splněny předpoklady pro aplikaci §630 obč. zák., obecně zodpovědět vůbec nelze, vzhledem k povaze §630 obč. zák. jako právní normy s abstraktní hypotézou. Nejvyšší soud již ve vztahu k první otázce odkázal na judikatorní závěry, které se uplatní i zde a podle nichž úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji proto „objektivizovat“.
Odvolací soud se do rozporu s takto dovozenými závěry nedostal. Oproti tomu, čím argumentuje dovolatel, neodkazoval na to, že vůči dovolateli probíhalo trestní řízení, nýbrž na jednání vůči žalované, pro něž byl dovolatel odsouzen a k němuž došlo naposledy v srpnu 2018, tedy předtím, než byla žalované dne 20. 11. 2018 doručena druhá revokace. Zejména však poznatek, že žalobce vyhrožoval žalované, že pokud nepodepíše dohodu o vypořádání majetku, tak začne podle abecedy zabíjet její rodinu žijící na Ukrajině, odvolací soud využil jen jako jeden z argumentů při podpoře úvahy, zda převod vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalované nebyl pro žalobce jen způsobem, jak zachránit část svého majetku před případnými věřiteli, načež navázal prohlášením, že tuto okolnost blíže neobjasňoval, neboť se jevila s ohledem na shora uvedené závěry jako nadbytečná a zmiňuje ji jen s ohledem na tvrzení žalobce, co vše žalované daroval. To nasvědčuje tomu, že ke zmíněnému jednání, pro něž byl žalobce pravomocně odsouzen, odvolací soud při úvaze, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci §630 obč. zák., ve skutečnosti nepřihlížel, popřípadě mu nepřikládal valný význam.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, nebude již o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat; rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu