ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1278.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1278/2022-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně STRABAG EAD , se sídlem Kukush 1, 1309 Sofia, Bulharsko, IČO v Bulharsku EIK 130463628, zastoupené Mgr. Lukášem Příšovským, LL.M., obecným zmocněncem, bytem Nám. Dr. E. Beneše 85, 431 51 Klášterec nad Ohří, proti žalované ATHONA INTERNATIONAL a.s. v likvidaci , se sídlem Nemanická 440/14, 370 10 České Budějovice 3, IČO 26074141, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice 1, o zaplacení 225 918,25 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 228/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2021, č. j. 5 Co 730/2021-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 5 Co 730/2021-365, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 10. 12. 2020, č. j. 27 C 228/2017-266, v odvoláním napadaném vyhovujícím výroku II. a závislém výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 225 918,25 EUR a úrok z prodlení za období od 15. 8. 2012 do 18. 5. 2017 ve výši 1 358 175,28 EUR a náklady řízení ve výši 1 306 322,80 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované, kterým napadla vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, není důvodné, neboť odvolací námitka, spočívající v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku, není oprávněná. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když vycházel při posouzení námitky promlčení z toho, že dlužnice - společnost LUMEN energetický Development s.r.o., jakožto objednatelka díla (dále jen „objednatelka), uznala svůj dluh vůči žalobkyni, jako zhotovitelce díla, ze všech čtyř smluv o dílo na zhotovení fotovoltaických elektráren v katastrálním území Malevo, Panchevo, Sliven a Karlovo (dále pro identifikaci smluv jen „Malevo“ nebo „Panchevo“ nebo „Sliven“ anebo „Karlovo“), uzavřených dne 30. 3. 2012, jestliže dne 14. 8. 2014 ve smyslu §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uhradila za všechny uvedené čtyři smlouvy požadované platby. Oba soudy zároveň vyšly ze zjištění, že podle smlouvy ze dne 12. 6. 2013, uzavřené mezi žalobkyní, dlužnicí a žalovanou, se stala žalovaná ručitelem za veškeré platební závazky plynoucí z uvedených smluv o dílo. Soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu správně s ohledem na zjištěné uznání závazku dlužnicí dne 14. 8. 2014 dovodil, že nová čtyřletá promlčecí doba počala běžet ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák. od 15. 8. 2014 a uplynula 15. 8. 2018, a že tedy žaloba podaná dne 12. 6. 2017 byla doručena soudu před uplynutím promlčecí doby. Odvolací soud zdůraznil, že uvedený závěr o promlčení se týká jen uplatněných jistin ve výši 112 959,12 EUR z titulu smluv Malevo, Panchevo a Sliven a ve výši 112 959,13 EUR z titulu smlouvy Karlovo, netýká se dalších částek, uplatněných změnou žaloby ze dne 27. 9. 2018, u nichž je nárok na zaplacení promlčen. Zároveň se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že není promlčen žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, kapitalizovaný do 18. 5. 2017, jelikož tento nárok byl uplatněn v průběhu promlčecí doby, v průběhu řízení byl pouze upřesňován. Odvolací soud nesdílel názor žalované ohledně její obrany proti žalobě, spočívající v tom, že mělo být při právním posouzení vzato v úvahu, že objednatelka vytkla v záruční době vady díla a požadovala slevu z ceny díla. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že vady díla nebyly vytknuty bez zbytečného odkladu, jak požaduje nejen ustanovení §562 obch. zák., ale i smluvní ujednání mezi žalobkyní a objednatelkou díla, jestliže vady díla byly zjištěny v průběhu jara 2015 a oznámeny podle žalobkyně až v srpnu 2015. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech nebyla dosud vyřešena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je částečně nepřezkoumatelné a částečně nesprávné z důvodu nesprávného posouzení otázky promlčení. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyně nikdy neuplatnila svůj nárok vůči hlavnímu dlužníku (objednatelce díla) u soudu nejpozději do 15. 8. 2018, proto považuje právo žalobkyně na uplatnění daného nároku vůči dlužníku závazku za promlčené, a tudíž je nárok promlčen i vůči žalované, jako ručitelce. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3448/2019, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že závazek ručitele je závazkem odlišným od závazku dlužníka, a že pokud je v důsledku promlčení právo věřitele odpovídající hlavnímu (dlužníkovu) závazku oslabeno tím, že nemůže být soudem přiznáno nebo rozhodnutí, jímž bylo pravomocně přiznáno, nelze soudně vykonat, jedná se o právo bez nároku (tzv. naturální právo) a nelze věřiteli přiznat rozhodnutím soudu ani právo na splnění tohoto závazku vůči ručiteli (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 297/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3120/2017). Má tedy za to, že správně měl odvolací soud učinit závěr, že v důsledku promlčení práva věřitele odpovídající hlavnímu (dlužníkovu) závazku je právo na úhradu celého nároku, tedy jak jistiny, tak i úroků z prodlení vůči ručiteli promlčeno a nelze jej přiznat.
Dovolatelka dále poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se promlčení úroků z prodlení jako celku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006 a 21 Cdo 682/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2013) a namítá, že odvolací soud v rozporu s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu přiznal nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení od 15. 8. 2012 do 18. 5. 2017, ač měl podle dovolatelky učinit závěr, že právo na úhradu úroků z prodlení ze všech čtyř pohledávek (jako celek) je promlčeno, jestliže s ohledem na splatnost faktur těchto pohledávek 14. 8. 2012 se dlužnice ocitla v prodlení se splněním těchto závazků dne 15. 8. 2012 a čtyřletá promlčecí doba nároku na úhradu úroků z prodlení tak uplynula 15. 8. 2016, přičemž žaloba byla podána až 12. 6. 2017. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že žalobkyně teprve svým podáním ze dne 13. 3. 2020 skutkově vymezila požadované nároky z titulu kapitalizovaných úroků z prodlení, do té doby nebyly tyto nároky řádně uplatněny u soudu, proto má za to, že muselo dojít k promlčení dílčích částí úroků z prodlení (denních dávek), které dospěly (za každý den) od 15. 8. 2012 do 11. 6. 2013 včetně. Má za to, že otázka řádnosti a určitosti plošného uplatnění kapitalizovaných úroků z prodlení nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Soudy podle dovolatelky nesprávně přiznaly žalobkyni nárok na úhradu úroků z prodlení za období od 15. 8. 2012 do 11. 6. 2013 s ohledem na podání žaloby až 12. 6. 2017. V této souvislosti poukázala na ustálený právní názor rozhodovací praxe dovolacího soudu, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2006). S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření prostřednictvím obecného zmocněnce, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, případně, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, aby dovolání žalované zamítl pro jeho nedůvodnost, neboť má za to, že odvolací soud posoudil otázku promlčení uplatněných nároků správně a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněný a tedy za přezkoumatelný. Na otázce, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, není napadené rozhodnutí podle žalobkyně založeno. Poukazuje též na to, že dovolatelka zakládá své dovolání nepřípustně i na nových skutečnostech, které nebyly v řízení před oběma soudy uplatněny.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem – účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem, posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání žalované bylo přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, týkající se promlčení nároku přiznaného v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, které měl odvolací soud řešit podle dovolatelky v rozporu s uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu. Dovolatelkou citovaná rozhodnutí na řešení dané věci nedopadají, neřeší otázku promlčení v souvislosti v uznáním závazku. Dovolatelka v dovolání naprosto pomíjí, že odvolací soud řešil otázku promlčení uplatněného nároku s ohledem na skutečnost, že dlužnice nároky uplatněné v tomto řízení uznala. Za takové situace podle §407 odst. 1 obch. zák. platí, že pokud dlužník uzná písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. K uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. podle zjištění soudů došlo v dané věci dne 14. 8. 2014 a odvolací soud v souladu s ustanovením §407 odst. 1 obch. zák. i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2007) učinil závěr, že nová čtyřletá promlčecí doba k uplatnění práva počala běžet ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák. od 15. 8. 2014 a uplynula 15. 8. 2018, tudíž že žaloba proti žalované, jako ručitelce za všechny uznané závazky dlužnice z předmětných smluv o dílo, podaná dne 12. 6. 2017, byla doručena soudu před uplynutím promlčecí doby. Dovolatelka ostatně ani právní závěr odvolacího soudu ohledně promlčení na základě uznání závazku nenapadla.
K dovolatelkou uplatněné přípustnosti dovolání pro řešení otázky týkající se promlčení úroků z prodlení, která podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je nutno uvést, že dovolatelka tuto otázku staví na vlastním skutkovém závěru, že žalobkyně nárok na úroky z prodlení uplatnila až dne 13. 3. 2020, kdy do té doby nebyly tyto nároky podle dovolatelky řádně uplatněny u soudu. K takovému skutkovému závěru avšak odvolací soud nedospěl. Odvolací soud vycházel ze závěru soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že z původních žalobních tvrzení vyplývalo, že žalobkyně od počátku požadovala úrok z prodlení ve smluvní výši z dlužné částky, a že byl v průběhu řízení pouze upřesňován, proto učinil odvolací soud závěr, že požadovaný úrok z prodlení, kapitalizovaný do 18. 5. 2017, byl uplatněn v průběhu promlčecí doby. Odvolací soud tedy neřešil právní otázku, která by byla založena na skutkových závěrech prezentovaných dovolatelkou. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, kdy přijal závěr, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolání žalované není tedy ani pro řešení otázky, označené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, podle §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolacím námitkám žalované, jimiž poukazuje na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které měly zapříčinit nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, je namístě uvést, že směřují do vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2865/2020 či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 828/2021 – dostupných na www.nsoud.cz . Tak tomu ovšem v projednávané věci není.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 26. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu